Zdeněk Volf (* 1957) pochází z Valašského Meziříčí, žije v Brně, pracoval jako inseminátor krav. Uveden v mnoha sbornících a antologiích (mj. v ročence Nejlepší české básně v letech 2012, 2014, 2017, 2018, 2019). Vydal básnické sbírky Řetězy a ptáci (1999), K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prsteny (2007), Až na poslední pohled (2013), Před modlitbou přiložím (2017), žasl jsem od pily (2018), Boty, paznehty (2021), záznamy Srdcář (2008) a esej K individuaci krátké básně (2021). Spolupracuje s rozhlasem, publikuje recenze a eseje. Uspořádal antologie Chlévská lyrika (2010) a Krátká báseň (2020). Uvedené básně jsou z jeho aktuální sbírky Z osrdcení, kterou letos vydalo nakladatelství Pavla Kotrly Klenov.
(Foto: David Konečný)
Hledat se, vzdávat
Manželský slib mi byl
modlitbou, vědomou, dennodenní,
tak i k Spasiteli… Ke kravám… k mrvě,
s nimiž se mezi chlévy
s každým dalším zapuštěním, vyšetřením na březost
začínám už loučit. Marně: vůči jejich očím, mulcům, slámě –
jak vůči těm slovům, já odevzdávám se tobě,
rostoucí dál s třetí, čtvrtou dcerou...
Když jsem začal přestavovat dům, docházet do chrámu,
hledat se, vzdávat, povstávat v té řeči
hláskující se z veselí
i ze slz
do chvály.
***
Cítím, že jsi
na duchovním cvičení;
tichnu, jako když jdu mezi hroby
k pochovaným rodičům,
odhlašuješ se
z ticha?
***
Pili z jednoho hrnku,
jako by se líbali…
Vlasy jsou řekou ženy,
délkou přicházení, pohlazení,
odcházení do bytí bez blízkosti.
Stmívá se
Robert Křesťan zpívá Dylana,
při slovech padají síly, ale není
kam se hnout, do očí
před pohledem na paži, na šíji –
uhýbá při tanci, mezi krbem
a stolem, oknem do ohně,
do zahrady, píseň
když dospívá ke konci, ticho do středu.
Pohladit sníh
Sylvie píše, že už si nepřijede
pohladit sníh. – Vrátily se jí bolesti
k páteři. Příteli Františkovi,
když začala srůstat páteř… snášel je
s dívčími jmény. Při úpění
procházejícím celým tělem
křičel Kristý. Při bolesti
končící v bedrech pod ledvinou
Olí. Nebyla to však jména,
s nimiž kdy snášel lásku. Vím to,
půjčovali jsme si svobodárku
před vojnou. Ač prorocká slova:
naše bolesti na sebe vzal, nevyšlehla
než z nemoci… z osrdcení?
Pěšky
Nechtěl na poštu autem
ani na kole, pěšky... s dopisem
na tábor pro ty oči, co doutnaly,
když donášel polena, však žhnuly,
že je smí půlit; co řekli si
u řeky... a už ne u ohně,
v tichu před bouřkou,
před úderem.
V únoru
Dřevo mizí
jak chleba.
Déšť
šetří vodu.
Anděl
Abych se povznesla, skláním se.
Yveta Shanfeldová
Myslíš, že se nezamiluješ?
dobírá si tě... u jedné
z prvních svátosti smíření tvůj nakonec
dlouholetý zpovědník; spíš v rozhovoru
než u zpovědi, neboť čím jiným jsme
– dle Hölderlina, Heideggera –
než rozhovorem či v básni
veršem, jejž rovněž předestíráš
k rozhřešení. – Že už tě
neprozáří... ničí oči... přes řasy?
Že víckrát nezbledneš
předsmrtně... před prsy... s prosbou
o modlitbu rozdělení?
Nevíš… však po letech
o přímluvu žádáš
ty, s nimiž se vydáváte jeden
za druhého, co víc ví
o tobě než verš, než dech,
z něhož verš vyvstává, v němž mizí;
jímž... jedině… i mlčíš – –
teď o malbě Anděl Petra Štěpána:
od níž... vypotácet ses musel... na dvůr,
vyhledět do hlíny,
opřít o žebř,
navidět znovu oblohu.
