Marta Krausová (* 1992) vystudovala práva a uměnovědná studia. Začínala psát na sociální síti Poetizer. V roce 2021 se účastnila Literární soutěže Františka Halase, ve které získala ocenění poroty. Spolupořádá pravidelnou literární událost Poezie & Piano. Živí se jako právník. Blízká je jí poetika skupiny the Doors, Jima Morissona, Jana Hanče a Skupiny 42. Snaží se psát o světě, který vidí. Nebojí se sentimentu a popu. V září jí vyjde první sbírka Roztřesky a Remixy v nakladatelství Dobrý důvod.
(Foto: Štěpánka Borská)
***
Láska ve městě, kde začíná tisíciletí,
kde leží prašná oblaka.
„Jsi krásná. Ještě chvíli.“
Každý ve svojem 2kk.
Půl světa pryč.
Život je modrá kolie.
Maličkej chtíč.
Povinná melancholie.
Ve městě, kde končí tisíciletí,
kde padaj městský brány.
Čekání – na 3kk a děti
a nějaký milování.
***
Projíždím halami prázdného města.
Projíždím halami vzdušného města.
Moc toho nemám.
Jen silně namalované listí šerosvitu
zelený čas
a vlání.
JZP
Rozčesat vlažný vlasy září.
Pohladit si ho na jazyku.
Pražský hospody
jsou hrozně svobodný v tom,
že v nich může pít
„i pár neoliberálů, kapitalistů a buržoustů.“
Lví král
si naplánoval způsob,
kterým by je zabil,
kdyby ohrozili jeho blízký.
Až všechno spadne.
Jenže já žiju nezávisle.
Všude propluju
i pod slovy.
Tenhle týden vedu války s pískem a větrem.
Ve velkolepý bitvě nad šunkou
jsem tě porazila.
Na JZP
best of týhle země.
Celá moje generace
na farmářských trzích.
„Co máš rád?
Muziku? Já taky.“
Rozplizni večer vínem.
Mít alespoň otevřenou hlavu.
Kousek odsud bydlí jeden, co ji má.
Všichni se hrabem v kruzích.
Realita je roztřepená.
Kdo ji píše?
Pár malých snů.
Leží za mořem.
***
Chodíš městem jak obarvený tulipán.
Chodím městem jak rozviklaná květina.
Afghánsky feministická
Pojedem spolu do hor.
Tam budem konečně divoký.
Ty budeš střílet z kulometu.
Já budu mluvit do větru.
Utrhá mi slova ze rtů
s písní všech žen,
který jsou až příliš
svobodný.
/***/
Jsem svobodná jak nebe v svojí zemi?
Má se žít jinak? Nechce se mi.
Mám strach
Smrtka čeká v gaučích a dřevěných dekoracích.
Lidi popíjí a hrají deskový hry,
čímž zastavují rychlý zimy
a opadaný léta.
Mám strach z návštěv OBI,
ze kterých dost jasně neplyne,
že smyslem života není navštěvovat OBI
a kupovat tam hřebíky.
Mám strach z těch večerů
u tebe, babi.
Tma se nalila do verandy.
A úzkost se pečlivě zaháněla pravidelným krájením ovoce,
zakroužkovaným televizním programem
a neochvějnou jistotou,
že je třeba jít spát,
aby se mohly krmit slepice.
Lepší je usínání u náhodný televize a vína
po přiměřeně proflákaným dni.
Přiznat si, že jsem trochu smutnej
a nesnažit se za každou cenu natřít
zelený dvířka od kurníku
a pak se sám v proudu času uspat.
Mám taky strach,
z koronavirových zim,
kdy poslední lidi z roku 1930
odchází za okny prázdných,
krásně prastarých měst,
ve kterých sněží a sněží,
jakoby se žádný oteplování ani nekonalo.
Mám strach
z lesnatých kopců mý čtvrti.
Z matných světýlek lamp
na černých huňatých kabátech
celý Prahy.
Z ušlechtilý samoty Vinohrad,
kde se umírá s vanou plnou fialek.
