Žaneta Štěpánová (* 1993) pochází z Náchoda, vystudovala historii umění a profesně se motá kolem kultury a politiky. Aktuálně žije na Severu, ráda kouká na hory, píše česky i anglicky a ze všeho nejvíc by chtěla psát horoskopy. Ve svých textech opouští předpoklad, že člověk je ukazatelem schopnosti komunikovat, a v pasivní řeči skřípějících větví hledá senzuální přírodní inteligenci, jazyk bez druhové nadřazenosti i způsoby, jak překonávat paradigma sebevyjádření, jež se stalo normou moderní společnosti.
(Připravil Josef Straka)
fáze 4: empatie
kachlíky mezi domy studí šedý měsíc,
vrásní se u toho celý a křiví ústní ústrojí
do soustředných kruhů.
kolem se vleče láska - motiv jejich setkání -
opakovaně se nechává schramstnout lunou,
která zpřelámala si na nich jazyk,
museli jí ho vytrhnout
a přepočítat letokruhy,
aby nezapomněli na odliv atomů
z prázdných řečí.
jazyk hodili do křoví,
porozumění nejdřív vinilo měsíc obkroužený rzí,
jenže vetchý pařez pravil:
- "to strach mě odřezal."
řekl to docela šepce,
že i měsíc se zarděl,
a v jeho studu
usedlo vcítění na prázdnou lavičku mezi keři,
s pokorou.
když sklopilo oči
a pustilo je ze řetězu,
dalo jméno sobě i nejbližšímu porostu,
který pookřál ve své oboře - obora keř v kruzích chránila, to aby ho měsíc neokusoval -
a nízká dřevina vypjala větve, formovala je v neuronové dráhy,
jenom pro ně,
snad aby porozuměly obrazům v mysli rostlinného druha -
a v mysli tvojí,
když jí to dovolíš, když na lavičku posadíš vcítění,
když na sebe dočasně vezmeš rány pařezu
a jeho amputovaných končetin,
když do fáze zdroje proudění emočních stavů jehojichjí
vpustíš univerzální řeč listí,
hlas uvnitř kmenů -
a zásluhou tvou i staré luny
se keř vedle lavičky
stane partnerem v konverzaci.
svědci požáru
bylo úterý, chladný ráno,
venku hořely větve
a na zablácené šlépěje napadala vláčná vata potlačeného smíchu.
i náletové dřeviny se tehdy hojně smály,
rdousily holou zem a radily mi,
abych zapomněla uplakaná slova vmíchaná do plamenných protimluv.
jako otec náklonnosti dobře mínily,
že jsou to jen pocity, a ty pramení s vrbovými proutky,
než odnese je voda.
ano, trochu se stydím za své slzy,
za nedůstojné lamentování,
snad to pomůže.
v úterý vydávají tištěné noviny,
tak jako každý den,
plamínky je hladí
zevnitř krbu,
sedíme u stolu,
neslyšně
ve vatě opilosti věcí, jež se nemění,
čtu ti beze slov,
tak jako otec spříznění:
- “rostliny vydávají zvuky, jsou-li zraněné,
potvrdili vědci.”
okřídlené dřeviny se ale už od léta nesmějí,
strnuly pod lakem pravoúhlého nábytku,
a my, jako otec porozumění, se nepohneme,
dokud to nevyřešíme,
tady, ještě v úterý,
u stolu z dýhy se zhasnutou svíčkou,
hledíme do prázdného rána,
střízliví a jen s nepřímými důkazy,
je chladno,
větve jsou pokroucené v mraze,
venku hoří strom.
archetypy
potopa z dřevotřísky, překližky a prachu,
rámovaná v poslední soud země,
zarývá trny do týla i zátylku
a za nás
je pozdě se postit.
axonometrie mezilidských vztahů
je dál promítána do roviny
morálně sdílených přesvědčení
loňského establishmentu,
jenže “promiňte” již nelze vyslovit bez přetvářky,
pranostiky by na to nestačily
a ze rčení zbyla pěna,
která když prorůstá do prázdna,
přepočítává se na hradby nosných stěn a teras,
co oddělují nebe a zem
od vnitřku těla, od orgánů a pocitů,
aby mohly pravoúhle omlouvat a příčně spílat -
- a přece začalo pršet
- tak vidíte!
svědectví
neostrá svědectví mi z trupu
vylamují bloky kamene,
v rozletu materiálu nerostu
moje sestra žula
a její rozsudek - lom.
