Tereza Semotamová (* 1983) je překladatelka a spisovatelka, která píše převážně prózu. Její poslední román Ve skříni byl v této kategorii nominován na Magnesiu Literu 2019. Jako básnířka publikuje výhradně na Nedělní chvilce poezie.CZ. Vystoupila i na autorském čtení našeho webu v cyklu Poezie Za školou v roce 2022. Báseň, kterou přinášíme, je osobní reflexí minulého roku.
Letos vyjde Tereze Semotamové v nakladatelství Argo další román nazvaný Radikální potřeby.
Narodila se v Boskovicích, dětství prožila v nedalekém Spešově a nyní žije v Praze. V roce 2006 vystudovala rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, následně germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a v roce 2013 doktorské studium v oboru dramatických umění na Divadelní fakultě JAMU. Překládá z němčiny, je autorkou rozhlasových her. Prozaicky debutovala v roce 2007 příspěvkem v knize Čtyřikrát jinak, kterou napsala spolu se svými čtyřmi kamarádkami.
(Foto Dirk Skiba)
Pokoj ženy je nepokoj
Jsem na energetickém dně
ale kde má dno tohle dno?
a dále se prohlubuje
tiká mi oko a slyším řev dítěte
přestože tiše spí
(btw jde spát hlasitě?)
záda mám jak paragraf
a břicho plné zbytků
mixovaná bio strava
před očima fotky vybombardovaného Mariupolu
a Putina, co klidně snídá
je mi zima
a všichni tady v té domácnosti máme covid
když jdu nakupovat do kauflandu, tak to nikdo neví
(ne)orientuj se
stálo na zdi ve snu
chodím s kočárem kolem LDN
a u toho studuju tvář svého syna
mění se náhle ve výraz staříka
péče je něco tak děsivýho, taky si to myslíte?
otočím se a na jednom z balkonu LDN
vidím sedět sebe, někdo je u mě na návštěvě
má nasazený respirátor (ano, vzpomínáte?)
modlíme se, aby ten vetchý balkon s námi nespadl
hezká neděle prodchnutá autenticitou
z LDN zrovna vychází ženská po šichtě, má oranžovou koloběžku
na krku má hlavu, co by mohla vyprávět, ale vyprávět nebude
i u mě na balkoně se mlčí
i já tady teď něco píšu, ale vlastně mlčím
vždyť přece psaní je jen zvláštní forma mlčení
každý den jsme silnější a taky starší
a taky hlouběji, po všech stránkách, energetické dno se propadá stále níž
zařízni to kuře k obědu, ano, já vím, že chceš být vegankou
pokoj ženy je nepokoj
rozhodně to není její vlastní pokoj
pouze nepokoj je zcela její
maximálně polička, kam si odloží odmašťovač a telefon
na kterém marně sleduje zprávy, aby držela krok s dobou
ovšem jen málokdo o době opravdu píše
psaní vyžaduje oddanost
dítě taky
zírám z okna na břízu, které usekli korunu, proč?
– ano, teď mám chvilku takzvaně volného času
mohla bych něco sdělit papíru
místo toho cvakám tužkou a usínám u knihy Ženy a moc
a vím, že žádnou moc nemám, jen nemoc
zvoní budík, vyvařila se odsávačka
večer co večer si říkám: zapisuj zážitky dne
ale místo toho padám do kanafasu
dny plynou jako bílí slonové na nebi
mé dítě je krásné a chytré, ano, hormony pracují
slyším nonstop jeho pláč, občas se mi to jen zdá
sním o obědu, co se sám uvaří i umyje
rady žen ženám tečou éterem
povětšinou se člověk dozví to, co nechtěl
místo spánkové deprivace tu zase řeším své ambice
dle nevyžádaných rad bych přitom už žádné mít neměla
končí další den, kdy si budu vyčítat, že už nikdy nic nenapíšu
přitom ani není o čem psát
a to je nejspíš ten problém
gugluju důvody bezdůvodného pláče
znám teoretický rozdíl mezi noční můrou a nočním děsem
v praxi prožívám oboje
sleduju bdělá okna dítěte
dnes jsem v jednom okně viděla v truhlíku dvojbarevné muškáty
načílilo mě to – bezdůvodně?
děsí mě že moje dítě umře ve stejném měsíci jako dítě Elona Muska
ten mě taky čílí
kamarádka se mě na četu ptá, jak najít někoho normálního
píšu jí, ať najde někoho s kým se snese v jejich nejnesnesitelnějších polohách
roluju fotky sama sebe na fb, abych si vzpomněla, kdo vlastně jsem
hlad + nevyspání = psycho + výčitky
jsem celkem šťastná, což v mém případě znamená mít strach, že někdo umře
jehly nitě samé sítě
předstírám spánek, abych zamezila konfliktu číslo 3968 (covid+válka na ukrajině+klimakrize+bezesné noci)
závidím lidem, co chodí sami po ulici
zachrání nás vždy něha a to si nejspíš nechám napsat na urnu
dítě spí tři hodiny v tahu, což je rarita
tu třetí hodinu si myslím, že je mrtvé
ale tak chtělas dítě, ne? jo, chtěla. no tak co si stěžuješ.
stávám se odbornicí na toxickou feminitu a rektální rourku
je mi trochu zima, mám trochu hlad
začínají moje noční práce, festival řevu
můj spánkový deficit roste jak státní dluh
a noc se blíží jako klimatický kolaps
došel mi mail: diskuse o prekarizaci se z fin. důvodů nekoná
jím už druhou porci, protože to je moje představa začátku války
– že se sní, co je, dokud to je
jdu si ohřát třetí porci a ignoruju povyk dítěte mrvícího se na zemi
zatím nikam neuteče
vcucávám špagetu za špagetou a představuju si, co asi dělá Putin
– čte si poezii? pije rum? vcucává nějaké území? nevím
v rozhlase řeší, co se odehrává v hlavách běžných Rusů
narodit se jako Rus je stigma
narodit se jako Čech znamená nenávidět Rusy
svět i já potřebujeme krizovou intervenci: obejmout a vyvětrat
kupovat násadu porušit zásadu
oplakat kamarády co odpluli
pochopit princip sdílení
seřvat bezdůvodně partnera a uvařit pudink
děkovat Bohu za život a pozorovat zase tu břízu za oknem
mít dvě hodiny volna a nevyužít je efektivně
to je ve výsledku efektivní
vyfotit moje krásné dítě a neukázat je světu je výzva
jít omylem proti proudu je příběh, který znám
bolí mě v krku
teče ze mě krev
protože jsem žena
usínám za chůze
dítě řve a je krásné
chodí nám po bytě
a já se tomu pořád divím
můj partner gugluje opiové války
a metodu zabití tzv. pomalým krájením
potom řešíme, kolik musíme ušetřit
aby bylo na byt
realitní trh volá
odcházím se do postele
sama pomalu rozkrájet