František Hrubín
Rybník Hejtman
Tak slunný, rozlehlý život před sebou mít
jako tvá hladina, na níž prostíráš klid
oblohy slavnostně vzduté, blankytu plný!
Šum borů jako by rozlil němé své vlny
až k srdci hájoven, veslem zdvižený hlas
tvé hloubky zamlklé hned se navěky ztiší,
jako je bez ozvěn ševel vlaštovčích výší.
Rybníku Hejtmane, parku staletý val,
Listnaté roubení, plodnou hloubku ti dal
člověk, jenž nezaspí nikdy jitra tvá paví,
člověk, jenž k dílu se prostě, bez fanfár staví,
bez kouzel jako on toužím najednou žít,
ať staré smutky se ozvou zalkáním žluvím,
cítím, že bavždy uř stejnou řečí s ním mluvím.
Jako ty vlastních vod nikdy nebudeš syt,
člověk syt nebude nikdy holého žití,
ať v mlhách ztrácí se, ať se na slunci třpytí
a jako ovládl živel země a vod,
i život ovládne, z jeho hladiny zmizí
mdlý bludičkový svit, z hlubin s mrtvými
slizy
zdvihne dno úrodné, život aby se z nás
rozlil a obzíral slunný, pokojný čas.