Václav Maxmilián (* 1987) pracuje jako redaktor literárního měsíčníku Host, vyučuje na Masarykově univerzitě a Fakultě výtvarných umění VUT. Vydal básnické sbírky Meziměstí (Host, 2016) a Pobřeží (Protimluv, 2019) a je také autorem knižní studie o estetice Marcela Prousta Rozeznění času (Host, 2021). Přítomné básně pocházejí z rukopisného souboru nazvaného Křik ptáků. Žije v Brně.
(Foto Radim Dibdiak)
oceány už opět nemají jména
nahoře na kopci rostou borovice
čisté skoro rudožluté listí jinanů
ptáci létají okolo skleněných mrakodrapů
mezi nimi kostra ztracené budovy
suť a vyhořelé kostřiště
vše od kachliček přes patník po kliku u dveří
vložil člověk do celku aby to spojil s ostatními
za vším je alespoň jedna lidská ruka
hlasy a kroky zmizely a otevřely ústa hromady popela
nová přízemní budova vypadá jako galerie
ve stovce pater pod zemí se pěstují rostliny a
chovají zvířata a na obrazovkách jedou
v nekonečné smyčce záběry nebe a oceánu a stromů
na střeše toho nízkého domu je trávník
plný čerstvých vran vysázených jako nová instalace
silný kořen proděravěl poslední
čtverečný kilometr čerstvého asfaltu
ze zídky padají ostré odštěpky jako
lístky z pomerančových keřů
čím víc se smráká tím hlasitější je
křik ptáků
začneš tím, že odejdeš na záchod dobře za sebou
zamkneš a otevřeš okýnko
krajina se mění za chvíli budete u přejezdu
zahodíš z okýnka cigaretu potom vytáhneš
z kapsy pas i místenku obě roztrháš a kousky necháš
padat do záchodu
postavíš se před zrcadlo na košili ustřihneš rukávy
vousy i vlasy shodíš dolů náušnici nasadíš do
druhého ucha obrátíš bundu červenou stranou ven
čepici stočíš a nasadíš ji jinak nakonec vyměníš
věci v kapsách
potom budeš stát a dívat se do zrcadla a myslet na to
že teď poprvé se na tebe dívá někdo jiný
někdo o kom si nemůžeš říct že jsi to ty sám
uklidňovat se tím že svět za zrcadlem neexistuje
protože se přece díváš pořád na sebe ale teď když se
na tebe dívají stejné oči z cizí tváře myslíš na to
že když odejdeš tvůj odraz zůstává živý a čeká
v každém zrcadle ke kterému jsi přišel v každém je jeden
ty všude na světě a stárne s tebou
za sebou vidíš další zrcadlo svůj oholený zátylek
svou růžovou kůži a také sebe sama dívajícího se na sebe
sama v odrazu sebe sama
na toho cizího člověka kterým ses stal
hranice se blíží z vnitřní kapsy bundy vytáhneš nový pas
a nový lístek vyjdeš ven a projdeš vagonem mineš své místo jako
by nikdy nebylo tvoje a nikdo si tě nevšimne
projdeš další vagon a posadíš se proudění vzduchu v chodbičce
pach bonbonů hučení klimatizace tichý hovor světlo vnikající ostře zleva
a výhled na ostatní sedačky a cestující v nich a krajina za oknem
a celní policie procházející se psy chodbičkou okolo tebe
prošla ale neviděla tě jako bys byl někdo jiný
vzpomeneš si na odraz v zrcadle a zavřeš oči
dochází ti že už jsi zapomněl svou původní podobu stejně jako
děti zapomenou po narození vlhkost dělohy
vidíš modrý bazén u vás v zahradě schůdky po kterých se sestupuje
a které směrem ke dnu tmavnou a zelenobílou trávu kterou se k ní přichází
bosýma nohama a z bazénu na ni cáká voda a otírá se o ni mokrá kůže
tvá tvář je nyní jako tvář člověka na dně bazénu
proti tobě sedí žena a dívá se na tebe jako by
tě nikdy neviděla
na severu Islandu je konec světa a na tom