Bože, bože, mám strach.
A to je to místo, co vyplňuje Bůh?
Emancipační manifest
Být prvním člověkem svého druhu.
Zároveň jedním z mnoha příznaků doby,
než se rozplyneš v kolektivním vědomí.
Nejvíc se bojím,
že mě nacpou do úzkého hrdla lahve
a zašroubujou.
Nikdy nedokážu vyjádřit s přesností mnohost světa.
Spousta odstřižků minds.
Rodí se tolik lidí jen s osminou těch správných aspektů.
Mrtví a v kómatu se ocitají na plážích.
Nohy na travertinu.
Vlny odbíjí, rodí Venuše
a tím vším hladí oblázky.
Dreams of sixties.
Zhmotněný v hotelu, co kdysi zářil, a nějaká pipinka řekla:
„Je to hezký a nový.“
Písek se vznáší jako Dust Bowl v Oklahomě na kůlně za bazénem.
Na co myslíš? (Na něj?)
Na svoje vlastní myšlenky!
Srnčí časy
Zkřehlá svalovina.
V očích srnčí časy.
Dny mušlovýho světla.
V Sexu ve městě se ptali:
„Co dělat, když už nejste cool,
ve světě, kde nejvíc záleží na tom být cool?“
V noci se převracela doba.
Pouštěla jsem si zpěvy mládí
čerstvě mrtvých.
Ale já,
moje prababička myla schody.
Flákám se po soumračným city
s lasturovým nádechem.
Odvažuju se žít prapodivný životy.
V kapse mám smutný housličky.
V únoru začne válka.
Vinohrad
Svět je
antidepresiva v košíčku.
Jak velikonoční vajíčka.
Náhodný a vlnivý.
Plameny v pozadí
olizují zprohýbaný asfalt na Poříčí.
Svět je
holení kost trčící z rudýho lýtka.
Ohnutá silnice.
Prodřený vak normality,
na kterej máš škatulky a škapulíře.
Svět je
oheň, oheň za našimi zády!
Básně, krása a samota.
Osmdesát let tady?
Svět je vinohrad
Vinograd, vinograd zelenyj moj.
Vinohrad na znamení veta.
Nekončí, dokud není konec.
Baby
Prší
Prší.
Smutný jako
vejce benedikt, co se roztéká po talíři.
Smutný jako stromy.
Jako kavárny na začátku války, kavárny během války.
Ze svý hrudi nedokážu odvalit kameny.
Kde je můj koutek?
Snad pod oknem se zelenými lampiony stromů.
Celý den k němu hledám cestu.
Na pátým autobusu.
Mám okno s šeříky.
A všechny ty pitomý evropský města!
Nároží kaváren a jejich začouzený dřevo.
Smutný jako stromy.
Zrovna tady jsem se narodila.
V Miláně mají nový volány.
Bolí mě krk i kůže.
Naděje, zelená.
Stromy smutný.
Básně průměrný.
A prší.
Sleď
Možná už je čas.
Přestat se zmítat jako sleď.
Čas žít v letních domech
a venčit děti v přezrálých večerech.
Chci mít svůj balkon a na něm sto květin.
Na šprušle žádný skla a zábrany.
Ve čtvrti, co kvete a syčí,
pije víno.
Svobodná jak moře, co sem nejde ani od řeky.
Na začátku června spát v ohbí kopců.
Probudit se horkem.
Rozvést se a dát děti do vaku.
Na sklonku další dekády si koupím designové oblečení,
jaké nosí stárnoucí Západoevropané.
Melancholii budu vydechovat jako na józe.
Jsem ráda, že jsem živá, že je večer hladkej.
Nechci se nechat zabít.
Ani dětma.
Ani manželstvím.
Ani osaměním.
Ani chudobou.
Jděte do háje s těma generacema.
Jsme jen duše ve světě nakrmený trochu jiným obsahem.
Mý víno bude jantarový jako tohle stmívání.
Na Love Street mi bude vždycky šeptat moře.
