Autorský výběr ze dvou básnických knih, které právě vycházejí v edici Mlat Větrných mlýnů: Protékání ohrožených druhých Alžběty Králové a Při pohledu ze Země má podhoubí tvar vody autorské entity vanjek. Básně sebou volně protékají a vytvářejí živé podhoubí různých tvarů. Prorůstají se, ohmatávají nezměrnost tělesnosti, prostupné hranice „já“, „ty“ a „my“. Střeží se těch slov, která by za ně dokončila skutečnost. Zachovávají nenazváno. Spoluvytvářejí náš žitý svět v dialogickém napojení se vším, co je kolem nich. Vše je vtělenou součástí.
Obě knihy budou uvedeny na autorských čteních Omlatina v půlce listopadu 2024 v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě a Ústí n. Labem. Více informací o programu, vč. událostí a hostů a hostek, na FB Větrné mlýny a IG @omlatina.
Básně Alžběty Králové zvýrazněny tučně, básně vanjeka začínají symbolem „¤“.
Sestavil Dominik Bárt.
Foto David Konečný.
prorůstání
samosprašnost
jsem-li mnohým
jsem nebezpečná
identita zapečená v pestíku
¤
Poznáš mě podle hlavy,
stejně jako jiní rozeznávají po dešti houby.
vydrhnout pohoří z rysů obličeje
mapy po odumřelé kůži se nám tvoří
na stejných partiích těl
je to tím jak zchváceně chutnalo
naše první nadechnutí?
¤
Učíme se tajně od mycelia
a splétáme své kroky
jako vlásečnice plic.
Aniž bychom vešli. Toto tělo
je pro nás nedýchatelné.
nejsem nic kromě toho co si vytvořím
přeříkávám definice
škrábu se v posedlosti úrazem
hudba sfér skučí očima savců
chlemtání pomlaskávání úpění
v buněčných stěnách
bojový pokřik vyhynulých
¤
Staré kořeny zčernaly a vepsaly se
do omítky jako nevybuchlá hádka.
Tisíce vydechovaných spór.
nenazváno
postupnou digitalizací svého utrpení
se stáváme novým živočišným druhem
ke snadné přenositelnosti
omezujeme výskyt své tváře
na minimum nutné
¤
Namísto hlavy několik záblesků.
Vlhké stopy po kolující tekutině,
která na sebe vzala podobu slimáka.
Jako by se tělo jen obracelo naruby.
zploštěno
zakreslím rovnoběžné sféry chapadel
zachytávajících směr
do přirozených materiálů
ani v klidu příšeří
tenkých osobních pohybů
sebe nepoznám
¤
Stávám se tělem zachyceným ve výlevce,
sítí vlasů, zrnek a odřezků.
Myslím na tělo střevlíka uvězněné v domě,
které náhle padá z mé hlavy.
Po chvíli tělo vidím padat znovu z okenního rámu.
Poté ze stěny. Vydává šelestivé rachocení.
Najdu ho zachycené v bavlněné dece na podlaze.
Myslím na tělo, které se zmítá
a v cizím prostředí se samo mrzačí.
Jsem součástí nezměrného těla plastů.
nenazváno
vždyť co je tělo
než prodloužení okoralé
hlávky salátu
lahodné svěží okraje
šklebící se jizvy
to jenom výživná černozem
si tě bere zpátky
úrodo
¤
Zem je plná hnijících těl.
Některá vstupují do jiných
a stávají se znovu sebou.
Pro jiná přichází člověk,
nezralý křen Země.
apotropaion
záminky opadávají
velkým ohlazením
všechno se srovná
velkým ohlazením
ochladí se na stupeň
přijatelné sebekázně
vstaneš kusem omytého střepu
¤
Jako ve zpomaleném záběru se zavírají dveře
uhelných elektráren a povrchových dolů.
Než Země otevře nové oči,
věnuj se svým blízkým nebo si jdi lehnout.