Tereza Semotamová: Pokoj ženy je nepokoj

neděle 31. března 2024


Tereza Semotamová (* 1983) je překladatelka a spisovatelka, která píše převážně prózu. Její poslední román Ve skříni byl v této kategorii nominován na Magnesiu Literu 2019. Jako básnířka publikuje výhradně na Nedělní chvilce poezie.CZ. Vystoupila i na autorském čtení našeho webu v cyklu Poezie Za školou v roce 2022. Báseň, kterou přinášíme, je osobní reflexí minulého roku.


Letos vyjde Tereze Semotamové v nakladatelství Argo další román nazvaný Radikální potřeby. 


Narodila se v Boskovicích, dětství prožila v nedalekém Spešově a nyní žije v Praze. V roce 2006 vystudovala rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, následně germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a v roce 2013 doktorské studium v oboru dramatických umění na Divadelní fakultě JAMU. Překládá z němčiny, je autorkou rozhlasových her. Prozaicky debutovala v roce 2007 příspěvkem v knize Čtyřikrát jinak, kterou napsala spolu se svými čtyřmi kamarádkami.


(Foto Dirk Skiba)













Pokoj ženy je nepokoj


Jsem na energetickém dně

ale kde má dno tohle dno?

a dále se prohlubuje

tiká mi oko a slyším řev dítěte

přestože tiše spí

(btw jde spát hlasitě?)

záda mám jak paragraf

a břicho plné zbytků

mixovaná bio strava

před očima fotky vybombardovaného Mariupolu

a Putina, co klidně snídá

je mi zima

a všichni tady v té domácnosti máme covid

když jdu nakupovat do kauflandu, tak to nikdo neví


(ne)orientuj se

stálo na zdi ve snu

chodím s kočárem kolem LDN

a u toho studuju tvář svého syna

mění se náhle ve výraz staříka

péče je něco tak děsivýho, taky si to myslíte?

otočím se a na jednom z balkonu LDN 

vidím sedět sebe, někdo je u mě na návštěvě

má nasazený respirátor (ano, vzpomínáte?)

modlíme se, aby ten vetchý balkon s námi nespadl

hezká neděle prodchnutá autenticitou

z LDN zrovna vychází ženská po šichtě, má oranžovou koloběžku

na krku má hlavu, co by mohla vyprávět, ale vyprávět nebude

i u mě na balkoně se mlčí

i já tady teď něco píšu, ale vlastně mlčím

vždyť přece psaní je jen zvláštní forma mlčení


každý den jsme silnější a taky starší

a taky hlouběji, po všech stránkách, energetické dno se propadá stále níž

zařízni to kuře k obědu, ano, já vím, že chceš být vegankou

pokoj ženy je nepokoj

rozhodně to není její vlastní pokoj

pouze nepokoj je zcela její

maximálně polička, kam si odloží odmašťovač a telefon

na kterém marně sleduje zprávy, aby držela krok s dobou

ovšem jen málokdo o době opravdu píše

psaní vyžaduje oddanost

dítě taky

zírám z okna na břízu, které usekli korunu, proč?

– ano, teď mám chvilku takzvaně volného času

mohla bych něco sdělit papíru

místo toho cvakám tužkou a usínám u knihy Ženy a moc

a vím, že žádnou moc nemám, jen nemoc

zvoní budík, vyvařila se odsávačka


večer co večer si říkám: zapisuj zážitky dne

ale místo toho padám do kanafasu

dny plynou jako bílí slonové na nebi

mé dítě je krásné a chytré, ano, hormony pracují

slyším nonstop jeho pláč, občas se mi to jen zdá

sním o obědu, co se sám uvaří i umyje

rady žen ženám tečou éterem

povětšinou se člověk dozví to, co nechtěl

místo spánkové deprivace tu zase řeším své ambice

dle nevyžádaných rad bych přitom už žádné mít neměla

končí další den, kdy si budu vyčítat, že už nikdy nic nenapíšu

přitom ani není o čem psát

a to je nejspíš ten problém


gugluju důvody bezdůvodného pláče

znám teoretický rozdíl mezi noční můrou a nočním děsem

v praxi prožívám oboje

sleduju bdělá okna dítěte 

dnes jsem v jednom okně viděla v truhlíku dvojbarevné muškáty 

načílilo mě to – bezdůvodně?

děsí mě že moje dítě umře ve stejném měsíci jako dítě Elona Muska

ten mě taky čílí

kamarádka se mě na četu ptá, jak najít někoho normálního

píšu jí, ať najde někoho s kým se snese v jejich nejnesnesitelnějších polohách 

roluju fotky sama sebe na fb, abych si vzpomněla, kdo vlastně jsem

hlad + nevyspání = psycho + výčitky

jsem celkem šťastná, což v mém případě znamená mít strach, že někdo umře

jehly nitě samé sítě

předstírám spánek, abych zamezila konfliktu číslo 3968 (covid+válka na ukrajině+klimakrize+bezesné noci)

závidím lidem, co chodí sami po ulici

zachrání nás vždy něha a to si nejspíš nechám napsat na urnu

dítě spí tři hodiny v tahu, což je rarita

tu třetí hodinu si myslím, že je mrtvé

ale tak chtělas dítě, ne? jo, chtěla. no tak co si stěžuješ.

stávám se odbornicí na toxickou feminitu a rektální rourku

je mi trochu zima, mám trochu hlad

začínají moje noční práce, festival řevu

můj spánkový deficit roste jak státní dluh

a noc se blíží jako klimatický kolaps

došel mi mail: diskuse o prekarizaci se z fin. důvodů nekoná


jím už druhou porci, protože to je moje představa začátku války

–  že se sní, co je, dokud to je

jdu si ohřát třetí porci a ignoruju povyk dítěte mrvícího se na zemi

zatím nikam neuteče

vcucávám špagetu za špagetou a představuju si, co asi dělá Putin

– čte si poezii? pije rum? vcucává nějaké území? nevím

v rozhlase řeší, co se odehrává v hlavách běžných Rusů

narodit se jako Rus je stigma

narodit se jako Čech znamená nenávidět Rusy

svět i já potřebujeme krizovou intervenci: obejmout a vyvětrat


kupovat násadu porušit zásadu

oplakat kamarády co odpluli

pochopit princip sdílení

seřvat bezdůvodně partnera a uvařit pudink

děkovat Bohu za život a pozorovat zase tu břízu za oknem 

mít dvě hodiny volna a nevyužít je efektivně 

to je ve výsledku efektivní

vyfotit moje krásné dítě a neukázat je světu je výzva

jít omylem proti proudu je příběh, který znám


bolí mě v krku

teče ze mě krev

protože jsem žena

usínám za chůze

dítě řve a je krásné

chodí nám po bytě 

a já se tomu pořád divím

můj partner gugluje opiové války 

a metodu zabití tzv. pomalým krájením

potom řešíme, kolik musíme ušetřit

aby bylo na byt 

realitní trh volá

odcházím se do postele 

sama pomalu rozkrájet