Básník David Molnár (* 1976) se narodil v Hradci Králové, nyní žije v Praze. V roce 2016 vydal v nakladatelství Polí5 sbírku Pod kopyty slunce. Publikoval v Hostu, Revolver Revue a dalších časopisech. Několikrát také na webu Nedělní chvilka poezie.CZ. Svoji poezii zveřejňuje na webu Písmák jako vindal drámo. Nyní přinášíme ukázky z jeho nejnovějších rukopisů.
Foto: Katka Trnková
Midnight cowboy
dnes žiju nejmollověji jak jen to jde
a nejcitlivěji..
v pozdně postním tranzu zimy
mám uhozený brejle a uhozený myšlenky
a uhozenou beranici
v který lezu do postele jako tankista
zatímco vše se setrvačně sere
nachyluje a sytí
jako uvnitř sifonový bomby -
a já byl ten tetelivej píst
kterým šel tlak ven
kurva..
a popravdě
smrdělo to tu tragikomickým finále
smrdělo to tu spáleným filmem
a černým čoudem
tlačilo to do stěn
jako třicet tisíc trubek který nešlo ignorovat
nesoucích se po řece S.
a zvěstující noci
horší než tyhle..
svíce čoudící jako zmršený hromnice
svíce barvící pavučiny u stropu do hluboce modré černi -
ležím v peřinách a čekám až mě ty lijány políběj
na rozloučenou..
blues
někdy je to dobrý
vykopat si pošetilej karneval z hlavy
vyhnat tanečnice i hudbu
zhasnout světla
sundat sentiment ze stěny
sundat si šaty
a vymést to všechno do šitu i s televizí
a krepovejma vzpomínkama
vykopat se z kocoviny a zůstat tak
vysrat se na lítost bolest
a smrt
nechat prostě ze zdí civět hrůzu jenom tak..
přemoci ticho
ocenit ho
a jako šílená olovnice dosáhnout jeho hrobovýho
dna
a pak /jestli ti nezešílí střední ucho/
se objeví neznámá hudba
vynoří se jako krakatice ze zóny soumraku
jako novej rif kterej není zatíženej ničím
hudba jako vytí vlka
jako kakofonie která se přelévá v beethovena
sedícího nad piánem
s koštětem zastrčeným v srdci..
dneska jsem sám, ve starém domě
v takovém tichu v jakém jen možno
tady na vsi, žijeme blíž smrti
a hvězdy jsou jasnější a kopule chrámovější
a tento dům je ozvučná deska
na kterou se dá brnkat šílenstvím
blues
literárka
nalejte do mě tři litry ryzlinku
a řeknu vám to..
v týnský literární kavárně
kde jsem potkal básníka Kabeše
nevím co tam do těch zrcadel dávali
ale vypadal dobře
se svým temně jantarovým portugalem
a tváří osekanou jako krystal pervitinu
udivený rozesraný chlapec sám u stolu
banket pro jednoho šílence
pil víno jenom v deckách
přesně zarýmovaných
do lyriky města
s přítelem jsme si přisedli
Lucie se objevila s pitím
matka nás všech..
pili jsme a povídali si celou noc
někdo vytáhnul verše básníka hejátka
"bože to je ale sračka" ulevil si bard
zasmáli jsme se
řeč plynula volně jako magelanovy lodě..
Kabeši ty vole
nevím co tam do těch zrcadel dávali
ale vypadal si fakt dobře
asi jako listopad na riviéře..
ale jsou horší věci
Potkal jsem jednu ženu v parku
blížila se ke mně na vyvrácenejch podpatkách
v takovým mundůru z třicátejch
brkala na svý vysoký podstatě
už z dálky mě fixovala
šíleným pohledem
přisedla si ke mně a řekla:
„mohla bych se s vámi napít piva?“
tvář měla bledou -
s rtěnkou vetřenou dlaněma do lící
a vůbec ne unavený oči
spíš vyostřený -
vybroušený vidoucí kameny
"manžel mi umřel
v devadesátým pátym,
60 let mu bylo a jeden a půl
měsíce.. ale jsou horší věci, to je teda pravda!?"
podávali jsme si lahváče a já se kochal tou ženou na prahu sedmdesátky,
s milencem o 20 let mladším
s kterým už nic NEMÁ
jak neustále cudně opakovala
mezi tím totálním refrénem:
„ale jsou horší věci“
„ano – průměrní lidé například.“ řekl jsem
a oba jsme se tam rozchechtali pod platanem
jako blázni..
nabídl jsem jí cigaretu
odvětila že už vůbec NIC nekouří a
začervenala se..
ale jakmile jsem si zapálil, podívala se na mě
a vyhrkla:
„Tak mi dejte taky jednu, dám si s váma...!“
kouřili jsme
a lehce filozofovali
ona v sobě měla spoustu světla
a já zase ty cíga
dotýkali jsme se koleny
„60 let a jeden a půl měsíce.
v červenci 95, ale co naděláte?
v tom to je.. ale jsou horší věci!“
„ano, život například“ řekl jsem..
tentokrát se s náma zachechtal i platan
ploštice
98 procent bezduchý český poezie
tvořej absolventi bohemistiky v
brně..
asi jde o falešný pocit erudovanosti
je to jako myslet si
že když to umíš s francouzským klíčem
klidně doma zbastlíš eifelku..
ale poezie
je z řetězu utrženej křik
a ne spisovný žvanění o bradavkách ztuhlých
kampusem kantem nebo
kropotkinem..
kluci a holky z fakulty - hlavně holky
píší básně o svých pocitech..
v pořádku
ale koho to kurva zajímá?
jejich nejdivočejší mejdan je jen nesmělá
a trapná osahávačka manického tygra
přes mříže univerzity..
ale jak v tom ty děvky umí chodit
propletený jako šlahouny Psího vína
jako ploštice přisátý na zadku další
ploštice..
nikdo nikoho nekritizuje
nikdo nikomu nedá pěstí
nikdo nikomu nic nedá..
kluci a holky z fakulty bohemistiky
kluci tvrdý asi jako buchty od
babičky
růžový nehty
pod nima zadřený špinavý písmena
z kapitolu, z další vágní básně
smontovaný francouzákem
bez špetky života nebo krve..
