Anna Kotvalová (* 1994) studuje doktorát na FSV UK, kde také učí několik předmětů, pracuje v nezisku, píše poezii a publicistické texty. Právě jí vyšla debutová sbírka poezie s názvem Etapy (v nakladatelství Adolescent), kterou pokřtí 5. 12. v Čítárně Unijazz, pozvánka zde. Z ní jsou i následující básně.
Červen
Přešla jsem na svou stranu řeky.
Přes tři přechody
se po půlnoci přeplazila.
V zádech blikající neony
a mladistvá těla Kampy.
V létě se tam toulají milenci
těsně před rozchodem.
V Edenu už zavřeli.
V zahradě.
V nákupním domě.
Odrazy slev
v tmavých lesklých očích.
Ty už tu nejsi,
to jsou jen reklamy na šťastné páry,
co nutně potřebují na terapii.
Petřín žhne objímaný hvězdami.
Spadaly z oblohy v roce,
kdy ses narodil.
V Národním divadle
se dnes pro nemoc nehraje.
Hamlet si zlomil nohu.
Náhradník je nezvěstný,
chlastá v nonstopu u nádraží.
Žena mu ráno odešla
za někým jiným.
Dnes už ženy mohou odcházet
ze vztahů, které jim ubližují.
Někdy, když se jim poštěstí.
Kam zmizelo,
co bylo ve mně z tebe?
Zůstalo to pobité
v minulém roce,
jako pšenice po šílené letní bouřce.
Vichřice otřásá večerem,
zapal svíčky
a broukej ukolébavku hořícímu městu.
Extrémní výkyvy počasí
už budou v budoucnu jen a jen horší.
Na rohu tvé ulice
otevřeli další obchod s potravinami.
Svět potřebuje přeplněné police,
pytlíky rozpustné polévky,
instantní životy do třiceti let.
Obdivný potlesk pro ty,
kteří to vydrželi.
Záchrana vždy přichází
až po spadnutí opony.
Červenec
Dávíme se cigaretovým kouřem,
který vypustil z úst někdo jiný.
Promrzlé paneláky. Dvě tuny cementu
do míchačky. Rajská zahrada
přeměřena developery.
Bagry jsou už na cestě.
Vyhnáni z ráje se rdousíme jablky,
pliveme po sobě kolektivní vinu.
Kremace v dlažebních kostkách.
Kremace při úsvitu.
Chce se nám spát,
a tak odcházíme do zahrad,
ve kterých už všechny jabloně
dávno očesali.
Srpen
Opouští mě to potichu,
nad ránem,
než se rozezní první pláč
šedivým panelákem.
Kostky jsou pro ten den vrženy.
Celý dlouhý rok – zavření.
Největším rebelstvím její generace
bylo zdánlivé ovládnutí samoty.
Paty odřené od utíkání.
Ložnice útočištěm
včera vypitých flašek.
Národní hrdinové
zavření už přes rok
v bunkrech z betonu.
Tlačíš se ve frontách
a hrbíš v předsálí.
V hledišti už nezůstala
žádná prázdná místa.
Pro lidi jako ty
schovávají ve večerce
gumové rohlíky
těsně před zavíračkou.
Jako malý jsi zalézal pod stůl.
Dnes se schováváš sám do sebe.
Nedosáhnu na tebe.
Noční můry
se mění v mé partnery
s prvním ranním kuropěním.
Zase přišlo jaro
a ženy v oknech
leští okenice.
Jejich muži leží
na gauči
udření sněním.
Pošlu je za tebou,
příště, až budou plánovat
grandiózní revoluce.
Cesta k Zimnímu paláci
je dávno zastavěná.
Sedíš tiše na místě.
Nehneš se.
Nádech a zdechneš.
Sám v sobě
nebo ve svém studentském
bytě.
Čistím si zuby v kuchyni
a ty s ní spíš
ve vedlejším pokoji.
Známky únavy se už projevily
na nás obou.
Milujeme se,
spíme s jinými.
Jdeme s dobou.
Oba nešťastní,
bolestmi z dětství
přikovaní pevně k posteli.
Za svítání se marně rveš tam,
kam už dávno nepatříš.
Září
Okna jsou zavřená.
V rohu židle.
Okna jsou stále zavřená.
V rohu stůl.
Bílý šum,
naše bolest zastlaná do peřin.
Inferno vztahu,
srdce zalitá do cínu,
chuť kovu, když tvůj jazyk
vrůstá do mých dásní.
Zvonivý chtíč.
Cínová soulož.
Kovové doteky.
Srdce pomalu zastavují.
Letokruhy mládí.
A jako pohádkáři opouštějí
po skončení své příběhy,
opouštíme i my
náš pokoj.
Cínová sebevražda.
Židle.
Stůl.
Okno –
pootevřené.
Květen
Ruce objaly kolena,
v dálce se pomiloval
starý manželský pár.
Vlak na zastávce zpomalil,
když slunce tančilo neposedně v zornici tvých očí,
miláčku, i když tu nejsi…
Dva čápi na továrním komíně,
po kterém v pátek šplhají
gympláci
s flaškou vína v ruce.
Rezavé koleje porostlé vším,
co člověk ještě nestihnul zahubit.
Neměli bychom cítit tak moc
a všechno najednou.
Kolik kostí bys zlomil,
kolik lásek zradil,
abys opět našel ty lesy
ve svých dlaních.
Nahý ještě nejsi,
když se ti osrdečník plní jehličím.
Duby na obzoru
se líně protahují k obloze.
Je pěkné pomyslet,
že na tebe na nádraží počká.
První adventní neděle
Pohřbili nás hluboko
a naše duše rozprášili
po obchodních centrech.
Skrytě jsi kdysi věřil,
že lidství vypadá jinak.
Náhrobní kameny z plastiku.
Vězení, které neumíš pojmenovat.
Miluješ ji,
rozpustné prášky proti samotě.
Potíte se spolu po nocích,
rutinní sex dvakrát do týdne.
Ona performuje pro tvé ego.
Sedmdesát procent žen nedosahuje
vaginálního orgasmu.
Znáš její tělo i duši,
ale nedojímá tě to.
Poprvé na gymplu
potmě s dívkou
a teď už napořád.
Projíždíš krajinou,
dlouhé víkendy s rodinou.
Stmívá se brzy.
Neutíkáš už do noci
tak jako dřív.
Koleje vedou dál,
než sis z minula pamatoval.
Vystoupíš na zastávce.
Nikdo nečeká,
jen rodný kraj tě vítá.
Unylá vůně domova.
Čeká na tebe v ložnici,
děti uložené ke spánku.
Začal jsi pít.
Prvně, jen aby ses cítil v pořádku.
Časem ztrácíš zájem
o život, o sebe i o ni.
Kolektivní systémové selhání.
Na půdě jsi našel fotky z vysoké.
Tolik dívek,
ale jen jedna stále v noci
usíná s tebou, pod víčky.
Pauza protažená navěky.
Fotky z promoce.
Její třesoucí se nahé tělo.
Plížíš se životem,
každý leden si pouštíš žilou.
V létě pojedete na dovolenou.
Cykly zoufalství.
Doufáš v zapomnění
a pomalé odcházení z vlastní hlavy.
Loučení se životem,
o který ses neprosil.
V neděli zpátky do Prahy.
Vybalit tašky,
domácí vajíčka od babičky.
Koukáš z okna na světla města.
Zradil jsi sám sebe,
ale už je pozdě se omlouvat.
Zhasneš světla, až půjdeš spát.
Ještě tolikrát
se přece budeš mýlit.