konci světa je botanická zahrada
a můj sen o vyprávění snů po probuzení
tam nahoře mezi borovicemi
je hlavní město všech ptáků
střílí se tam z děla a květiny
vystrkují své sliznice směrem k oceánu
v zahradách se kouří
indigová září nad špinavým sklem
silnice za oknem mizí a na
horizontu proudí velké modré ryby
přes bílé zápěstí ti problikává
proužek žlutého světla
– úplně jsme zapomněla, že někam jedeme
že jednou budeme muset vystoupit
myslela jsem, že jen pojedem
že to tak bude napořád
jsme ve tvém domě v nejvyšším patře
odkud vidíme prosklené pavilony knihovny
pod námi osm set otevírajících se oken
říkáš žes jednou ukazovala přes sklo prsa
ale nikdo na ulici se nezastavil tak sis řekla
že okna tak vysoko jsou neprůhledná
když ve spodních patrech začne hořet zjistíme to
až ve chvíli kdy bude teplá podlaha
a k naší společné posteli bude stoupat
pára z tavícího se linolea
chtěl bych pro tebe napsat labyrint
s fontánou a bazénem s kyticí pohřbenou pod zemí
plný zrcadel a ocasů bílých koček
se žlutou trávou a roztrženým náhrdelníkem
to co zahaluje tvoje oči jako bílá mlha
tě dostává mimo sebe jako bys
už k sobě neměla patřit
budíme se během noci vždy spolu
a spánek i probuzení odhalují to nejlepší:
jakousi dávnou vzpomínku z nového světa
první tísně první polohy první otlačení
snažíme se k sobě všechno vzniká
jakoby ale doopravdy
ze stropu se odtrhává noční obraz krytého bazénu
termiti požírají střechu obloha se otevírá
a my hledíme ven a vidíme ptáky
odjel jsem na ostrov kde jsou
rozpálené zdi a ptáci tam do noci křičí
stupínky schodů za oknem
jsou přemožené mechem zahrady
nekonečné noci nepřemožitelné nesmrtelnosti
odraz v okně je jako šmouha
nikdy nepodobná nikomu a ničemu
jak dlouho je možné jen tak
chodit okolo pobřeží?
stačí jen objevit místo
nemísto
stačí jen vytečkovat cestu
vyšrafovat obydlí
zabydlet se a zůstat
stačí jen ráno napustit
do těla studenou
vodu a večer teplou
v zorném poli
jako by napravo ode mě
proletěl pták
ale když jsem otočil hlavu
v místnosti nikdo nebyl
jen slunce se prodíralo
rozvířeným prachem
a v uších jsem ještě
slyšel křídla
na bílých zvlněných peřinách rozdrolený croissant
skřípající zvuky koček
za oknem pobřeží
kolem nic a žádné něco
na chvíli zastaví budík
a oknem vlétne motýl
vždyť je noc a něco tady pořád tiká
kočky běhají pod postelí
a stará hůl nahoře bije do parket
když jsem se dlouze zadíval z okna
všiml jsme si že přes celou tu tmu
která byla mezi námi
na mě někdo svítil baterkou
z toho okna támhle
úplně naproti
pluješ v noci
všechno okolo je jako letadlo
jen jsme na zemi
co hůř na kolejnicích
takže drkotání a klapání je ještě mechaničtější
pouze tlak v uších zůstává
na prázdné bílé louce z posekaných stromů
stojí dřevěný posed plný ptáků
vítr zazní a červené květy se rozlejí po cestě
schody v hotelích zaskřípaly
za rohem se mihla sukně, mihly jakési kroky
když vejdeš do vedlejšího kupé
je to jako by se v něm odehrál
něčí sen nebo došlo ke zločinu
těžké zelené závěsy jsou roztažené
na sedačce se z klece ozývá pták
ze stolku visí punčocha z kufru nahoře visí boa
otevřeným oknem proudí vzduch
a trocha sněhu trocha listí
do kupé vstoupí muž
a ty mu říkáš – že je to tak
že jsi to celé viděl!
a potom si všimneš
že si v dlaních
hraje se sirkami
které občas
jakoby zazáří