ve cloně topolů lidé imitují lišky a průdušnice
v přiléhavý design,
všech třech životů
se pak zeptají na poučení
a na činitele,
co se násobí zrnitostí
krát lítostí
za demarkační linií odstřelovacího pásma,
mezi světy, bytostmi a třemi životy,
domýšlivě překročili biotickou duši,
aby se vrátili
v neutralitě prostorových skic,
s vytěženou magií,
v čase autonomně podmaněných závratí a s rostlinnou okrasou,
aby stejně znovu zabloudili
mezi vrstevnicemi,
co se nikde neprotnou.
nový mýtus
něco se mění
v uličkách mezi regály,
taje to jako láva
a chvěje se jako šíp,
když sténavě opouští tětivu.
na následky srážky litosféry
s regály nadbytku
uzřel žár hada
a zformoval ho do termálního obrazu oběti.
bylo mu to líto,
avšak ticho je podstata, záře funkce.
horko hází rozvážnou hlavou
a magma se hrne
do chřtánu hada,
něco se mění
v jádru země
a trhá je oba na kusy.
ráz na ráz
ohnisko tekutého asfaltu rozpíná pevné části povrchu,
svléká se u toho z kůže,
ještě omarkovat kořist
a oštítit přebytky,
něco se mění
v jádru společnosti.
svlečený svrchní plášť lidí
padá přes kotníky,
teď jen oddělit zrno od zemské kůry,
zasadit ho do lávy, co taje
z nedostatku vody a něhy,
teď jen shrnout stratosféru
jako silon
přes kotníky,
něco se musí změnit
uvnitř
tebe.
hranice těla
ladné pohyby vlka se vinou
podél betonového koryta řeky,
která už neurčuje svůj směr
mezi lišejníky
plynule
spolu rozmlouvají
o tom, jak zkrotit soucit
a vytrhnout ho i s kořeny ze dna zubu
podle teorie živlů,
co se usídlily v bylinách
a odvozují své vlastnosti od odevzdání se vodě i ohni,
a pak studí nebo suší
všechny rostlinné orgány
živené krví ve stoncích,
když do tepen oddenku
se vlamují
větve jako zlý kosti
z rachitických trupů stromů,
z ramenou křídla
a těla mají prorostlá kly a slepená dehtem,
pokud se nepromění v objekty
a trofeje vycpaných zvířat,
vlitých do srsti na spodní straně listu
tam, kde jsou větve obalený masem mlhy
a ve vícehlase interakce s krajinou jsou
tam, kde porozumění nikdy nemělo tělo.
liščí lůžka
na pouti smutných králů
tmavěno je jitro
a vědomé tělesno
upíjí révu,
v níž stíní tísnivá vyznání a sestry
mi kolem krku uvázaly
liščí kožešinu
na dobrou noc.
nazítří mne probudí
plíživá vyznání a sestry
přilévají víno do dne,
do rzivé plavby tvarovanou fólií
vpíjí se rány nespřízněné rodiny,
když nemocným
jsou po další ráno
podávány hlavy a plata
z registru a řádu letců,
co napadají noc
a pokrývají těla
rzí a vědomím
o výkonnosti,
když v kápi
na pouti planou
sťaté hlavy králů,
nad nimiž cínový kat opíjí se
révou
a diktuje jim
kánon zdraví.
půlnoční přání
při svíčkách koření večeři
imaginárním milencům,
aby nebyla sama
se světlem plamene,
přeje si a foukne do vosku,
a když se probudí,
tygři už se hřejí
v ulicích
smetí
a na hřišti není
žádný zápasník.
promění se v dopolední vycházku
a vrátí se k večeři,
když smyšlení milenci jedí ulice
z její kůže
a připíjejí si zážitky,
o něž se teď musí podělit,
naporcovat je stříbrným nožem
a připravit pro ně ohně.
ve stínu lucerny
zvrací jim úlomky a příběhy
ze světa za okny,
naoplátku
si domnělí hosté napichují smetí
na dezertní vidličky
a sají z ní život, který sami nemají.
fouknu a mám přání,
než se tygři probudí,
než vzbudím jejich zájem,
pohřbila jsem tě
a přikryla ulicí,
v tom světě za okny
jsou jen 2 bozi
a 4 slunce
a mluvit
tam spolu stejně nebudem.