Krutost
Dnes večer jsem potkala krutost.
Stála mi u vany
horké a plné.
Smála se zemi přesycené.
Byla v tvém dotazu, co bude s plynem.
Tak to chodí.
Tak se žije.
Důchodkyně plakala,
že tu osamělost nemůže snést.
Byla ve všech těch vychrstnutých kyselinách.
„Někteří muži bili ženy, když nedonesly vodu.“
Tak to chodí.
Tak to je.
Snad přišla z černoty za sklem.
Vytáhla mi ostré lícní kosti.
Myla jsem se a stárla jak v Osvícení.
Krutost
všech opuštění,
hamburgerů, plastových nádobek a šunky mortadela.
A nějaký veskrze hodný člověk, co rád rybaří,
napsal schvalující komentář k úmrtí ukrajinských civilistů.
Můj strýček měl rád Kukluxklan.
Vlajku konfederace si nalepil na škodovku.
Ale když mi bylo nejhůř, pomohl mi.
Krutost
ti vytéká z pod tvého názoru.
Jednu bolest jsi vyzdvihl do výšin.
Jinou bys radši neviděl.
Krutost.
Vytlučený zuby se jí leskly jak perly.
U mý vany.
„Ještěřice.
Když jsi jela po cestě do Říčan,
nevěděla jsi, že je tam LDN, dobytčák a kafilérka?
Vem si to svý černý vyžraný srdce.
A vypadni.“
Farkáš
Střešním oknem snad svítily hvězdy.
To sprostý mě dojalo víc než věčná láska.
Jako se milují dva vlci samotáři.
Hřejou se prochladlou srstí.
V lese plným roští.
A neporozumění.
Tak proskoč tím oknem.
Nech si narůst srst nebo plnovous.
Umetej sníh svým ocasem.
Třeba najdeš pelíšek.
Obětuj svou vznešenost zimní krajině.
Propadlé vlčí boky.
Každý její rampouch a záhyb.
Saj denně pohledem.
A já ti přinesu.
Kus svý kosti.
Valkýry
Zdálo se mi o rakovině.
Těsně před soumrakem,
fialovým, a na něm jízda Valkýr
a jiných postav z popkulturních obrazů.
Zdálo se mi o zubech.
I o tom nemyslitelném.
„Metafyzická vina nikoho nikam neposouvá,“
řekl jsi mi.
A já viděla na vteřinu kapitalismus,
tak hrozivý, jak ho vidí jiní.
Pak zmizel ve fialovým oparu.
Zdálo se mi o rakovině.
Přemýšlela jsem, do čeho dát život?
A ty, ty jsi ho dala do mě.
Bitevní pole se míhala v tom snu.
Pořád recyklovaná WWII.
Olegové a Dmitrijové.
A ti, co se zvedli a něco dělali.
A ti, co jen blbě kecali.
Těch bylo víc.
A lhostejnost,
lhostejnost zabíjela ptáčky.
O rakovině se mi zdálo.
Před rozbřeskem.
Něco se změnilo v mém zraku.
Možná jsem měla umřít steskem.
Jako muž, jako muž.
Vešla jsem do soumraku
Ugly cities
Vezmu tě do ošklivých měst.
Těch souručenců uhlí a oceli
po celý Evropě.
Ugly cities.
V oblacích visí mour průmyslový revoluce.
Na čtvrtým nádraží
Valbřich vypadá jako Wolverhampton.
V St. Etienne a Linzi
v blocích za kalnou řekou žijí lidé.
Chodí k napodobenině
antickýho chrámu v centru.
V ugly cities
ani galerie nejsou krasný.
Ošklivost je půvabná,
jen dokud nemáš pocit,
že tě vlhkost postranních uliček pozře.
Nechceš tam spát.
Ráno bys znovu obešel kostel
– má něco ze všech kostelů.
Pil kafe, co je cítit spáleninou mekáče.
V ošklivých městech.
Tam tě vezmu.
Do souručenců uhlí a oceli
po celý Evropě.