Miroslav Fišmeister (* 1976) se narodil a žije v Brně. Amatérský přírodovědec, „snivec v samsáře“, „pošetilý pohádkář“, Starý muž příbuzný s koněm, „tropický suvenýr“, „čtvrtý Profesionál“. Po jednom z jeho ruských předků je pojmenován archipelag. Dva roky studoval FF MU (filosofie, religionistika, angličtina), dva roky pracoval v brněnské zoo (osli, klokani, kasuár). Od roku 2005 je v invalidním důchodu. Je autorem 17 básnických sbírek. Jeho básně byly přeloženy do francouzštiny, italštiny a angličtiny, zazněly v HaDivadle a České televizi, vyšly rovněž v různých časopisech a antologiích. Do autorizovaného průvodce seriálem Profesionálové přispěl informací o bujónu s vodkou.
Básně z jeho poslední knihy Gyöngyhajú lány / Guvernér hlavního města (Malvern, 2024) vybrala Leona Bohdálková. Poslední báseň je z rukopisu.
Foto: Miroslav Fišmeister
LETNÍ TROJÚHELNÍK
Každá část dne
každá část noci
tady má své zvíře,
vysvětlují mi zdejší neviditelní domorodci
stojící na cestě, na niž neumím ukročit,
ale jejíž obyvatele slyším.
Dr. Markus Bühler
moudře přikyvuje:
chystaje husu na pekáč —
cibule,
mrkev,
jablka
—, ukazuje dráp na jejím křídle.
Hoacin je zvířetem horka v zimní kuchyni.
Je vodní krysa podvečera venku
a pokojová krysa podvečera uvnitř.
Je kvádr zvířete času Жигули — Тольятти.
Jest klokáneček průhledné šaltrpáky.
Stěží uvěřitelný
velbloud Sahary na kraji psacího stolu.
Pes cího stolu.
Přihrávka župy. Hvězda nově.
Профессор Дмитрий Алексеевич Ольдерогге
přikyvuje vejcem,
ale já na taškentské trojnožce odlétám
mezi zvířata zobrazená rentgenově.
Diesel and dust.
Kde není kořist, není past,
říká labuť líčíc na mne hvězdokupy.
***
pro Vasila D. Ivanyka
Trajdent máku.
Za ještě růží, za housenkou štětconoše,
spí ex-starosta Tarnavy…
„Na podvodnika seš moc vysokej, Mirečku.“
Okolo nejen odpadkového koše.
A za ohradou dál tál Tal.
V Charkově Wanda Heinrichová vládne tokamaku
dáma, mlýn, domino atd.
A za ohradou Tal hrál volejbal.
Kdosi jde
okolo a-svých a šedých a cizích etik;
kocour je pouliční kybernetik:
kocour je noční kybernetik.
A za ohradou stál Michail Tal.
Staré jméno? Dále!
Nové jméno? Prosím do odlišné ligy.
Vtom jsem tě spatřil, Čaroději z Rigy;
vtom jsem tě spatřil, Michaile Tale.
ZRAŇTE MĚ NOŽI, ŘEKLA PODLÁ CYSTA
ZDAŇTE MĚ PLŽI, ŘEKL POTÍŽISTA
ZPLAŇTE MÉ SLÉZY, ŘEKLA POLNÍ CESTA
KANTE! MÉ SLZY!, ŘEKL POLICISTA
***
Kopce se vezou v tramvaji.
Jeho hlas zní nejsilněji
v její jednohlasé děloze.
Do moře hozená láhev
má uvnitř loď, aby lépe plula.
Náhle jsem,
na delší okamžik,
osvětlený tak,
až sám sobě připomínám Mléčnou dráhu.
***
Přineste mi ten tanec,
co leží u mé deky
a ten oheň,
co zpívá za mým tancem
***
Poctomilky nostalgicky opouštějí žvástodolu
Dutá jablka schází do podpalubí
Nedaleko koktá vyjevený smích
Jako poslední se naloďuje všechnoztichlo:
k západu je přivedla bezvýchodnost
***
Korálek a korálka ještě nemají děti.
On je modrý, průhledný.
Ona je modrá, průhledná.
Smutek a tragika:
šle, háčkový dort.
Políčka hrací plochy
jsou vyrobena z článků těla tasemnice.
Mník se marně snaží
nechat si narůst plnovous.
Mezi svatební dary pokládá ten svůj,
jsou v něm krkavec, krk a věc.
