Petr Borkovec (* 1970) je básník, spisovatel, redaktor, překladatel a organizátor literárních akcí. Kromě samostatných básnických a povídkových sbírek píše také knihy pro děti a je zastoupený v řadě antologií a sborníků. Vydal jedenáct sbírek, byl třikrát nominovaný na Magnesii Literu, získal Cenu Jiřího Ortena v roce 1995 za sbírku Ochoz. Pro rok 2023 byl jmenován básníkem města Prahy.
Petr Borkovec bude v pondělí 27. listopadu spolu s Annou Sedlmajerovou a Josefem Strakou hostem Poezie Za školou, cyklu autorských čtení pořádaných Nedělní chvilkou poezie.CZ v pražském klubu Za školou (Praha 6 - Bubeneč, Uralská 6).
Foto: David Konečný
TRE RACCONTI PER MARIA CAVE
Na pláži je dnes pod mrakem
Po červnových záplavách v pádské deltě je mořská voda sladkoslaná, nenadnáší a melou se v ní sladkovodní úhoři a říční medúzy, které se dají opékat a jíst. A na oplátku: v kanálech s rybářskými boudami dost hluboko ve vnitrozemí plave tolik soli, že jejich břehy jsou bílé, obrovské čeřeny působí, jako by je potáhla plíseň a jejich táhla, lanka a kladky vyhlížejí jako krápníky. A říční rybáři napichují na háčky mořské koníky a chytají na ně pstruhy! Povodeň v deltě – kdy vystoupá hladina celé vodní sítě, všech řek a říček a jejich nesčetných ramen, lagun, hladina tisíců jezírek a bažin – a začne se vylévat do moře, které ale při nejbližším přílivu hrne ty spousty zpátky na pevninu, je ohromující a tajemná.
Naše pláž je zanesená dřevem tak, že vypadá jako rozmetaná kůlna. Písek prosákl hluboko a nesaje – ani po týdnu od ústupu vody a několika opravdu horkých dnech. Vlny, prostírající se po pláži, zanechávají za sebou křehké reliéfy, jeden za druhým, jeden přes druhý. Mokré pásmo je rozbrázděné otisky vln – nikdy před tím jsme nic takového neviděli. Chodíme po pláži; nekoupeme se, nikdo se nekoupe, protože moře je zakalené a sladké. A pak ti malí, mrštní úhoři, kterých je v něm tolik, že každou chvíli na nějakého v kalu šlápneme. Kdo by rád vcházel do moře po chodníku z hadů?
Možná nějaká Néreovna – a to ty nejsi, Médeio!
Navíc je dneska pod mrakem.
Potloukáme se po pláži a prohlížíme si různorodou ohlazenost dřev – až na nás padá úzkost z oblosti, bezchybné hladkosti a nastříbřelého hedvábného lesku některých vyplavených větví a kmenů. Neúnavně se nám před našima nedokonalýma očima a těžkopádnou myslí proměňují v něco docela jiného, a my to necítíme jako radost. Jakmile se naše líná hlava a oči smíří s nečekaným předmětem, který zničehonic vidí, věc v písku na sebe vezme jinou podobu. Tak chodíme po pláži a občas naplaveniny nevesele zdvíháme a ohmatáváme, abychom zadrželi jejich podobu a neztráceli se docela. U toho prohlížení a proměn se mi připomene krátká báseň Josifa Brodského o ostrově Procida, v níž mluví o malém zálivu, kde „schnou sítě – příbuzní prostěradel“. Isola Procida je daleko – ale když zdvihnu oči od pláže spatřím, jak se u jednoho z rybářských domků, toho vzdálenějšího, toho až na konci dlouhého mola, ve větru ztěžka plácá roztržená, zanesená síť. Jak cícha. U domku se vrší věci, které povodeň zaneřádila nebo zničila a které bude třeba vyčistit nebo vyhodit. Jsme u moře: prostěradlo na šňůře a bordel na dvoře.
Ale Brodskij možná tím přirovnáním myslel něco hlubšího, nevím – anebo naopak: jen tak improvizoval v baru na pobřeží nedaleko od Neapole. U něho to vždycky bývá na jedné hromadě.
„Chceš mluvit o nás?“ ptám se tě s očima v písku.
Ale ty nechceš. Bereš mě za ruku a vedeš do života – jako obvykle. Přidáváme se ke skupince místních, kteří vyrazili, aby opravili vyhlídku nad rašeliništěm, co slouží pro pozorování ptáků a je součástí ptačí observační stezky, která protkává celou deltu. Vyhlídka stojí vysoko na duně a vypadá překvapivě, není maskovaná, naopak, vyhlíží spíš jako věštírna nebo nějaké posvátné místo: její podpěry, zábradlí z kulatiny i střecha jsou obaleny barevnými, hlavně červenými, stuhami a nahoru vede žebřík natřený světlemodrou barvou. Ale povodeň ji dala co proto. Pozorovatelna je napůl vyvrácená, celá nakloněná ke straně, stuhy špinavé a otrhané, stříška leží opodál pod tamaryškem a tabule s vyobrazeními a popisky ptáků je ulomená a její polovina není k nalezení.
