Vojtěch Kinter (* 1994, Děčín). Prózu a verše publikoval v časopise Tvar, dále již dříve publikoval básně na Nedělní chvilce poezie.CZ. Zastoupen v několika almanaších, zejména v několika ročnících Teplického Šlauchu. Píše recenze na současnou českou poezii pro Tvar. Nedávno mu v nakladatelství Dauphin vyšla sbírka Patrný rub věci. Předložené básně jsou ukázkou z této sbírky.
Jsem sama!
Jsem sama – nepřibližujte se!
Tohle je můj batyskaf!
Venku voda a tlak
a tolik lásky
a má ji tolik špatných lidí.
Je bouřka a já jim přeju strach,
zatím jsem ho sama plna
a nenávisti – na cáry trhám
oděvy – květiny, zvířátka, kocourky
i slova „láska“ a „do not“ a „Born Villain“
na poloviny, třetiny i dvoutřetinky
a třeba i patnáctapůltiny a zbytky.
A tapetuju si tím stěny, ať jsem zase dál,
zase víc sama
(a ještě dál, daleko, jsem pryč,
rychle, pohlédni na pár paprsků světla!)
se slzami v očích rozvěšuju cáry po stěnách
i přes zrcadlo – dlouho jsem neviděla
to nic za cizíma očima při dlouhém pohledu
i při pohledu na sebe mi v tom zrcadlo lže
a vůbec – všechna lžou, když nás nezobrazí vzhůru nohama
anebo jsme protinožci?
Zrcadlo překryté!
Jsem tu sama – nepřibližujte se duchové!
Já mám hroznej strach,
přenechávám prostor, ustupuju do stěn,
zůstane po mě mokrý flek.
Ráno jsem jak pradlena či hejkal.
Hodně toho napadalo.
Úklid
Čas na prověrku!
Ruce na stůl, přiznat barvu,
všechny tajné přihrádky dokořán.
Nezdobná komoda zcela zmizela
a nevrátí se k nám.
Havěť
Je tady plno havěti,
je to tu jak botanická zahrada
a můry, jaký jsem neviděla nikde jinde.
Všechny druhy plísní na sýrovém podmazu pleti.
A někteří se tu snažili pěstovat pokojové rostliny i chodbové,
pamatuju si, že před balkónkem takové byly.
Končilo to vždycky frustrací,
ale nikdy dostatečnou.
Kdyby byl někdo už tak frustrovanej,
že mu ty kytky plesnivěj,
že by se rozhodl dál už pěstovat jenom plíseň,
vyrostl by mu v květináči mech a hřiby,
ale mně, mně by tam zůstala jen ta plíseň,
chtěla by se štěpit a napadat zuby, maso, pleť.
Květiny by odešly
jako nevinná zvířata či děti.
Příroda je moudrá, cestu si najde.
Když jsi dostatečně tichá a nehybná,
přijde za tebou.
V dózách tu mám:
sušené louhy
sušený lógr a zrní
popel a smetených prach
živočišný materiál
přírodní obaly sušené
stačilo by vše rozprostřít po podlaze
a jediná kapka vody a jediná kapka krve
a spustila by se nová divočina
jako hořlavina
jemné štětiny traviny
se zvídavým čumákem zajíců a veverek
z poloviny obou kapek pramének nové Vltavy
resp. stý přítok
bujení byl plašilo a spustilo řetězový poplach úřadů
pro demolici
Jako v přírodě jako v reklamě
ležela bych v trávě, čichala bych k hlíně.
Zhroucení
Tuby od léků jsou prázdné,
na ty se už nic kouzelného nezahraje.
Nezbylo mi než si dát ránu
abych tu migrainu vypudila,
abych se už začla hroutit,
že lebka se propadne do sebe,
a pak už je to jako dvojče 11. září.
Ještě vedle hodí grimasu,
a pak už ta hlava
s železobetonem migrainy uvnitř
půjde tíhou dolů,
celé tělo budou stlačovat a absorbovat
vlasy jako helma,
to udělá z jedné želvu.
A teprve to, co si z ní vydlabe,
a dle toho, na jakou tóninu nervy natáhne,
teprve to z Vojty udělá básníka,
ani sebevražda ani chlast,
jak je populární se domnívat.
Slzy
Slzy stékají po tváři
vyhladily její povrch
a já už se nesmím usmát;
úsměv nikdy nevydrží,
jakmile bych ho svěsila
zůstaly by po něm vrásky –
i plakat musím vznešeně bez emocí,
je to vyčerpávající, jediné vypětí svalů stačí,
druhé šance se nemusí dostat.
Mlčení
Vydechovat jen tak dolu
stiskem zubů zabít včelu
Zkratovalo mlýnské kolo
Záložku do kastrované tlamy
sliny poví z jaké strany
očima těkat po ovoci
Závažné myšlenky padají
vlastní tíhou dospod stran
tam se to hemží škrty
ale ty padají zrovna tak
a všechno co je podstatné
podtrhávaj
trochu se i propisují
na počátku je cenzurované slovo
a prsty špinavé
V betonu počínají rašit dráty
v nich hlásky jako když ztuhne míza
v lahvičce to tepe
objímáš ji jak plyšáka
Přes ústa projdou jen archaismy
snažím se mluvit na tebe
Na ploše styku
obinadla potravinové folie s kůží
nejsou průklepové vředy písma.
Tam se proces kolem mumie točí
a Carter v labyrintu bloudí.
Vzpomínky
Jako dítě jsi zaslechla že
příliš mnoho prášků na spaní způsobuje usmrcení
a už jsi věděla že
spánek je malá smrt že
vzpomínka je malý život a že
sen je právě vzpomínka mrtvého
která jen matně říká že
objetí zahřívají
lední medvědi s kulichem a šálou
nesáňkují jen na hrníčcích s kakaem a že
uvnitř těl není tma
srdce jsou uvnitř a rozněcují