Zraněný racek zničil autodrom
a nevíš, co máš říci,
nepoznáš auto od ohně a obojí od snu.
Korálky, manželé,
se nalodili na jedné šňůrce,
pohlíží k obzoru,
na jednom ostrově má lev snad červenou paruku?
Modř.
***
Král, který snáší zlatá vajíčka,
kráčí odlivovou vodou.
Na židlích v moři sedí různě
dlouhá bezčasí vztahů.
Vznáší se ne dvě,
ale osmnáct královen;
Na dráze elektronu le-
ží podoby stahů.
***
Park venku pomalu utichal,
zatímco ten uvnitř byl čím dál hlučnější.
Červené šaty jí zavířily kolem kolen.
Vzpomněla si na svoje těsné bílé tričko:
pár telepatů zvedlo hlavu
od trojúhelníků svých drinků.
Pak červeň šatů v její mysli vystřídala hněď.
I nevýkonní šachoví roboti náhle docílili patů.
Gravitace se usmála
na slabé elektrické síly.
ALŽÍRSKO
Modré nůžky
bílého domku.
Bílé nůžky
modrého domku.
PROSTOROČAS
Divoké věty pobíhají přístavem,
zavlažovány smíchem.
Místa, která už dávno zarostla hlavou.
Na jejích rtech
se propadl do vážnosti.
TRIPTYCH O VERONIČCE VLKOVÉ
1.
Její oči s barevnými tečkami planet,
planet ve dne představovaných její hudbou
a za soumraku a svítání
proměnou bytostí jejích pláten;
hledíc v noci na severozápad,
světlo nejsou jen meteory,
ale i bezhlesné exploze míčků:
půl míčků na golf,
půl utopených v sudu a zachráněných.
Dvorec silnější přehrady hlídá kachňátka;
elektronika — sám si poradit v dračí tlamě;
sama se stát
prvním areologem přímo na místě — — —
hluboký bílý hlas obdivu.
— — — Tři hluboké hlasy citu.
2.
Oči jako hvězdy,
za nimiž jsou zblízka vidět
objekty hlubokého vesmíru,
oči jako sedmiperiskop upřené
do nitra bílé hudby kopřiv.
3.
Když se ti dvojbrzy ráno zdá,
žes slyšel ťuknutí skla láhve
— tu a tam v jazycích bez příbuznosti
zvaných skláhve —,
je to půl čistá halucinace,
půl důsledek ocd inspirované čísly.
Pauzy mezi tóny z rádia minulosti,
různé výšky tónů odtamtéž.
Kosti. Hlína běží ylhic ížěb,
ocelová věž. Dvě básně
o malířce budoucnosti.
***
Ivanu Wernischovi
To bylo během toho svítání,
v němž jsme se
s velbloudem — tím, co mu patříval generál — smáli,
že ve slově „špumprnágle“ je brejlovec.
Čistit si zuby vlastně nebylo potřeba. Šeď.
Pak se z půlky oblohy stala struhadla
a z druhé aldahurts. Létající lidé, lidé ve vzduchu.
Hračku honíc, vypískla dívenka,
ale to už nás vzal vítr a všechno byl jen písek.
***
MUDr. Radce Hellarové
Jdeš k lékařce
Zimní tráva:
vlasy prastaré ženy
Nejkratší cestou k lékařce
Zimní tráva:
vlasy mrtvé ženy
Nejkratší cestou k lékařce
Zimní tráva:
vlasy ženy z bažin
Jdeš přes
zmrzlý trávník:
vlasy mrtvé ženy
Zmrzlá tráva
pod teniskami
Lidé z bažin
V zimě k lékařce
Zelenošedý trávník:
lidé z bažin
TÍRYNS
Lvi na trůně,
ještě bez ztraceného meče,
a jejich rádcové, antilopy.
Přátelé spatří hradby, jimiž se obklopili.
V rukávech je tak krásně
a pro meridiány v nich
se čas téměř zastavil.
Jenž nohou vzpomíná,
kolotoče a psací stroje za něco prosí,
ale nemylte se, obejdeme
pískonosnou řeku obloukem,
tak jako se ještě větším obloukem
všichni králové, zlatodární i lakomí,
vyhýbají řece Halys.
Jedním hoplítou spatřena, ale nedotknuta
tichoučká housenka
na úzkém listu z křemenného písku.
Její struna nemůže prasknout,
jsouc vyčíslena sluncem i Héliem,
jsouc strunou přichycenou ke kolíčku budoucnosti.