Jaromíra Zálišová (* 2001) vyrůstala v krajině Podkrkonoší, současně studuje v Praze a v Plzni. V roce 2021 se stala finalistkou Literární soutěže Františka Halase a v roce 2022 získala 3. místo v Literární ceně Vladimíra Vokolka. Vystupovala mimo jiné v pořadu Zelené peří Miroslava Kovaříka. Ve své tvorbě se obrací k emocím nabytým ve vnitřním i vnějším světě. Má ráda básně Františka Hrubína a Karla Šiktance, mimo literární tvorbu se věnuje biologii a ilustraci.
Tohle je les
I. Nejen ty
Lesy ověnčené čarověníky
zaříkávají kosti srn do řádků
bílé koridory ukazují cestu
V poli krásných nemocí
máš nejkrásnější jméno
znáš nejkrásnější chybu -
že nejen ty, ale i strom se může zbláznit
Za srpnové noci pak
pohublé boky spících zvířat
sálají teplo, pod kterým zrají ostružiny
II. Svatojánská
Hájíš mě očima uhranutých hranostajů
v oharcích svatojánských ohňů pokroucená těla můr
rozdmýchané léto ukapává smolou z praskajících větví
tma padá do mařinek
modravá nekřtěňátka odcházejí v Náv
Je ticho, jen klikatý smutek v maliní
uštkl ptáče drozda
III.
Je srnosečné jitro
srhy strhané rosou
chrastavce, bojínky
padají k hranici lesa
karpatské potoky
přehluší hlasy v tvé mysli
– nemít v sobě nic
jen úzkost srny před sečí
Tohle je pole
I.
V mé osobní mystice podrážíš zpěvy zlatým bažantům
vládneš slovem i hozeným kamenem
obrácen vně, nikoliv dovnitř
jsi orané pole, nechané ladem
II.
V lešanských polích
kohoutkům navlékli do hrdel kuropění
v kořenech obilí vymytých z podoby
nacházím zbytky tvých věrných
Oddělit zrno od plev nebylo nikdy snazší
III.
Tvá včelstva nikdy neměla daleko k poli
představím-li si, že med, který snídáš je chrpový
mé oči potemní a ztěžknou mi paže
Astrachán
Oděná do smrti karakulských ovcí
počítáš sliby vložené pod jazyk
-oboly živým
těžko ti hledat jméno
těžko hledat slovo
krásnější nežli persián
v okoralých ústech
Nechci cítit tvoje kosti
tvé oči mě tlačí dost
***
V mém srdci malé místo
pro stopu lasičky
Tohle není kostel
Ovce s polámanýma nohama uprostřed silnice
-asfaltový kříž
beránku boží, oroduj za nás
až pozdě do noci budí mě bolest těch druhých
Beránek otočí hlavu a promluví:
„Klečet, protože nemůžeš vstát a modlit se není to samé.“
***
Můj druhý bratře v čaji
mlha z polních brázd teče naší řečí
pověz mi o horkých píscích
než slunce zalomené v kříži
zastaví svůj dech o hlas zvonu
Nad ránem, až režná ti zazvoní o zuby
pochopím patra Babylonské věže
proprším skrze perské koberce
vsáknu se do polních brázd
***
Sbírám na pláži bílé oblázky –
argumenty proti tvému bohu
jsou hmatatelné a zcela zbytečné
moře, tvůj Bůh, jim dali podobu
Vůle
Růžový opar na rtu
talíř na stole
kulaté věci – břicho tvé ženy
Až příště budeš mi ze spánku vyčítat nestálost
vzpomeň si na svou vůli
slabou jak kůže na spáncích
***
Má mysl – věčně hladová
a půdorys tvé lebky
– pečlivě vykroužený dóm
Stopy
Hledám v tobě zbytky tvé krajiny
oblíbený strom, otisk do břidlice,
kopec, kam ses vždycky schovával
Nacházím ji neurčitě rozmělněnou
do fragmentů
které občas zatlačí na bytí
jako smetí uvázlé v botě
Vím, být s tebou by bylo hloupé –
asi jako vlastnit vycpanou labuť
Strach
Mé oči okoupané v mléce
nemohou zvrátit chod věcí
V jakékoliv vteřině se může rozprostřít
hedvábný hřbet (sametová srst) srny
na čelní sklo – roztříštit ho i svoji podstatu
Bojím se (o) srny v nás
***
Na dobré ráno sladím ti čaj
a moje láska je stříbrná lžíce
s jeřábem na rukojeti