Theodora Glacová (* 1980) pochází z Kujav, z původně sudetské vesnice na severu Moravy. Studovala volnou grafiku a uměleckou knižní vazbu na Ostravské univerzitě. Nyní žije v Ostravě. Profesně se věnuje grafickému designu. Poslední dva roky se intenzivně zabývá hudbou - založila kapelu Manželská krize a s nadšením propojuje svou hudební fantazii se slovy. Píše si deníkové zápisky formou poezie a každý rok se učí na jiný hudební nástroj. Má jednoho muže a dva syny.
Uvedené básně jsou výběrem ze čtyř autorčiných cyklů: Kujavy, Kraťasy, Kompoty a 14 dní.
Kujavy
Doma
Když jsem byla malá,
bála jsem se chodit na záchod.
Bylo to daleko,
přes celý sudetský dům.
Třeba tam ještě někde jsou
- ve zdech odsunutí Němci.
Chytí mne za ruku
a já v tu chvíli neřeknu
ani tu nejvic našprtanou větu z 5.třídy:
“Entschuldigen Sie mich bitte,
ich habe das Buch, das Heft
und die Aufgabe vergessen.”
Kaffee, Zucker
(Naši Němci)
Jezdili jednou ročně.
Plný autobus Schnitzelů!
Neohlášení,
nečekaní...
Naprostá panika!
“Kaffee?
Zucker?
Naše Thea se učí německy!”
“Eeee...”
Vždycky jsem se chtěla učit anglicky,
ale můj psycholog byl magor.
(“Dyslektik se musí učit německy.”)
Topila jsem se v dlouhých slovech,
tak jako teď oni,
u nás na pohovce.
Tak jako
Zucker im Kaffee
D C G
Za oknem
obrovský zadek v brázdě.
Babička okopává brambory
a potom
jednotí řepu.
Záclona se ani nehne.
Nedýchám.
Nejsem doma!
Vlastně mi ujel autobus
a ještě minimálně hodinu
budu čekat ve Fulneku,
než pojede další.
Pak půjdu samozřejmě babičce pomáhat!
Ale teď ještě
tiše na kytaru:
D C G
D C G
Hadr, kýbl, rakovina
Šla jsem s hadrem a kýblem teplé vody
umýt zvonky
a kliku od dveří.
To bylo to jediné,
co na mne zbylo.
Co mi nechali.
Byla jsem nejmladší
a se smrtí jsem se do té doby
ještě nesetkala.
To až teď.
Na klice
a na zvoncích.
Letošní úroda
(rozhovor s mámou)
Vybíráš
jablka do kvasu
a třídíš
myšlenky.
Na dobré, použitelné
a z tvého pohledu
naprosto nevhodné.
Mluvíme spolu,
jako bychom tančily
mezi ohryzky.
Kraťasy
Pravidla houpačky
Po dešti
otoč prkno
na druhou stranu.
“Nahorudolů”,
jak bylo na počátku,
i nyní i vždycky
a na věky věků…
Seskoč!
Nit
Každý večer
začíná stejně.
Tma se snese mezi nás
a ve tmě
nit.
Nachystaná
k přetrhnutí.
Po výletě
Nesem si domů
každý svůj pocit.
Čerstvý vzduch
v igelitové tašce.
Za dveřmi
sedáme na svá místa
jako prach.
***
“Mami, věříš na Sociálku?”
“Samozřejmě!
A už spi, nebo si pro tebe přijde!”
Kompoty a jiné relikvie
Nedělní ráno
Zatáhli jsme závěsy,
aby den nepřicházel
tak rychle.
Zavřeli jsme okna,
pevně rozhodnuti
nenechat se vtáhnout
do děje.
Ticho je konejšivé - říkáš,
ale po chvilce zpozorníš.
Zvony dostávají povolenku
a vstupují
do našeho chrámu.
Ticho je obměkčeno...
Má srdce - napadne tě.
Pozvání na pivo
Za všechny klidné okamžiky,
kdy není vidět smrt ani zlo,
pozvu tě na pivo
do baru v parku
Politických vězňů,
nebo do hospody
v ulici Lidická.
Dáme si jedno nebo dvě.
Člověk nikdy neví
Pachatel neznámý
Nepřítel není jasně definovaný.
Hledá se
jméno
motiv
útočná zbraň.
Mám alibi:
“No řekněte!
Jak bych mohla já sama
ve svém životě
cokoli změnit?”
Gauč U Černého pavouka
Koupil jsi hruškový juice,
vodku
a kráter na měsíci.
Hluboký
jako kořeny,
které jsme odložili
každý na jiném místě.
Pruhovaný gauč,
jediný svého vzoru v místnosti,
drží rovnováhu světa.
Podkládáš nohu pivním táckem,
ale stejně ty vlny nezastavíš...
Jeho pružina nám právě odstartovala let.
Víš, že tehdy mi poprvé ujela tramvaj?
H
(věnováno Teodoře Žurkové)
Je toho hodně,
co bych chtěla.
Tak například:
dveře, lustry,
závěsy do oken,
a černou vykrojenou Taylorku.
Ale úplně nejvíc
bych chtěla
některé lidi.
Možná by mi stačilo vrátit čas.
Zachránila bych babičku
před bouračkou v sanitce.
Sousedce Jiřce bych řekla,
ať neblbne s tou alternativní léčbou.
Dědovi bych hned po svém narození
sebrala cigarety
a kdybych potkala tebe,
koupila bych ti na radnici za tisícovku “h”.
Třeba by ti to pomohlo stejně,
jako mi.
Možná bys dneska měla taky
dva syny.
14 dní
Ho Watanay
(pondělí)
Půjdu brzo spát.
Usnu a všechno bude fajn.
I já budu fajn.
Normálně normální.
Pujdu brzo spát,
ale před tím se uspím.
Ukolébavka - lahev portského.
Konečně dno, od kterého se můžu odrazit.
Druhý týden
(pondělí)
Smažený květák včera,
smažený květák dneska.
Den za dnem.
Pondělí, pondělí a pak zase
pondělí.
***
(úterý)
Hluboko v lese
mezi kmeny starých stromů
upustim se do jehličí.
Klesnu ke kořenům.
Den čtrnáctý
(neděle, návrat)
Už před tebou nemám
žádná tajemství.
Snad se to nikdy nedozvíš