Tomáš Braun (* 1981 v Děčíně) je muzikant, výtvarník a středoškolský pedagog. Kapelník pražského fusion tria Ploy a spoluautorem grind-jazzového projektu Brauncholda. Malbu, fotografii a grafiku prezentuje jako TOMB.
V roce 2017 vydal ve spolupráci s básnířkou Olgou Stehlíkovou album Vejce/Eggs (nakladatelství Dauphin). V roce 2019 spolupracoval s Básníkem Tichem na audioknize Tak trochu na mraky (label Guerilla Records). Působí také v projektu Pavla Straky Strakův pojízdný cirkus. V roce 2022 vydal u labelu Polí5 EP Butterflies on Acid.
Foto: Katka Trnková
Hassliebe
Tak už mě tu zase máš
Krajino
Cítím, jak mě nevítáš
Svědivej, mokrej vítr
Co tě pleská přes gezicht
V týhle chalupě byl bordel
V kuchyni byl bar
Nahoru se šlo
Všechno tam vrzalo
Nad futrama bílá stopa
Kruci fix!
Minule se svezla střecha
Z cimry bylo vidět nebe
Růžový stěny, vyvrácený panty
Tapety, tepich
Jen ať to nebe vidí
Sklep bez dveří
Zatuchlá geometrie
Šmucig
Připomínka míst
Shůry se to dívalo tam
Kde leželi
Než je zakopali
Tohle žádná děvka netušila
Krajino
Prvního pátý
Vlítla mi do ložnice vlaštovka
A ty její vlny nervózního vzduchu
Mi hladily čelo a tváře
Třepetala se pod stropem
Ubohej, pomatenej ptáček
Tak snad otevřít druhý okno
Ale ještě před tím
Vyfotit, umístit na síť
Sezobat lajky
Jenže než jsem po něm sáhnul, byla pryč
Mrcha
Hadí blues
Osudový setkání na nepravým místě
Lze obhájit jen tím, že k nim dochází v nesprávnej čas
V gejzírech oceánu zahynul motýl
A v dutině skaliska choulí se had
Aby se pak vydal na cestu
Pobořeným městem písečných zámků
Zanechávaje za sebou takový ty drobný, krátký vlnky
Jako hladina po bouřce, když se upokojí
Ten had
Jsem já
Les
Vertikály promítnuté na sítnici
To když slunce vstoupí mezi stromy
Aby urychlilo růst i tlení
V infrastruktuře nahodilosti dychtící po životě
Co na tom, jestli zmařeným či naplněným
Dál tu svádí a opěvuje
Lhostejnýho stvořitele
Po jehož stopách, když půjdeš
Najdeš jenom vyleželý místa
V trsech loňský zimy
Tam dnes odpoledne vyklíčí strom
A rybí oči na čepelích
Budou svítit jako majáky
Až se budeš vracet zpátky
Domů
Bůh velkého města
Co když někde v podzemí tohohle města
S námi žije taky jeho bůh
A možná právě snídá
Ten, co věčně bdí
Z plecháče usrkává černý kafe
A ze stropu mu do něj kapou stopový množství
Našich snů, antibiotik, fetu a tajností
Není divu, že nespí
Jenže teď naše prsty se našly
A zaklesly se do sebe
Jako při modlitbě
Dohlídni taky na nás, ty, co věčně bdíš
Po tmě nahmatáváš naše tepny
A pulzující svaly
Na dešti se všechno kovově leskne, vlhnou rty
Mříže kanálů pročesávají proud
(Zachytávají se na nich naše vlasy)
Padající střemhlav dolů
Jemu na zátylek
Poem
Napsat báseň tak úchvatnou
Že se vejde do jedinýho slova
A to pak zakřičet do údolí
Roztříští se o platany
A zabubnuje na deštníky chodců
Těch, co spolu kráčejí k nádraží
A dlažební kostky
Jim odměřují čas
Po který ještě mohou zůstat spolu
Protože každej chodník má svůj vlastní puls
A jemným poklepáním lze dosáhnout sevření
Jako když se žalem stáhne hrdlo
Nebo slastí klín
Slovní salát
Stejně jsou všechny slova zbytečný
Sypou se o stěny jako hrách
A do moře
Solíme pláž
Sovy exportujem do Athén
(Saze do komína, do lesa dříví)
Ohniskovou vzdálenost si přitahujem
Až na úplný dno oka
Čerstvě utopený ryby
Tam, kde třeští svět
Zkomolenej do flexí
A zohejbanej přívlastkama
Seběhnuvší se linky skleněnky
Nekonečně hmotný
Hromadný důlek
Krámy
Posbírej si svoje krámy
Brzy ráno vocať zmizíš
Tvoji postel spálíme
Tvoji postel spálíme
Stromy už jsme pokáceli
Táta ti z nich dolů házel pláňata
(jak to žuchlo, když ho odřízli)
Tvoji postel spálíme
Ale síň, ložnice i veřeje
Prošlapanej kámen stopama tvých lidí
Ten teď bude náš
Komu patřil
Zapomenem
Odteď
Bude
Náš
Bez příběhu
Tohle je song, co nemá děj
Nezadržitelně plyne
Sleduj nad náma ty mraky
A po skle stékají čůrky
Dost pravděpodobně jsme za půlkou
A vlákna podhoubí se táhnou kilometry
Až do okamžiku našeho početí
Každý ráno se znovu narodíš
Hnízdo leží pod třešní
Je prázdný
Vylétáme mimo naše dráhy
A vítr nás někdy zanese dál
Než by vůbec kdy koho napadlo přát si
být.
Návštěva
Zavolej si
Napiš dopis
Zazvoň u svých dveří
Zouvej boty
Pověs kabát
Dívej, venku sněží
Pozvi se dál
Nalej si čaj
Pochval si svůj dům
Fotky z dětství
V nich se poznám
I za století půl
Snídám se svým starým já
Babi
Přinesl jsem jí do domova hrstku srdcovek
Vážně vypadaly jako malý srdíčka
Z krámu vše za třicet devět
Jenže tyhle byly plný šťávy
Černě rudýho portskýho vína
Sezobala je na posezení
Pusu měla jako od rtěnky
A úsměv jako děvčátko