Bogdan Trojak (* 1975) je básník, prozaik a překladatel (zejména současných polských autorů). Absolvoval polské gymnázium v Českém Těšíně a žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Spoluzaložil a vedl Vendryňský poetický magazín Weles, později byl šéfredaktorem kulturního časopisu Neon. Je autorem čtyř básnických sbírek. Za knihu Pan Twardowski (1998) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Básnická sbírka Strýc Kaich se žení (2004) byla oceněna Magnesií Literou. Jeho první tři básnické knihy vyšly v souboru Kumštkabinet (2005). Dále představil prozaický cyklus z prostředí brněnské umělecké bohémy devadesátých let Brněnské metro (2006). Pro nejmenší čtenáře napsal knihu veršů Nok a knedlíček. Básně o baštění (2016) a pro větší děti román Safíroví ledňáčci a Glutaman (2020), za který získal Magnesii Literu. Napsal také většinu textů pro hudební projekt Eternal Seekers Beaty Hlavenkové a Lenky Dusilové (CD, 2012). Je vinař a vinárník (vede dvě pražské vinotéky — Veltlin a Autentista). Žije v Praze a ve Velkých Žernosekách. (Host)
Uvedené básně jsou z jeho nejnovější knihy poezie Uhrwerk, kterou vydalo letos - takřka dvě desetiletí od předchozí básnické sbírky - nakladatelství Host.
( )
Proč tak rychle jdeme
z rozkoše do země?
Proč v klína měkkosti
klinká tvrdost kosti?
Hrobník k Bohu:
„Jseš tu?
V hudbě?
V morku žesťů?!“
( )
Uprostřed lesa stojí úzká vížka.
Má jedno okno a v něm bledý svit.
Ve věži klepe chvostem o zem liška,
snaží se na křepelky nemyslit.
K té věži běžíš starým nočním hvozdem.
Tvá dívčí ňadra zahrocuje chlad.
V duchu si říkáš, zdali není pozdě
a zda tvůj pytlák nebude ti lát,
že v síni s liškou čeká půlku noci.
Vždyť jenom málo pastí dneska klad
a pouze jednu laň by toužil zmoci.
Doběhlas k vížce, stačí vystoupat.
Je bílý rozbřesk a z vás velkou mocí
řine se míza jak z březových klád.
( )
Prvním šedivým vousem prosvítá
bílá smrt jako nit:
ve vousu křivou věž omítá
maltou s třpytkami slíd.
Stárneš.
Cítíš, jak anděl smrti křídlem kyd
na jemné štuky
břízolit.
( )
Soumračný motýl
ťukl ti o týl…
( )
Měsíc dnes svítí cele
jak bílý celer,
co šmátrá kořínky — sumčími vousky
na odvrácené straně bezdna.
A uvnitř míchačky,
co do noci zeje,
krápníky z malty.
Ztvrdnuté kolotání sféry.
Strkám do ní hlavu.
I měsíc se tam dere.
Luna a má lebka
šeptáme si báseň.
Tiše spolu pláčem.
( )
Kdosi v mém nitru dřevařil
a padaly v něm štíhlé jilmy.
Jediný křivý doubek zbyl mi.
Šárecká plovárna
V kabince nahý dědek
vsedě pojídá sledě.
Zkoumám ho.
Vtom jsem zmerčen!
Je špatné být jeho terčem,
když vidličkou, co slinou cídil,
hrozí mi, abych se klidil.
Popojdu.
V jedné z dalších kabin
muž líže kapky z dívčích slabin.
Epitaf
Zatím to jen trochu bolí.
Pak zatracení, či spasení?
Hostina končí. Jen pecky oliv
zbudou tu po mně na zemi…
Alba
Čímpak je úsvit?
Je červení z úst tvých.
Je rankou, kterou máš na rtu
od zoubků krásky starožitné.
Víc je však napětím,
napětím v nártu,
když stavíš se u ní na špičky
a ono to ve tmě oble svitne
vápenným klenutím chodidel,
pod nímž se prohání jiřičky,
v zobáčcích dráždivost suchých zbel:
od té se celá pozachvěješ.
I já se chvěji.
S vámi jsem.
Hned rozbřeskem se otřesem…
( )
Úd nebožtíka jak rukojeť hoblíku trčí.
Smrtka dělně hobluje prkno umrlčí.
( )
V noci tě vedu k vodojemu.
Měsíc je z niklu. Chladno je mu.
Na vodě svítí naše tváře.
V nich párek bělic pluje kruhem.
Chtěl bych se v tobě poodrážet
a nechat tebe zrcadlit se ve mně.
Zmnožit se stokrát jeden v druhém,
zrakem se cídit, nepotemnět…
