Básník Pavel Petr (* 1969, Zlín) se vyučil obráběčem kovů, pracoval jako zámečník a dílenský plánovač. V polovině devadesátých let byl blízkým spolupracovníkem revue Box, v letech 1995–1997 redaktorem časopisu Host. V roce 1992 nastoupil do provozního oddělení Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, kde pracuje dosud; rovněž je redaktorem revue Prostor Zlín. Žije ve Zlíně.
Pavel Petr vydal v nedávné době v nakladatelství Větrné mlýny druhý, třetí a čtvrtý svazek sebraných spisů nazvané Trojlodí, Velká Morava a Elegie. Pro Nedělní chvilku poezie.CZ vybral prvních devět ukázek z Elegií (jedná se o jednu dlouhou skladbu z let 1990 - 2021), ostatních pět básní je z rukopisu - budoucí knihy, svazek 5 - s titulem Mimo svět.
Foto Ivan Bergmann, Fecebook Pavla Petra
***
Vzpomeň si.
Kdybych tě měl ztratit.
Jak by odcházel.
Výrazný dřevoryt.
Lehký akvarel.
Jako blíženci.
Všechno cítit spolu.
Vlečné čluny.
Jednotlivou hvězdu.
Aldebarana.
***
V rozložených rukou chvějí se noviny.
Rozložené na břehu.
Přílivu ibis.
Velmi se ti líbím.
Jsem ještě kluk.
Stačím zatím na podmalbu.
Kde nehledáš důkazy nesmrtelnosti.
Sněhové vločky.
Tyrolské housle.
***
Přes noc k pětadvaceti mínus a víc.
Přes okna hvízdal větřík.
Jsi naivní oslík.
Schoulený v mnoha náručích.
Dnes jsi u mě.
Zlom teploty.
Teplotní zlom.
Jako v náznaku jen.
Zbavte mě tohoto života.
Zhoupne se bójka.
***
Slíbíš kolikrát slíbíš.
S rychlým koncem dny podzimní.
S kouřovou clonou.
Tichý zvuk za kterým písek se přesype.
Neprosit o pomoc.
Ledňáček se ponořil
Země zmizí propady země.
Pod naším milováním.
Opuštěné lisovny oliv.
***
Ti samí chlapci jako se hladina začíná čeřit,
křídla za sebou zanechat, být delfínem, zanechat za sebou křik,
a dole pod nimi je hluboká tůně Mostaru,
všechny residence, jeho excelence, zmizí ve hře svalů.
***
Komu odpovídáš?
Na zahvízdnutí.
Lesknoucím se očím.
Broušeným plochám.
Ještě mokrému náustku.
Příčné flétny.
Strachu ze slov.
Vrátit se domů.
K jednoduchému zátiší.
Kde několik květů zbylo.
***
Sníh, který jiskří.
Chlapecký postoj vůči světu.
Jeho kroky vedoucí na Loretu.
Svět odcházející.
Ještě si prohlédneme.
Než sklouzne do chaosu.
Z prázdných dlaní.
Každou noc posílám vzkaz.
Už se tím netrap.
Římská jedna
Máš oči zatím jen pro sebe.
Nebraň se otázkám.
Kolik potřebuješ peněz.
Dám spočítat je bláznům.
Jen se usmívá.
Jak se rozednívá.
Jen aby všechno zůstalo stejné.
Sochy v pohybu.
A tisíce relikvií.
Neporušená sněhová pokrývka.
V zámeckých zahradách.
Miluji tvou hlavu dítěte bez rozumu.
Všichni jsme opuštěni a nikdo není sám.
Spolehni se na papírového čerta.
Zahraj na jednu strunu.
V rudých vodách plavou medúzy.
Lístky chvějí se v Emauzích.
Římská dvě
Chraňte před mrazem.
Miláčka Páně.
A starorůžových květů.
Jeho zrak jako černá tuš.
Jak se ti zdálo.
Když se nedívá.
Rozdáváš polibky.
Do vzduchu.
A úplně mimo skutečnost.
Kouře a dýmy.
Šumí a pění.
Neplave a klesá.
Rozhodne se sám.
Kdy ruce dá podél těla.
A rozloučí se v hlubokém snu.
Zatímco na mělčině.
Poskakuje ještě několik jeho veršů.
***
Někdo v dálce zpívá, kde zpívá se ze všech stran.
Rituální zrcátka, mezi kterými se ztratíš.
Celá paleta písní a tanečních kroků.
Mluvíme-li o životě.
Zdálo se to nula, nebo bezcenné.
Pracovat v kamenictví.
Když někdo umře, kámen si lze koupit.
***
Doktora Emila Háchu převážejí z Lán na Pankrác,
Edvard Beneš jenom utrousil, že ho mohli nechat dožít v Lánech,
náhrobek je úplně holý a prázdný,
Václav Havel nešel a nevytesal tam presidentovo jméno,
nebyl kameník,
ale věděl, že malému Míkovi Hácha divadlo v kostýmech hrál,
lze tváři na loutce důvěřovat?
vyčerpávající práce na loutkách a provázcích
smyslů je potěšení.
***
Ibrahim říká – Alláh nás spojuje, pohostinnost, mír v duši,
nezávislost malých vesniček na okolním světě,
Turci jsou dýně.
***
Celá řada umělců pracuje s úplným neznámem, v naprostých tmách.
Dostatek času není žádné měřítko.
Při pokusech správně odpovědět na nesmrtelnost,
budeme vdechovat jedovaté výpary.
***
Jak rovně podaří se postavit sloup,
život omezil bych na inspiraci, divadelní programy žloutnou, slábnoucí vůně,
Neruda se obrací na Smetanu - to není hymna, to je písnička,
to je zahrádka,
naplňuje se osud lesa,
osoby a obsazení v estrádách,
hra na přítmí,
Dolní Rakousko působí velmi romanticky,
křehkým zdravím,
arcikníže řeční německy i dobrou češtinou.
