.jpg)
Nela Haluzová (* 2001) je studentka psychologie a matka autorského čtení Vy.čítání. Odchována jemnou, ale nekompromisní břeclavskou slam poetry školou a odvátá silným hanáckým větrem až do Olomouce. Ve svých básních pokouší hranice mezi tělesností a betonem, intimitou a hořkostí, stírá vrstvy naléhavosti a zbytečnosti. V roce 2023 byla oceněna v soutěži Ortenova Kutná Hora a v literární soutěži pro studenty Univerzity Palackého. Publikovala v online magazínu Harakiri Czurakami a ve sbornících Názvuky a Básnická Pecka.
Mateřština pro neslyšící
toto jitro jsem se probudila v neznámé zemi
přesto jedinou věc, kterou jsem nepoznávala
jsem byla já
rozbitá přes všechny opravy
rozlehl se hlas vřískající nerozpoznatelným jazykem
takový nikdo dřív neslyšel (byla jsem to já)
poskládala jsem se, posadila na kraj své postele
hluchá přes všechna hluboká neporozumění
cizinka ve vlastním povlečení
pokud toto je mé nové já
já budu rozhodovat, co toto bolestivé esperanto znamená
jsem dost
přeložila jsem z mého nového mateřského jazyka
Zadní řady
zadní řady utichly
pochopily, že teď musí přijet sanitka
tři silní muži odnášejí tělo
bledá dívka, padesát kilo
v křeči
zadní řady pochopily, že je na čase si kleknout a křičet
za všechny ženy, kterým sanitka nepřijede
protože u severních hranic Mexika
nevedou cesty do pouště
zadní řady pochopily, že se dají zlomit oba nárty
a přesto dorazit domů,
ale křičely, protože ne každá tohle dokáže
lásko, mé zbraně jsou připraveny
na všechny manipulativní muže
Samozřejmě že se bojím, ale je mi to jedno
s větrem nechávám jít všechny
co kdyby
ve vlnách nechávám
proč já ne
nesu si s sebou už jen
udělám to se strachem
Předpověď
je mi dusno jako před bouřkou
krajíce vzduchu a vody inverzí jsou něžnější
dělím se
až zaprší,
bude dobře
Rudodřev koka
slízla jsem sníh až se mi svraštěly přední zuby
táhly jako otěže
klapky na periferii,
vize Vídeňského koně
už aby bylo léto
potřebuju otěže
Vrstevnice
věrná větru
zaslíbená zemi
daruji se horám
nestálá mužům
na písknutí slyším vzdor
v oku tik
a útěk po vrstevnici
políbí mě brouci
projde mnou rozklad
stanu se částí
věčný poklad
od země
nemá smysl utíkat
Dopis do Švýcarska
nevěděla jsem o existenci smaragdových očí jako jsou ty tvoje
dvě neděle, mé pohledy jsou pro tebe
dvě hodiny letu, dva týdny spěchu
pro neutralitu spát se zbraní bez nábojů
pod postelí
možná poznám smaragdová jezera tvé domoviny
až se vrátíš z vojny
Aber ich verstehe deine Sprache nicht
Nevěstka slunce
horizont lomem světla vrcholí do odstínů růžové
rozpínající dotek přetíná rozdíl mezi postelí a oltářem
jsem nevěsta slunce
paprsky nespálí
svléká mě žárem, líbá při poledni
reciprocita zdvižené pěsti za naše matky, za stařky, mladý holky
za ženy, které byly umlčeny kameny a soudcovskými kladívky
křičím do echa aspoň teď,
když jsem nezvládla křičet do rohů ložnic,
že toto tělo je moje
– jen slunci náleží
Pro Olgu
v posledním výdechu úspěšně dokončeného souboje
natahuji se pro malinu
nechávám ji ležet na horním patře
růžová na růžové, třída na třídě
zakláním se,
proplétám se se zemí pro nutnost
ohýbám se,
proplétám se se sebou pro kolektivní osobnost
mám pevné kořeny,
proplétám se s rybízem pro naši podobnost
bolestivý je dotek trnů,
proplétám se s vodou pro nestoudnost
kolektivně maliním bez škrábnutí nerůst
Zmar
ukaž, jak umíš mrdat časem,
že chytneš se každé čáry jako bambusu
a lezeš vstříc klimatickému vzdoru
mravenec v medu, říkáš
v horách už není větší zima
země má díry ve střevech, nádor na plicích
civilizační nemoc: lidi
lámu čas pro neviditelné
ú
spěchy
úzkostlivě klikám na tovární nastavení
nenažereš se peněz, říkáš
plast do komunálu
a perly sviním
a hrách na stěnu
a už drž hubu
ideály málo kdo třídí, přestože je jednoduché zjistit,
že ti matka leží na kapačkách