Dáváme se spolu s ostatními do práce. Nosíme vhodná dřeva, narovnáváme, zapouštíme a zpevňujeme nosné kůly, čistíme stuhy a pátráme, kam vítr zanesl kus tabule se jmény ptáků.
Nejmenší přístav
Kytice křišťálových sardinek
milostné psaníčko tají.
Klokotá racek ve stěžních.
Čluny se dotýkají.
Slunce se sune ke straně
jak pihovatý krab.
Přístav je malý a vzkaz taky:
„Já tě mám strašně rád.“
Čluny o sebe ťukají
a kytka rybek vadne.
Z mořských vln svítí prsteny,
co leží v lodích na dně.
Jsme v kotvišti malých obytných lodí, jachet a rybářských člunů, obklopeném vysokými dunami, v nejmenším přístavu, které s otevřeným mořem spojuje jediný kanál. Kde jsme se tu vzali – tak nečekaně a v tak zamilované náladě? Nevím, ani ty nevíš – ale na silnici k molu leží pod sluncem tři bílé kočky a molo tečují modré svatební vlaštovky! Máme zkrátka štěstí a prázdniny teprve začínají, ačkoli už dávno skončily. Mohl bych líčit naši lásku, polibky na městské pláži s kamenným zábradlím, racky ve stěžních, o nichž se zpívá v básních, i kytaru udělanou z placaté tepané pražmy.
V italské Ravenně, přesněji v ravennské maríně – u pobřežní zídky, mezi Via Marinara a Viale Lungomare – se nachází podnik I pescatori. Rybáři. Je to restaurace i bar, ale doopravdy je to přístavní jídelna, slávkový a sardinkový bufáč a výčep šumivého vína. A taky spolkový klub, kde ženy rybářů hrají karty, zatímco jejich muži u vedlejšího stolku karty nehrají, a kde se dvakrát do roka pořádá klubová slavnost větších a menších škeblí, Festa delle Cozze e delle Vongole. V sousedství rybárny stojí hala, ve které se zpracovávají úlovky malého přístavu – a tak jsou ryby a slávky v kuchyni vždycky čerstvé! I pescatori je vyhlášená restaurace, ačkoli se v ní večeří plastovými příbory z plastových táců a namísto servítků tu prostírají roli kuchyňského papíru.
Sedíme spolu venku, u stolku těsně nad přístavištěm, čekáme, až z kuchyně zahalekají naše číslo; vypadá to na dlouho, tady zkrátka chtějí večeřet všichni. Je večer, slunce dál pálí, díváme se na sebe a do pilířů, mezi nimiž kotví žluté čluny – a cikády se činí. Jeden cestovatel kdysi napsal o cikádách pěkné věty, v nichž si všímá, jak cikády dramatizují zvuky noční džungle. „Džungle v noci hřmí,“ píše, „a cikády podbarvují toto hřmění; chvilkou zesiluje nebo opět zeslabuje, aby přešlo neočekávaně do forte a stejně náhle naráz umlklo. V tu chvíli v džungli vynikne zadupání, podobné dunění vlaku, šakalí zvolání zazní jako strašlivý výkřik a praskající větev jako rána z pušky.“
Také my se nacházíme mezi zvukovými klamy, které aranžují cikády a jejich pulzující rámus. Třesk nádobí z kuchyně se k našemu stolku snáší v podobě tesklivého zvonění a jakoby z oblohy přímo nad námi, vzdálené hromy někde daleko v moři znějí jako salvy. A zavrzání stěžně – když hlas cikád zeslábne – se podobá rupnutí v kořenech stromu. Ale možná se jenom máme tak strašně rádi, že nám všechno připadá úplně jiné. Zdá se mi, když se na tebe přes stolek dívám, že hlasy z vycházkového nekonečného sněhobílého mola, které k nám doléhají, jsou naše hlasy; je to tak zřetelné, slyším přesně, co mi tam na molu říkáš. A abych ti nezačal odpovídat – ačkoli myslím, že bys hned pochopila –, raději začínám hru o to, jak cikády dělají. Řvou? Crčí? Rachotí? Burácejí?
V jedné italské dětské písničce se zpívá:
Zpěv cikád není žádný zpěv:
je to déšť a je to hřmění!
Plechový kočár s kamením
rachotí po kamení.
Vladimir Nabokov v básni s názvem Slunce z roku 1925 nazývá zvuk cikád „latinským zurčením“. A dávné japonské dvorní dámy a staří japonští básníci, co o cikádách psali tak často a obvykle teskně, mluví o „křiku“, „vrnění“, „pláči cikád“, „lijáku cikád“.
„Cikády drnčí,“ říkáš. „Anebo zrní. Já ten zvuk vidím.“
A pokračujeme dál. Jako bychom hráli karty před večeří.
Zpěv cikád není žádný zpěv:
je to řev, hukot, hřmění!
Plechový vozík s kamením
rachotí po kamení.
Cikády burácejí – víš ty co?
Pojď hledat slovo pro ten rámus!
