Marta Veselá Jirousová (* 1981) je básnířka, výtvarnice, učitelka na telčském gymnáziu a milovnice květin. Vydala básnické sbírky: Procházka s andělem (Dauphin, 2007), Děti deště (Torst, 2013), Zahrada (Host, 2019) a Kohouti budou zpívat (Odeon, 2023). Pro děti napsala a ilustrovala knihu Pět domů (Meander, 2016). Ve Staré Říši na Vysočině, kde žije s manželem a čtyřmi dětmi, buduje a zvelebuje přírodní zahradu. S kamarádkou Monikou založila květinové uskupení Divokvítí, ve kterém se věnují vázání kytic ze zahradního, lučního a divokého kvítí.
První čtyři básně tohoto výběru jsou ze sbírky Zahrada, zbytek z knihy Kohouti budou zpívat. Marta Veselá Jirousová bude spolu s Jaromírem Typltem a Vítem Slívou vystupovat na večeru Poezie Za školou (klub Za školou, Uralská 6, Praha-Bubeneč) v pondělí 27. ledna od 20:00.
Bříza (Betula)
babičce Bohumile Hodačové
Ty sám si zapiš mou bídu,
vepiš mé slzy do svého záznamu,
mé trampoty do svého svitku!
(Ž 56,9)
Tvá bílá kůra je jako hedvábí
z krejčovského salonu mé babičky
Tvé jehnědy pohupující se ve vánku
jsou jako provázky na tapiseriích mé tety
Jsou nezacelené rány na tvém kmeni
stopy bolesti našeho rodu?
Tančí s tebou ve větru i prateta Finka?
Oměj šalamounek (Aconitum plicatum)
Petru Mikešovi
Oráči orali na mých zádech,
táhli své dlouhé brázdy.
Ale spravedlivý Hospodin
zpřetínal provazy bezbožníků.
(Ž 129,3–4)
Někdy mě ze sna probudí
hlas Boba Dylana
a vidím Jeníčka kývat se na posteli
šťastného uvnitř
svého paralelního světa
Sloni jdou pomalu ve starém domě
a cigarety zvolna pohasínají v záchodové míse
Zahrada je tichá a opuštěná
a Riki spí
Chtěla bych aspoň jednou
dotknout se poezie
a napsat tak krásnou báseň
jako vy
Jarmanka (Astrantia)
Viole Fischerové
Tehdy byla naše ústa plná smíchu
a náš jazyk plný jásotu.
(Ž 126,2)
Jarmanko, jehelníčku
odhalila jsem tvoji krásu
mezi tolika jinými
Tvé listeny
jako indiánská pera
mne udivují
Jsi dokonalý šperk
ozdoba večerní slavnosti
Lucerna stínu
družička chudých
Chtěla bych jednou
v domku u moře
V horkém letním vánku
porozumět tichu
Bez černý (Sambucus nigra)
tátovi
Marné je časně vstávat,
dlouho vysedávat u práce,
jíst chléb námahy;
neboť svým miláčkům
dává ho ve spánku.
(Ž 127,2)
I zrána tu obchází
tvůj duch se stínem kocoviny
proplétá se mezi bezy
umývá se pod pumpou
a chroptí
Po hodině spánku
spřádá své manické sítě
Leden
Měsíc
kdy odcházejí maminky
Bez varování
se rozplývají
kdesi v mlze
Zaplouvají
prosekanými dírami
pod led
a už se nám je nikdy
nepodaří zachytit
A my máme vztek
že už tu pro nás nejsou
Že poslední lanko
které nás ještě drželo
se pomalu trhá
***
Rozbila jsem se
sbírám střepy ze země
rychle, aby mě nikdo neviděl
Spěšně je vsazuji na svá místa
a o sukni otírám poškrábané ruce
Už jsem zase celá
jen tu a tam zůstala díra
kterou profukuje ledový vítr
Moji přátelé
Martině
Přátelím se s lůzry
se slabými kusy
s těmi kteří mají triko naopak
zakopávají
a mají na prsou drobky
Přátelím se s těmi
kteří si píší po rukou
vlasy si umývají rosou
a mají talent říct tu nejhloupější větu
která se nabízí
Přátelím se s outsidery
s koňmi
kteří se zastaví před překážkou
***
Lucka vaří
já viju kytky
a Maruška plete ponožky
Vyplňujeme čas
Nevyhodíš nás, Pane
až budeme stát před Tebou
jen s kusem žvance, kyticí
a v ponožkách
a budeme se ptát
Smíme?
***
Usínáš na natřepaném polštáři
a sděluješ mi zprávy o Františce
jako bychom stále byly malé
a proháněly se po Láďově dvoře
Tam jsi natřepávala polštář ty nám
jen nevím, jestli ti to kdy dokážu vrátit
Síly ubývají
Cesta je příliš dlouhá
***
Je to jako časová smyčka
jako převinutá páska
bez vědomí posluchače
z chůvičky se pořád derou
tvoje vzdechy
zvuky života
který měl být dávno
na druhém břehu
***
Chtěla bych ještě jednou
vidět tě vstávat
v pět hodin ráno
přijít za tebou na zahradu
hledat tě sehnutou nad záhonem
Dát si s tebou zelený čaj
a zažít tu nejkrásnější hodinu
kdy ještě všichni spí
***
Rozmachuju se sekerou
a štípám napadrť
hořkost a vztek
na to že seš a nejseš
Třísky a polena
lítají nad hlavou
sviští mi kolem uší
práskají mě do kolen
A ty jen sedíš
v oblaku kouře
a seš a nejseš
máma
Sejdeme se v Nangijale
Sejdeme se v Nangijale
budeme bydlet
v domečku u Šeniglů
naučíš mě všechny recepty
které jsi zapomněla
budeme topit ve starých kamnech
kocouři se tam budou hřát
kohouti budou zpívat na dvoře
a ty nás budeš zase vnímat
budeš se smát
kouřit
a zaklánět hlavu
stejně půvabně
jako v mládí
Sejdeme se v Nangijale
a na rozvrzaná vrátka
přitlučeme cedulku
Matka a dcery Lví srdce