Ondřej Krystyník se narodil (* 1993) v Mariánských Lázních, žije v Brně. Vystudoval anglický jazyk a literaturu na FF MU. Knižně publikoval v básnické antologii Pandezie (2021) a na podzim 2023 mu vyšla v nakladatelství Větrné mlýny v edici Mlat první básnická kniha Dům U Orobinců. Je vítězem ceny publika Drážďanské ceny lyriky 2020.
(Foto: edice Mlat, Větrné mlýny)
Hobiti ze sídliště
Starý Toby se stal příchutí
elektronických cigaret
(směs nelze zapálit, pouze nahřát).
Láska ke všemu rostoucímu
se odbývá u pokojových květin.
Nabídka sýrů je nepřekonatelná!
Ale prostý život
již slavit nemůžeme.
Výprava
"Farnost potřebuje,
aby se někdo postaral o květiny,"
zadává biskup hlavní úkol.
Stanovují společenstvo,
určují vrchního konevníka.
Chrabrá paní Lavičková,
hrdinný pan Husárek;
dobrodružství již může začít.
Je třeba nových sazenic
a zahradníka vyslechnout;
zlé jsou ty časy, jež nepřejí
úspěch záměrům rostlin.
Pod místní vlajkou sbírá
družina úspěch za úspěchem,
u čaje s vervou
vše prohovořívá.
Je snadné v tom hledat komedii
a mnohem těžší vidět jejich svatost.
Ani já, ve víře poučený,
to do důsledků nesvedu.
Atributů si tak aspoň hledím
jak jim je přisoudí ikonopisci.
Konve a nůžky - nástroje
díla skutečně velikého.
Přesun
V noci slyším projíždět vlaky -
na válku nelze nemyslet.
V takovém vagonu
by mě jistě přistihla.
Průvodčí jateční pistolí
děruje jízdenku,
přeje šťastnou cestu,
odchází na kontrolu
dalšího prázdného kupé.
Z receptáře
Každé město potřebuje
v ulicích vážné řádové sestry;
i když je potkáš po setmění,
náhle je stejně jak za dne.
Jsou špetkou soli, bez níž
na moučník
těsto chřadne.
Otázka vyznání
Anně Štěpánkové
K čemu přirovnat
vůni farní zahrady?
Ve školce bývalo hřiště -
to mě napadá první.
Hned poté
psychiatrická léčebna.
Když nořím ruce do hlíny,
jsem si už jistý,
že právě tam -
v církvi dětí a bláznů -
je mé místo.
Schizma
Hrával jsem si s kamarádem
u kaple Panny Marie Sedmibolestné.
Na římse jsme tam jednou
našli v komínku vyskládaných
dvacet korun
a jistěže nás napadlo:
Vzít si je? Nevzít?
Řekl jsem tehdy:
"Já v Boha nevěřím,
ale tohle dělat nebudu."
On na to: "Já věřím,
ale klidně si je vezmu."
Potom jsme zase utichli,
oba zbožnější
než ten druhý.
Stupně svěcení
Nejradši značím dokumenty
fialovou barvou -
jsou pak jak z kostela
o Bílé sobotě -
snad abych posvětil
svou nouzovou obživu
(jen aby bylo na špek,
cukr a kávu).
Snažím se však marně:
opravdu nebeskou
je na mé práci
jen chvíle,
kdy paní uklízečka
vytře záchody
a od recepce
až do šaten
vůně saponátu
prokypří vzduch.
Dlážděná modlitba
Vezou mě na rentgen
přes dlážděná slova
"Regina caeli,
ora pro nobis" -
a já zrovna dnes
na ta místa naléhal,
"Pane, pomoz.
Sprav, co spravit lze
a bude-li třeba,
překroč i hranice
mé vlastní vůle,
ač tak nečiníš rád."
A do vrabců
jak když střelí:
snadno se volá do výšin,
hůře pak nasedá v sanitu.
Královno nebes,
modli se za nás,
kdo máme srdce plná
neuvážených přání.
Žabomyší příměří
Nestranná půda střežená
svobodnou veveří gardou
hostí dnes v noci smírčí stůl,
kde carevna Žbluněva naslouchá
promluvě kancléře Třískodrva,
jenž, škrabaje se ve vouscích,
vysvětluje svůj návrh:
"...a pointou té pohádky je,
že se princezna musí překonat
a políbit něco tak škaredého
jako ropucha, aby jí pokvetlo štěstí.
Podobně krysy v jiných příbězích
zosobňují zbabělost,
zrádcovství a záškodnictví.
Nelze zapomenout na mnohé -
a to ze strany vaší i naší -
které při pokusech usmrtili
žilnatým hrotem jehly,
či skalpelem na pitevním stole
pro poučení svých mladých.
Rozumíte mi už?
A po vší té bolesti a žalu
ještě ta drzost použít nás
jako příměr
pro zbytečné rozepře..."
Carevna pozorně poslouchá.
Námitek nemá žádných.
"S přihlédnutím k těmto poznatkům,"
odvětí pomalu, s rozvahou
a vojenský doprovod
v obojích barvách
napjatě zadrží dech.
"...se opravdu domnívám,
že bude moudré,
když mezi sebou
složíme zbraně.”