Daria Gordova (* 1996) dosud publikovala v Protimluvu a Tvaru, a její báseň „Stěna“ vyšla ve sborníku Nejlepší české básně 2019. Momentálně připravuje k vydání svoji první básnickou sbírku s (pracovním) názvem Formaldehyd. Nedávno založila projekt #čtemeženy na Instagramu, kde propaguje tvorbu českých básnířek.
Devět
Když mi bylo devět, začala jsem se topit. Za hřmotu ostatních hlasů, za svého mlčení. Před očima se mihl celý devítiletý život, ze kterého půlka byla zamlžena – pohyby byly ladné, nenucené, nerušící. Voda uklidňující, milující, jako matka čekající. Než se moje znamení ohně navždy přeměnilo ve znamení vody a zbavilo lidí svého výbušného charakteru, ruce – ne moje – mě odnesly ke světu, ruce – moje – se chytaly prokleté tekutosti. Svět vyhrál, já rozzlobená, život založen na zradách. Osvěta, která od té doby korunovala moji mokrou hlavu: zcela tě znají jenom tvoje končetiny, a mně je stále devět.
Formaldehyd
Je mi tolik let, kolik jsem obětovala rozkladu vlastního těla. Máma s tátou gratulují ke svým způsobem interpretovanému narození; já, osaměle se studem a smrtí, hraju sama se sebou číselnou šibenici. Pořadí není základněškolní, ale od krize existujícího věku, kolébajícího se mezi zoufalým zvýšením a zachraňujícím snížením, oči z pozorování padají do minusu. Moje tělo je tělo zestárlého mimina, vykoupaného ve stoprocentním lihu, kůže pálí, je zmačkaná, kusy visící, v mléko nedoufající. Toto tělo – není na kapačce a není v sirotčinci, není na východě a není v očekávání. Toto tělo – pomalu se rozpouští na slunci bez času, bez upozornění, bez žaludku a bez srdce, minusovýma očima zaregistrované a oplakávané. Nemám věk, konec a začátek, seshora koukám na sebe, posílám mlčenlivé kázaní z podzemí, dokud slunce nepustí poslední znaménko.
Limbus
Vylézám ven zpod polozavřeného oka, jehož křídla přidržuju napjatými dlaněmi, nohu vystrkuju za hraň, rozhlédnu se – je bíle, tiše. Všem je devadesát let, mých sto se kvapem blíží, není už co dělat než se posadit na kraj a čekat. Teplo se prosakuje přes jiné oči, já dřímám a pohupuju se na vlnách větru. Bílé mě nikam neunese, ale taky z něj nebude nic dobrého. Měkce zmizet – talent darovaný jen některým. Ale všichni jsme tak nebo tak stejní, sklízím plody vlastní vděčnosti a připravuju se na oživení talentu i pro ty, kdo ho nemá. Vše, co někdy bylo, už se nikdy nestane, zvířata zůstanou spát, nic už neexistuje. Já lezu zpátky, oko ospale zevnitř zavírám. Bílé a tiché už stejně neuvidí.
JW
V jedné ruce držím zapatlanou rty, nosem a dotyky, svými a cizími, skleničku vína, jinou přidržuju vypadávající z hrudníku srdce spolu se střevy, dívám se dopředu, vzdychám, vzdychám. Zkouším nás spolu před zrcadlem, schovávám před tebou vnitřnosti při setkání, zakrvácenou ruku házím za záda, křivě se usmívám. Tak jako lidi sní o svatbách (a já vím, že do svatby bych nezvládla krvavosti pořád schovávat), zasněně se ptám pouze na jedno: Jaké to asi je stát obklopená tvým vzduchem.
Zda jsem jeho hodná,
a zda se vnitřnosti zpátky vtlačí,
nebo nenávratně spadnou
na linoleum
s nepopsatelným plácnutím?
Podlaha
V šedivém pokoji s odrazy oken na zdi přichází takový pocit, jako kdybych se včera rozvedla. Dveře jsou zamčeny, ale v domě, v celém domě uvnitř a venku opět nikdo není. Dveře se zavírají po lidech, kteří tady už dávno nežijí, kteří tady nikdy žít nechtěli. Mezi prázdnými lahvemi a nedočtenými časopisy lovím duchy v rozích, občas oni mě loví v posteli, krev v rukou, mozek, krev v mozku začarovávají (zmrazovávají). V odrazech: auta a listí, dokonce ani lidi už do oken nenahlíží; je jim nepříjemné dívat se na něco, co není. Sešity nedopsané, knihy do hromádky maniakálně srovnané, slova mateřštiny napůl zapomenuté. Přijeď mě do Berlína navštívit, tady je vše pro tebe připraveno.
Hledání
Vůně cigaret se smíchává s vůní mě ze tvých rtů a kůže. Zapaluju si tvoji, kouř mě zevnitř objímá, vychází vstříc tvým očím. Byly jsme zde před minutou, nyní v horizontální poloze opěvuju tvoji teplou nepřítomnost. Kouř se nevyvětrává, kvalitní zvuky obsadily tvoje místo v mojí posteli a v mojí hlavě. Ležím s nimi ve mraku, ony – v beztíži, já – těžce, vzduch vlhkostí rozřeďuji. Příliš mnoho vět o mně se sesedává na okně, zatímco podporují pouze tvoji a ne moji existenci. Spi, pokusím se tě nevylekat, až tě budu hledat.