K nerozeznání je
rozdrcené Srdce v bílé hostii
na pozadí bílé stěny,
bílého ornátu... kněze... při proměňování,
míní otec Altrichter;
s nádechem klesáš, stoupáš
s výdechem, pokuřuje v půdním ateliéru
před kresbami Nadechnutí, Vydechnutí
Marian Palla. – Pozdvihování?
Ponižování!
Jako v nebi,
slyšíš se odříkávat nad hrobem –
i na zemi, uzemní se ti
nad otcem? drže se... ženy
mlčící nad matkou, před dalším zas
porodem... dcery... pro zadní polohu
císařem? Proboha, v jaké
– i po osmi křtech – poloze
pyšníš se?
Prý pohled anděla
nevychází z něj, nýbrž ze sfér
za andělem… jak u novorozeněte
či umírajícího pokojně. Pohled
čekající. To stéblo pod vraty,
od kterého se kravám
rozsvítí... Přivineš ho,
roznášíš po domě, po zahradě,
jmenuje se Jan.
Horují pro krávy
na pastvinách... mléko však
do bezmasých jídel na Mendláku
naváží z velkochovu
od dojnic bez rohů, bez telat
u struků, Hare Krišna, Krišna
Kristus? přecházels k Bibli
od Bhagavadgíty: takové, jaká je –
pašované ze Švédska. V co věříš,
uhodí záhy vyšetřovatel,
a ty nemáš co zapřít,
v co… trpět.
Odvěkou uličku
za domy… noví majitelé
přerušují zdí. Obcházíš sousedy,
bys úřadu... doložil,
co bylo prochozeno, pronošeno,
pronavštíveno… v břemeno
věcné? Věčné,
ze snášení, z vydržení –
i deště na podzimním dřevu,
i kamenů... nutících Svratku... zbělet.
Před kázání… u českých
bratří předsunuli
poezii. Po čtení… než pastor
na bendžo dovybrnká blues
– zvděčníš –
v to pokleknutí… tehdy… v jejich sboru
hostícím misionáře od Billyho Grahama;
v prokleknutí
smrtí…?
S otevřením hranic
se z Anglie vrací Karel Werner,
indolog, vyslovující... jakoby jen
pro tebe v přeplněném Klubu jógy
při První brněnské:
Terezie od Ježíše, Jan od Kříže,
jogíni z nejvyšších;
do toho u letničních
mnozí… pod mocí Pána
kolem tebe padají, zatímco ty
tuhneš... darem výkladu?
z nevyslovitelných lkání,
jazyků, září.
Dcery hoří horečkou,
chválíš, prosíš,
ráno jdou bez teploty do školy;
bratr... s celou rodinou... nechávají se pokřtít –
rodiče zaopatřit; v zadní komoře
nahmatáváš... od vandrů odloženou kytaru,
prsty strunám odvykly,
dokola, do bolesti zpíváš zpěvy z Taizé;
až učíš se i skrze New Testament anglicky –
až v kravíně
i v každé krávě Kristus?
...jako bys slovu
začal dlužit
ticho; z daru viny snažil se jen
vyznat, ne... i... odděkovat; ba pral se
též s pohledem… před vhledem?
jak se soupeřem –
přeslýchaje dech,
nech… v modlitbě
milujeme.
Po letech touhy
po Lysé,
budící neklid, že jsi dole,
a ne nahoře, prožíváš štědrost rovin,
obilí, révy; naklepáváš kosu
po dědovi, vysazuješ meruňky, broskve –
napřed si začneš s dřevem
kvůli zimě,
potom pro vůni…
Slábne ti zrak, stisk, erekce,
z umělé inteligence ti zeť přeposílá:
Žijeme v okamžiku,
který se ztrácí.
Hledáme ho.
Krátká báseň? V tvém jménu?
Nikoliv vyhroužená, vydávená...
Vydatovaná!
Co kurzor, co milost maže.
Co zapomínáš... pro zjevení.
