Veronika Růžičková (* 1995) se narodila v Praze: "Nic jsem nevystudovala, nikdy předtím nic nepublikovala (obecně postrádám obvyklý výčet kariérních, studijních a jim podobných úspěchů). Momentálně žiju se svým přítelem a naším čtyřletým synem na permakulturní farmě."
Zvedla malý kousek jakéhosi suchého plodu, s trochou větviček, přeschlý a zmuchlaný. Zvedla ho až k očím, poté co ho vypletla z jeho prvních bílých vlasů. Najednou jí připadalo, že je to uschlá schránka nějakého mrtvého hmyzu. Jako by jí ta představa znechutila, polekaně zahodila předmět do rohu místnosti.
–
udála se vražda
do očí jí padlo snítko
a ještě hodnou chvíli pak
sebou škubalo,
vyfrkla ho nosem, vzhlídla:
„Jaký byl váš nejhorší vztah, pane?“
„Nepochybně ten s mou zubařkou.“
táta míval hospodu, takovou čtyřkovou palírnu
Olina pořád mluvila o tom mrtvym dítěti
podle všeho ne jejím
prej byla u vojáků, někde
na východě, samej
písek
v dlani přitáhla hrst briliantů
co vozívali z Ukrajiny
jeden vzala mezi dva prsty
„na, a dej mi ještě panáka
a dej i malý“
zbytek si nacpala do kapsy
vlasy nosila na krátko
jako bojovej pes
musela je stříhat snad
jednou tejdně
ale v opilosti bylo cítit
měkkost jejích
dlouhých, hezky tvarovaných
prstů, chytá mě za
tváře
prosím, prosím
ještě trochu něhy
a snad dneska
bez pláče
–
sedí a v rukou otáčí pistoli, prohlíží
si ji ze všech stran
hladí a čistí ji
plochými bříšky svých prstů
vykládá o důležitých věcech, o smrti
jak se bude cítit, až on zemře
pokud ona zemře první, nebude
on plakat jen pro sebe
ale taky pro ni, je přece
normální mít o zemřelé strach
nikdo neví, jestli je to těžký
nebo snadný
jestli tam netrpějí, jestli
jimi ještě dlouho nelomcuje šok z toho
zásadního momentu, kdy to člověku dojde
tohle je ono: umírám
a jak dlouho to vlastně všechno trvá
a když člověk příde o milovanou osobu, pak
je přeci normální plakat pro takovou ztrátu
co změní jeho život
napořád
stojí za jejími zády a kouká na lesy
několikrát vystřelí, v lesích
se všechno poleká a vyletí
vzhůru, náraz kulek
není slyšet, předpokládají, že v jednu chvíli
se prostě roztříštily jako sklo a ani nedopadly
na zem, dnes v noci
určitě nikdo nezemřel
–
měla jsem to tušit, když jsi řekl:
mojí mámy táta byl nejspíš blázen
u nich na venkově porážel krávy
motorovou pilou
měla bych bejt asi ráda
že tu v tom paneláku
vysedávam věčně sama
prošla záclonou
natáhl ke mně ruku
a já nic
nevděčně
přežvykuju zbytky od večeře
v garáži nefunkční kompresor
na dně babiččiny truhly
byly samý měkký polštáře
žádnej poklad
a pak
vyřezávaný ornamenty
co po nocích skřípaly jak
nechtěný dítě
na konci roku se veškerá
voda shromáždila na
předoznačenym místě, dráždila
a terorizovala všem
ušní lalůčky, proboha
kolik zlatých náušnic
se vejde do takový truhly?
a tak srovnali komín
s nejvyšším cípem střechy
kýbly sazí zaplnili terasu
a nechali mě tam stát
bylo to až na konci ulice
kdy mi došlo
že se neni kam vrátit
zátiší - Riga
jdu vynýst odpadky
ta ženská si odplivla a řekla
že vypadam jako úplnej idiot
máchala při tom rukama
jen se na sebe podívej
na židli pod stromem se za ní
leskne hromada
krvavejch rybích hlav
asi pro racky
O
celý věky vyčesávam z vlasů písek
že jsem jednou
týlem hladila dno moře
hledíme si vzájemně do obličeje
vypadáme jeden jako druhej
začínáme si sebe vážit
já přeci nechci chodit přes pole
který jste zryli a zaseli
–
Po tom, co prababička umřela, komunikovala s náma skrz lampu, morseovkou pořád dokola opakovala vzkaz pradědovi:
„Vím o té nové přítelkyni. Vím o té nové přítelkyni.“
Po čase jsme tomu úplně přestali věnovat pozornost.
