Marta Veselá Jirousová: Ještě jednou vidět tě vstávat v pět hodin ráno

neděle 12. ledna 2025


Marta Veselá Jirousová (* 1981) je básnířka, výtvarnice, učitelka na telčském gymnáziu a milovnice květin. Vydala básnické sbírky: Procházka s andělem (Dauphin, 2007), Děti deště (Torst, 2013), Zahrada (Host, 2019) a Kohouti budou zpívat (Odeon, 2023). Pro děti napsala a ilustrovala knihu Pět domů (Meander, 2016). Ve Staré Říši na Vysočině, kde žije s manželem a čtyřmi dětmi, buduje a zvelebuje přírodní zahradu. S kamarádkou Monikou založila květinové uskupení Divokvítí, ve kterém se věnují vázání kytic ze zahradního, lučního a divokého kvítí.


První čtyři básně tohoto výběru jsou ze sbírky Zahrada, zbytek z knihy Kohouti budou zpívat. Marta Veselá Jirousová bude spolu s Jaromírem Typltem a Vítem Slívou vystupovat na večeru Poezie Za školou (klub Za školou, Uralská 6, Praha-Bubeneč) v pondělí 27. ledna od 20:00.













Bříza (Betula)

babičce Bohumile Hodačové


Ty sám si zapiš mou bídu,

vepiš mé slzy do svého záznamu,

mé trampoty do svého svitku! 

(Ž 56,9)


Tvá bílá kůra je jako hedvábí

z krejčovského salonu mé babičky


Tvé jehnědy pohupující se ve vánku

jsou jako provázky na tapiseriích mé tety


Jsou nezacelené rány na tvém kmeni

stopy bolesti našeho rodu?


Tančí s tebou ve větru i prateta Finka?






Oměj šalamounek (Aconitum plicatum)

Petru Mikešovi


Oráči orali na mých zádech,

táhli své dlouhé brázdy.

Ale spravedlivý Hospodin

zpřetínal provazy bezbožníků.

(Ž 129,3–4)


Někdy mě ze sna probudí

hlas Boba Dylana

a vidím Jeníčka kývat se na posteli

šťastného uvnitř 

svého paralelního světa


Sloni jdou pomalu ve starém domě

a cigarety zvolna pohasínají v záchodové míse

Zahrada je tichá a opuštěná 

a Riki spí


Chtěla bych aspoň jednou 

dotknout se poezie

a napsat tak krásnou báseň

jako vy






Jarmanka (Astrantia)

Viole Fischerové


Tehdy byla naše ústa plná smíchu

a náš jazyk plný jásotu. 

(Ž 126,2)


Jarmanko, jehelníčku

odhalila jsem tvoji krásu

mezi tolika jinými

Tvé listeny

jako indiánská pera

mne udivují

Jsi dokonalý šperk

ozdoba večerní slavnosti

Lucerna stínu

družička chudých


Chtěla bych jednou 

v domku u moře

V horkém letním vánku

porozumět tichu 






Bez černý (Sambucus nigra)

tátovi


Marné je časně vstávat,

dlouho vysedávat u práce,

jíst chléb námahy;

neboť svým miláčkům

dává ho ve spánku.

(Ž 127,2)


I zrána tu obchází

tvůj duch se stínem kocoviny

proplétá se mezi bezy

umývá se pod pumpou

a chroptí

Po hodině spánku

spřádá své manické sítě






Leden


Měsíc

kdy odcházejí maminky


Bez varování

se rozplývají

kdesi v mlze


Zaplouvají

prosekanými dírami

pod led

a už se nám je nikdy

nepodaří zachytit


A my máme vztek

že už tu pro nás nejsou

Že poslední lanko

které nás ještě drželo

se pomalu trhá






***


Rozbila jsem se

sbírám střepy ze země

rychle, aby mě nikdo neviděl

Spěšně je vsazuji na svá místa

a o sukni otírám poškrábané ruce

Už jsem zase celá

jen tu a tam zůstala díra

kterou profukuje ledový vítr






Moji přátelé

Martině


Přátelím se s lůzry

se slabými kusy

s těmi kteří mají triko naopak

zakopávají

a mají na prsou drobky


Přátelím se s těmi

kteří si píší po rukou

vlasy si umývají rosou

a mají talent říct tu nejhloupější větu

která se nabízí


Přátelím se s outsidery

s koňmi

kteří se zastaví před překážkou






***


Lucka vaří

já viju kytky

a Maruška plete ponožky


Vyplňujeme čas


Nevyhodíš nás, Pane

až budeme stát před Tebou

jen s kusem žvance, kyticí

a v ponožkách

a budeme se ptát

Smíme?






***


Usínáš na natřepaném polštáři

a sděluješ mi zprávy o Františce

jako bychom stále byly malé

a proháněly se po Láďově dvoře

Tam jsi natřepávala polštář ty nám

jen nevím, jestli ti to kdy dokážu vrátit

Síly ubývají

Cesta je příliš dlouhá






***


Je to jako časová smyčka

jako převinutá páska

bez vědomí posluchače

z chůvičky se pořád derou

tvoje vzdechy

zvuky života

který měl být dávno

na druhém břehu






***


Chtěla bych ještě jednou

vidět tě vstávat

v pět hodin ráno

přijít za tebou na zahradu

hledat tě sehnutou nad záhonem

Dát si s tebou zelený čaj

a zažít tu nejkrásnější hodinu

kdy ještě všichni spí






***


Rozmachuju se sekerou

a štípám napadrť

hořkost a vztek

na to že seš a nejseš


Třísky a polena 

lítají nad hlavou

sviští mi kolem uší

práskají mě do kolen


A ty jen sedíš

v oblaku kouře

a seš a nejseš

máma 






Sejdeme se v Nangijale


Sejdeme se v Nangijale

budeme bydlet

v domečku u Šeniglů

naučíš mě všechny recepty

které jsi zapomněla


budeme topit ve starých kamnech

kocouři se tam budou hřát

kohouti budou zpívat na dvoře

a ty nás budeš zase vnímat

budeš se smát

kouřit

a zaklánět hlavu

stejně půvabně

jako v mládí


Sejdeme se v Nangijale

a na rozvrzaná vrátka

přitlučeme cedulku

Matka a dcery Lví srdce