Elena Pecenová (* 1994) se narodila v Pardubicích, kde žije. Vystudovala na Akademii výtvarných umění v Praze obor Intermedia a zabývá se performativním uměním a textem. V roce 2019 získala zvláštní cenu poroty v Literární soutěži Františka Halase a také se stala držitelkou prémie ve slovenskočeské soutěži Básne SK/CZ. Publikovala ve stejnojmenném sborníku, na kulturních webech i časopisecky. Mezi lety 2020 a 2021 vedla časopis Psí víno. V roce 2022 jí v Nakladatelství AVU vyšel básnický debut s názvem Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky. Na konci listopadu 2023 jí vyšla kniha druhá v nakladatelství Adolescent s názvem Na cestu zpět si zapínám skryté titulky.
Křest její nové básnické knihy se uskuteční ve čtvrtek 18. ledna v Praze v žižkovském kulturním centru Punctum - Krásovka. Pozvánky najdete zde: Facebook či web.
[Když zapínám prohlížeč, dlouho se nic neděje]
druhý cyklus z knihy Na cestu zpět si zapínám skryté titulky
zadávám
kde jsem byla přesně před 22 lety?
░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░
dívám se sama na sebe
v čase, který moc dobře znám
předtím než byl natočený tento záběr
jsem byla ve vaně
zbytky nepodstatného životopisu
mám plnou paměť, rozeznávám
nahodilost skladu jednotlivých scén
dominantním prvkem je nárůst
nahodilost
nebyla jsem v koupelně, ale v kuchyni
olizovala jsem lžičku, dotyk živé tkáně
zanechá na kovu zprávu, která leží
v mezipaměti, čekající na vykolejení
synaptického spoje
použití blesku
vzpomínka se stává kolejištěm náhod
buďto se kuchyň posílí, nebo se z ní stane chodba
s měkkým šedivým kobercem
záznam na sebe váže vzpomínky nové
ztrácím se na černém gauči
který svými drobnými tečkami
simuluje noční oblohu
vždyť všechno tak věrně odpovídá skutečnosti
░░░░░░░░░░░░░░░░
když vzpomínám, neslyším
hlasy blízkých
zadávám
proč hlasy zanikají jako první?
░░░░░░░░░░░░░░░░░░
opoždění myšlenky v posunu
protože pokaždé, když se člověk pokusil
zkonstruovat něco živého, vrátil se
jen odraz čekající na náš povel
potřebujeme doostřit
na toho, kdo promlouvá
ukládat sebraná data na nové místo
existuje totiž teorie, podle které žijeme
už jen v simulaci našich potomků
proto tak složitě nabýváme vlastní vůle
proto tak naléhavě prahneme po přírodě
░░░░░░░░░░░░░░░░
jaká z kopií je tedy ta pravá
když se ani jedna nezaznamenává do historie?
zadávám
jaká z kopií je ta pravá?
░░░░░░░░░░░░░░
abych si tuhle myšlenku udržela
musím ji překlopit ven a následně vyfotit
teprve pak mám pocit, že jsme jedna
jako otisk se ke mně vrací
v druhé fázi ověření identity
kód pro vstup je zmatený
vibruje ze strany na stranu
porovnává mě s fotografií
kterou jsem před chvílí vyfotila
už nás nedělí prostor
obě nehybné ležíme
na něco čekáme
░░░░░░░░░░░░░░
co když tamtu vymažu?
zadávám
co když tu fotografii vymažu?
░░░░░░░░░░░░░░░░░
pozornost vždy stáčím do tohoto místa
v hlase si nastavuji tichý režim, vibruji potichu
stávám se zvířetem redukovaným pouze na pach
pak čekám na zastávce na kohokoliv
jsem netečná k výchylkám v davu
až v tuto chvíli, poprvé
je možné se doopravdy po těch letech vidět
nezprostředkovaně
░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░░
pronikám bytím rozeznáním hranice
ploch, které už od sebe nejsme schopni oddělit
stránka se načetla
nejprve jako vlnění poté jako zdroj vlhkosti
z bodového světla se stahujeme dovnitř
kde se oddáváme představě, že pohřbení
nepřichází zahrnutím hlínou, ale je návratem
do vlhka, tepla a vody, že se jen z celého života
stahujeme nazpět, že smrt nepřichází jen tak, poklidně
ale je postupná, předchází jí křik
nejprve odchází hlava
přes ramena to jde ztuha
trup, poslední půjdou nohy
když už jsem polovinou tam
tak se mě moderátorka ptá
jak se vám tam líbilo?
nervózně se usměju, hosté se usmívají
mrkají na sebe, poznávají se totiž ve všem
co bylo doteď řečeno
nastavuji smyčku
zpět do prostoru, který má povahu přetočení
dopředu a dozadu, dotýkám se světla
otáčím jej vlastním směrem
každý sám držíme vlastní zdroj
oči se mhouří, zornice stahují
do prapodivných tvarů
křížení zvuků propadá
do neaktivní obrazovky
tvary se mění, kypí a překlápí
je slyšet člověka, který mluví pozpátku
cesta se otvírá přístupem
ke konkrétní naplněné paměti
vše co nabývalo podobu
pomalu
couvá
po chvíli nám ani nepřijde divné
že mluvíme pozpátku všichni
