Miroslav Pech: Strašidelná krása v letní islandské noci

neděle 19. ledna 2025


Miroslav Pech (* 1986). Pochází z Nové Bystřice, jako prozaik na sebe upozornil povídkovými sbírkami Napíšu Pavle (2013) a Ohromně vtipná videa (2014). Následoval tragikomický román o dospívání na maloměstě Cobainovi žáci (2017) a další povídková sbírka Američané jedí kaktusy. O rok později vyšla novela Otec u porodu. Věnuje se i psaní hororově laděných knih, například Dítě tmy (2020), Rytíř (2022), Program Nosferatu (2024). Jako básník debutoval sbírkou Marabu (2022). Žije s manželkou a dvěma dcerami v Českých Budějovicích. Uvedené básně jsou z jeho poslední sbírky Ymiho lebka, kterou vydalo v roce 2024 nakladatelství Dobrý důvod.















***


Ve vysoké trávě

na pobřeží Atlantiku

Nad hlavou mi krouží rackové

Vítej, cizinče, vřeští za škodolibých náletů

Na kapuci mi pleskají spršky trusu


Ochutnávám slanost vln

přinášejících řasy a chaluhy

Dva kroky ode mne

tlí bělorůžová hlava velké ryby

dlouhé cáry kůže a masa

jsou jako vlasy rozprostřené na polštáři

kolem tváře mrtvé valkýry






***


Z kopců porostlých mechem a trávou

stéká horská bystřina

mezi zkamenělými tvářemi obrů

kteří se stovky let trvajícími škleby

lhostejně vyhlížejí soumrak bohů






***


Oceánský vítr

se žene po louce

Zvlněná tráva

mluví ze sna






***


Reflektory ujíždějícího auta propalují noční krajinu

Ze tmy vystupují obrysy hor a kopců

jako majestátní těla pradávných monster

či nahrbená záda sedících obrů

Strašidelná krása v letní islandské noci


Jen tiše, ať je neprobudíme, ať je nepoštveme proti sobě

ať se nehněvají na ty, kteří už tišeji našlapovat nemohou

V tomto kraji jsou i duchové obezřetní

Pátrají mléčně zakalenýma očima kolem sebe

Drží se za ruce, prsty propletené, stejně jako kdysi...


Odpočiňme si

Posaďme se a vydechněme v hřejivé náruči mechu

jako ovce, které se oddávají snění






***


Ačkoliv už nejsi dívkou

která mě jedné čarodějné noci

v chaloupce na kuří noze

přijala za milence a přítele

stále máš pleť prosycenou sluncem

a šíříš kolem sebe světlo

tak jako v začátcích

kdy jsi přicházela od gymnázia

k lavičce, ze které jsem tě netrpělivě vyhlížel

Přicházela jsi se širokým úsměvem a zářícími vlasy


Stojíme spolu v objetí na lišejníkem pokrytém pahorku

pod námi podivuhodně zbarvené pole s bublajícím bahnem

a vařící vodou, nad námi nízké mraky

Tvé oči se lesknou azurovou modří ledovce

rty máš horké, sevření pevné

Darmo hledat na zdejších rozlehlých pláních místo

které by poskytlo špetku soukromí






***


Člun zvolna míří ke břehu

Těla mužů jsou tvrdá

jako skaliska ve vlnách

a vousy jsou zmrzlá tráva

na promodralých loukách

Vrací se domů, pod své kříže

Příliv je dárcem, obloha svědkem






***


Rozesmátá uskakuješ

před dotírajícími vlnami

Na horizontu

i zbytku nebe

strop temně šedých mračen


Kría, krí! volá racek

z náruče vyšinutého větru


Jsme tu, drahá, procházíme se

je bílá noc, hovoříme o dětech, držíme se za ruce


Zde, na této větrné pláži

jsi opět dívkou, která mě vytáhla z kalu noci

Bylo by bláhové pokusit se spočítat

kolikrát jsem se do tebe

za ta léta zamiloval






***


Dozněl dusot koňských kopyt

pod Svínafellsjökullem

z dob starého Islandu

Nahradilo jej vrčení dieselových motorů


Míříme na smuteční ceremonii


Jak fascinující je pád gigantů

a strašná vina člověka

který naslouchá pláči ledovce






***


Skrytí lidé žijí v kamenech, skalách

na zapadlých statcích

Obchodují spolu, suší seno, rybaří

tu a tam se ukáží a někoho svedou

Stává se, že rodička přivede na svět neviditelné dítě

Tak muž pozná, že mu nasadila parohy s álfem






***


Ráno s sebou přineslo mlhu a chlad

pozdního léta, a zatímco vzpomínáš

na stopy v mokrém písku

vulkány, tajemné čediče, lávové pustiny

zřídla a sytě modrý oceán třpytící se na slunci

připínám ti náhrdelník z ledových krystalů