Všechny nás děsilo pomyšlení, že bychom prostě mohli koupit novou lampu a bylo by po všem.
–
vracel se konečně domů, na Velkej
pátek, zatím
uběhlo nespočet zim, co
tíhou vody ohly jeho záda
na sobě měl stejnej svetr
jako když odcházel, pečlivě
uchovávanej celá ta léta v nejbezpečnějším
rohu skříně
z oken voněla smažená ryba, brambory
jarní úklid, hádající se
manželskej pár
paneláky zářily svojí šedí, jakoby
je postavili sotva
minulej měsíc, dokud se
to nezkoumalo moc zblízka
všechno se zdálo na chlup takový
jako když odcházel
na chvíli se zastaví, aby
si nás prohlíd
v hlavě mapuje zvuk jazyka
jakým kdysi
v náručí držel sousedovic dítě
a v duchu přitom trénuje
co řekne až na prahu
před ním někdo otevře dveře
po tak dlouhý cestě to snad
musí hlavně znít a
hladit
odcizení
dokořán otevřená ústa
průvan
semínka propadávají dírami v matraci
nic tam
neroste,
začíná
se kolem motat policie
Barbara
její oči se před deštěm
a nahotou
vždycky zbarvily do modra
zprudka se ke mně otáčí:
vidělas tu duhu?
to Bůh se nám připomíná
Jánosz
zdravý maliny, obalený
prachem hniloby těch kolem
o tom
je solidarita!
prohlásil Jánosz, odhodlaně
z ničeho nic
a dodal:
kéž jsou ušetřeni ti, kdo
v dešti posedávaj na balkónech
Slzy se ve vodě mění v železo, říká další žena. Pocit, s kterým od řeky odejdete, je tím ovlivněn. Řeka vám dá, co
vy ji.
Slzy se mění v železo a naše nohy v řece to cítí.
všechno mu padalo z rukou
nejjednodušší je to, co je po ruce
a pak
s tím žij.
„Babi, vyprávěj mi.“
jeho hlas se lety změnil, jazyk
jeho předků
se už dávno vymyl z jeho kůže
letos kvetl rozmarýn i
daleko na severu
Odpověděla: „Jednoho dne,
ty a já tady budeme znovu sedět a jíst
gala jabka sbíraný za deště
a za nižší než minimální mzdu.“
duben
podívej, jak je hezky
hladím tvý peří
očima
suším kapky deště
cítím, jak to v tobě roste
a pod hlavou hrubou omítku domu
přesně v ní vidim
kam nejdál dosáhnou konečky tvých prstů
oblý počátky tvýho těla
přesně tuším, odkud k nám přichází
tisknu se do představ, co po něm zbydou
ale já tě přeci poslouchám
chyběl jsi mi, poď
poď si sednout
a dívat se na řeku
zrovna tři dny pršelo
děti v bazénu u sousedů se na chvíli ztišily
je traumatizovná, to je
trauma je celej život
a ona mohla, mohla být –
ale to její trauma
se přenáší, generačně přenáší
ona ztratila tátu
já vlastně nevím, jak to má
ale je nějak osvojená
vždycky říká: moji biologický
to a to
ňáká teta
zkrátka, ona nemá na čem stavět
chybí jí základ
už sedmkrát
mohla, měla –
–
letos bude hodně ořechů
a jak sou veliký!
ale vono to taky není dobrý
když je hodně ořechů
říká se, že bude válka
ikdyž, vona už stejně je
viď
–
sedí tu a pláčou
nesmyslně rozesazený po stěnách
jako něco dávno neplatnýho
co tu nemá co dělat, jenom
si ohřát záda a jít
copak
to vysuší prochcanou podlahu
vždyť
se na to podívej, doteď nám bylo tak hezky
–
I Eva o mně říkala: Milan
může vejít do místnosti, tam
bude tančit čtyři sta holek a
von neomylně zamíří k tý jedný
jediný
která je šlapka
a tak jsem to měl vždycky
a co máma, tati?
ta to zas měla v sobě
ale to je jedno
–
v závěsu máš
600 brečenců, jakpak
byl chtěl utýct, kluku
ale prosimtě, babi, vždyť já
sem přece nechtěnej