Japonský básník kdysi napsal: „sbor
cikád zurčí na jasanu“.
Cikády zurčí, crčí? Pláčou snad?
Drnčí jak liják? Hromují?
V piniích padá vodopád –
tak to zní! Přesně tak to zní!
Pro pstruhy
Nevím dost dobře, kde začít s líčením, ale rozhodl jsem se, že začnu lesem, který byl po důkladné prořezávce, a zatím neuklizený. Kolem nás rostly v trsech houby ze stříbrného aksamitu, právě teď utkané na poházených smrkových větvích. Zvlášť jejich nohy byly tak oslnivé, že skoro zrcadlily okolí, jež stálo potopeno – šli jsme dolinou – v ranním stínu. Kdybychom zvedli oči, spatřili bychom zlatý pásek dotýkající se špic nejvyšších smrků, ale my se dívali k zemi, soustředění na vrstvy větví, do nichž jsme se občas bořili až po stehna, a snad i na odrazy, které jsme nechtěli rozbíjet. Vtom se v jehličí objevila srnčí lebka, křídová běloba, o niž se oči skoro zadřely – ale když jsme se nad ní sklonili, uviděli jsme, že je to naruby obrácený usušený list. Vypouklý, vyfoukaný, vybělený, s přesnými nápodobami kostěných očnicových dutin, že jsme váhali do poslední chvíle. Ani pohled zblízka nás nepřesvědčil docela. Sáhlas na lebku, a ta se rozdrolila – až tehdy se ukázal náš omyl.
Pableskující les a ten suchý list, který si s námi zahrál, nás usmířily, ačkoli jsme si to neříkali. Naše dnešní výprava do sádek pro horské pstruhy totiž začala strašnou hádkou, při níž jsme – nejdřív jeden, pak druhý – uraženě odcházeli po černých lesních cestách a zase se vraceli. Ta byla nyní úplně zapomenuta. Poznali jsme navzájem, že teď, tady se k ničemu z toho, co padlo, vracet nebudeme.
Nežli slunce vystoupalo dostatečně vysoko, aby se paprsky prodraly až k nám, stali jsme se ještě svědky zápasu, který bych rád popsal. Z mohutného hustého smrku nedaleko od nás se ozval praskot – mnohem spíš než šramot –, doprovázený zvláštním pískotem. Obojí sílilo tak rychle, jako by padalo. Vzápětí jsme rozeznali velkou tmavohnědou veverku, jak se v panice řítí po kmeni dolů, a také to, že ji pronásleduje velký dravý pták. Ale v dravce jsme zprvu nemohli uvěřit, protože pták měl složená křídla a proplétal se a klouzal větvemi tak bleskově a obratně, přičemž stále zůstával přitisknutý ke kmeni, že působil jako něco naprosto neznámého, nejspíš jako nějaký podivný ještěr. Připomínal černou rybu, řeklas mi později. V jednom okamžiku, snad aby vyrovnal rychlost a nepřekotil se, hlučně roztáhl křídla, jak to jen ve větvích bylo možné – a my spatřili spodní světlejší peří a odhadovali, že to snad může být jestřáb nebo sokol. Pták ale křídla ihned složil, celý se smrštil a proměnil zpátky v kluzkou řítící se věc, z níž trčel žlutý hák.
Honička pokračovala – a když veverka za úzkostného pískání dospěla k patě stromu, bleskově se obrátila, oběhla kmen a pustila se opět vzhůru. Dravec udělal totéž, ale přece jenom ztratil několik vteřin, protože se při obrátce musel na vteřinu změnit v ptáka, aby dokázal to, co veverka. Při tom manévru se zakymácel a celý jako by rozložil, zmuchlal a zas poskládal, vyrovnal. Veverka získala slušný náskok a zdálo se, že unikne. Také proto, že let vzhůru byl pro sokola nebo jestřába obtížnější, dravec místy drnkal o větve a musel kličkovat.
Jakmile veverka dospěla po vrcholek smrku, lehce se odrazila a dlouhým obloukem vítězně vzlétla. Mířila do vrchních větví sousedního, poměrně vzdáleného, stromu. Ale udělala chybu: její oblouk byl příliš široký a větev, na niž mířila, rostla příliš nízko. Dravec nezaváhal a vyřítil se z větví, aniž by dospěl k vrcholku, v mžiku se ocitl ve vzduchu nad ubohou veverkou a těsně před tím, nežli se dotkla jehličí sousedního stromu, v němž chtěla zmizet, sevřel ji shora v drápech a jeho zobák až po kořen zmizel v její lebce. Vzápětí vteřině pták změnil směr letu a jako by celý obraz poskočil, jako by došlo k filmovému střihu, viděli jsme, jak se ztrácí v dálce s bezvládnou veverkou v zaťatých drápech. Ta měkká, pohupující se skvrna byla tím posledním, co jsme zahlédli.
Ačkoli scéna netrvala déle než pár minut, paprsky mezitím pronikly okolí a my pokračovali po cestě, která se v ničem nepodobala těm, po nichž jsme přišli. K sádkám bylo ještě dost daleko.