"achjo doprdele"
říkám si a usedám za stůl
mám v hlavě symfonii
ze zvuku co vydala pivní
láhev
tygr leží na gauči..
zdává se mi o bytech v kterých jsem nikdy nežil
zdává se mi o bytech v kterých jsem nikdy nežil
znám v nich každej kout
a pobývat tam je hřejivý a intimní pocit
jeden z nich je dřevěná bouda na předměstí špinavýho města
je tam prosklená veranda a na mrňavým dvorku něco roste
většinu času ležím v posteli a čumím na oprejskaný prkno na stropě
nejsou tam žádná zvířata..
jinej byt je strašně starej a vysokej a ponurej -
je jich ještě pár a všechny se čas od času vracej
já se vracím do těch pokojů
a to nevěřím na minulý životy, reinkarnaci a podobný
volovinky..
buddha ať se jde bodnout se svojí Netečností
lidstvo se potřebuje neustále
v něčem rýpat
jsou jako hmyz pracující na svým zániku
nechtějí nirvánu ani shakespeara
potřebují se v něčem nimrat
aby nemuseli myslet
hlavně na smrt ne..
zdává se mi o bytech kde jsem nežil
a pak se probouzím tady v praze
šťastnej jako tele..
a ty přicházíš do pokoje
a sedáš si na postel
která snad existuje
podáš mi vodu a já piju jak divej
všechno to šílenství se vrací jako živý
všechny mrtvý kočky a mrtvý byty
nechci tomu rozumět..
zadek
ráno cestou do práce
se zaměřuju na obrovskej zadek jedný dámy.
následuju ho jako v náboženském vytržení
jako mnich, který prvně vyjde na divuplnou ulici
a hledá něco svatýho
"proveď mě prosím tímto temným údolím vltavské"
bože
a holubi letěj taky do práce
ane ne do takový jako já
jejich jobem bylo dramaticky nalétat nad střechy
svádět vzdušné bitvy
šoustat s holubicemi
atd..
já svý schopnosti v práci nijak nevyužíval
jen jsem tak koukal kolem..
z její nádherný prdele zbyde jen černobílá fotka
ví to?
z nás všech jak se ženeme na metro,
fotka plná mrtvých..
ach mé prsty stvořené k objímání pivních plechovek
ach mé prsty svírající rýč..
dneska sázíme stromy v krajině středohoří
všude kolem jsou vyhaslý sopky
žádnej sentiment ani reminiscence
vše je překryto černým tvrdým prachem..
smažíme se na přítomným slunci
umíráme na přítomnost
zatímco zvonce krav ženou naše šílenství
na pastvu -
jsme úderná jednotka z pekla
a pijeme pivo z jedný lahve
jako bratři..
a všechno nám hraje do noty
půda načechraná kopřivama
duše načechraná chlastem,
jen nekonečný pohyb rýčem
zatímco nad údolím roztahuje nohy
duha..
na vltavské tě vídám smrtko jak defiluješ v předklonu
samým smíchem
a na střížkově probleskuješ jako slunce
jedem dál, chyceni, usmrceni,
šťastni..
na proseku vyskočím
svatej zadek v nedohlednu
balím si cigaretu v parku a
čekám na údernou jednotku z nebe
už tady byly? ptá se mě nějakej šílenec.
a kdo? no husy! řekne ten moudrý muž a
oba se zadíváme někam do divokých
mraků..
prasnice
pouštím si písně od starýho sentimentálního strýce
z holešovickejch bubnů
kde jsem uvíznul na dekádu
ve stanu kterej jsem vztyčil uprostřed bytu
/jako to dělaj děti
z dek a chlupatejch obav../
a živil jsem se logrem
kousky špeku a kandovanýho ovoce
co nějaká dobrá duše pověsila
v zimě na keř
v lacinejch bufetech jsem studoval
jen sekci polívek
vždycky jsem k nim sežral hromadu pečiva
ale dneska ty děvky měly jenom ovarovou..
tak jsem si tu břečku z nouze dal
a přemítal jsem o prasečí duši
zatímco její kousky jsem odstrkával na kraj talíře
a sežral k tomu 5 rohlíků.
strašně jsem se styděl
bůh není muž
je to obrovská nádherná růžová Prasnice
která obětovala svoje syny
za hříchy
jako je tenhle..
novej rok
neděle
novej rok
je po ohňostroji
na ulici najdeš akorát holubí křídlo
oddělený od těla
prázdnou vodku
a starýho psa kterej bojuje s chodníkem
praha je proti světlu
jako silueta pomníků
dávnýho cvrkotu
není kam jít
příští dny se šikujou
jako celkem depresivní procesí
objetí chladnou
a předsevzetí se šla vyblít do parku
je neděle
zas jednou
házíš korunou do Vltavy pro štěstí
jsem tu s tebou..