Eva Miléřová (* 2000) je studentkou ekumenické teologie, kterou fascinuje “příběhovost” v lidských dějinách jak těch malých osobních, tak i těch velkých... snaží se propojování zdánlivě nepropojitelného, hledá souvislosti a odpovědi na lidské jednání a emoce, které se promítá do básnické tvorby... zajímá se o divadlo a vyjadřování skrze pohyb... nejčastěji je k zastižení s knihou nebo se psem, který je její druhým já... další její velkou vášní je příroda, zvlášť místa, kde na turisty jen tak nenarazíte. V tvorbě i životě pracuje s paradoxem, tedy ji je stejně možné zastihnout při sekání dřeva jako při debatě o umění se skleničkou v ruce v hospodě.
Je mi…
A města jdou
Jdou lampáři bez lamp
A struny bez louten
A tetelí se noci
promarněné
k poslední cigaretě
Dopíjím láhev
starých sebeklamů
Na stole popelníčky
Tísnivě si kradou
Pár prohořelých papírků
Je ryzí večer dvaadvacátého září
Mých třiadvacet
zlatoploutvých kaprů
Odplulo včera
Na cestu k moři
A v krámě směníš
Zítra po ránu
City za citrony
Za vůni cizokrajných zemí
Až přijde jaro
Až přijde jaro
Dáš šťávu zeleni
Prohraješ boty na louce
Po kolena v mechu
Zapustíš oddenky
Ptej se po milosti
Plivej síru do hrnce s těžkostí
Na svatého Vladimíra
Převleč se do závisti
A prsten zbožňování
Hoď kočkám do chřtánu
Až se ti vrátí z touhy
Jak rozpůlené jablko
A slovo nenávist bude zakázané
Budeš ho nabroušeným nožem
Hnát po špičatých jezerech
Než se odplazí zbitý jako had
do měst kde baží po prázdnotě
Pak místo očí
Dostane dva důlky
Co černě křičí
Vše je rozpoznáno
Pouť
Když místo růží na pouti
Vystřeluješ kovové slzy
Je to jen kousek od přechodu
Ke zvrhlosti
Předstíráme citlivost
A před spaním opakujeme
Jména napadených zemí
Jako zaklínadlo
Ráno se vzbudit
Vylosovat kdo je dnes
Na koho to slovo padne ten musí jít z kola ven…
Ten zlý
Pláčeme pro bezpráví
Úlevou cukneme
Pokaždé když místo nás
Pod kolem
Drtí se cizí kosti
Morušovník bílý
Ráda bych hlídala ten čas
Kdy rozvije se do květu
Sladce a omamně
Jako smrt bude vonět
S rozvitím květu
v synchronicitě
přijde moje smrt
Vyraší sladké moruše
z mojí mrtvoly
Ty bílé i černé
Roubované za jarní noci
Moje kosti dají sílu stromu
Tak jako kosti dítěte
Dle zvyku pohřbeného
Pod pomerančovníkem
V patiu státu Kolumbia
Městští Indiáni
Městští Indiáni jezdí na kovových koních
prodávají cetky
zaprodávají (poslední) zbytky velkého Manitou
Městští Indiáni pláčou ohnivou vodu
do banky místo směnek
nosí Pannovy flétny
Městští Indiáni v brněnských podchodech
obklopeni štěkajícími pejsky na kolečkách
potkáš tam Hare Krišna
jak zpívá a sní
sní o utopii tisícerých měst
naplněných pestrobarevnými krámky, páchnoucích močí
a plastovou vůní vietnamských obchodů
Harlekýn
Ucuknutí v prázdnotě
lebeční kost
odzvoní zas kousek blíže Hraně
Je smrtno nad ránem
šouravý krok
děsí i harlekýna
hlaholí cosi o stěhování duší
Pokrytec!
Koně už vyvádějí opentlené
opile vyřvává pěnkavec
sedm jsou dějiny
jedenáctá v řadě je Dokonalost
Jméno
Slyšíš na jméno, které ti někdo daroval
Ve vzteku
Promočený deštěm stál pod náhodným oknem
A snažil se dovolat do nebes
Po stém schodu už je jedno, kterým směrem jdeš
Zásady
Ještě zbývá pár kroků
Do posledního metra
Zásady pevné
Jak želví krunýř
Vyhlídky na samotu
Směješ se nedozrálým
Paprikám ve skleníku
Zatímco lapáš
Po kousku
Kočičího zlata
Zítra tě předhodím
Tvým naivním představám
A sebechtíči
Sténáním se nezaklíná
Kus kosmického času
Uvěznil osobního Boha
Ve tvých stehnech
Z děložního hrdla Nasáváš
náboženskou horlivost
stydíš se za tolik věcí
o většině netušíš
ani co představují
ještě máš čas
odejít, opustit, zanechat
stoletý dub nekonečného
koloběhu života sčítá
milion a jednu
slzu hořkosti
dokážou oni
odpustit, pochopit
zkřiž mývaly s delfíny
ať podpoříš
ničemnost reality
zmiz, zhyň, zhebni…
rozestav svatyně
pochcané svatou močí
Bůh neslyší
Dost možná Tě nenávidí
Některé rány
Je třeba hlídat
Od zhojení
Sekret smilstva
Náboženský objev
Dvacátého století
Červená
Bůh Hindú
Smál se
Až z hory smutku
Padalo kamení
Daleko jsme zašli
Ústa nám zhořkla rtutí
Lůno se červeně
Rozeštkalo
Jak by se ve mně
Vyvrátil
Strom života