Básnířka, výtvarnice, architektka a spisovatelka Anna Beata Háblová (* 1983) vystavuje od 5. dubna, kdy se konala vernisáž, v Praze Bubenči v klubu Za školou projekt, který spojuje její umělecký i profesní přístup k tamní lokalitě. Projekt Bubenečský trojúhelník je jedinečný koncept inspirovaný a připravený umělkyní pro toto konkrétní místo. Výstava je k vidění na adrese klubu Uralská 6, Praha 6 do konce května.
Na výstavě jsou obrazy - jak je u autorky zvykem - propojeny, kombinovány, sloučeny s úryvky jejich textů. Háblová zpracovává bubenečské architektonické atributy – tři nádraží, které vymezují část území Bubenče – nádraží Dejvice, Podbaba a bývalého nádraží Bubeneč.
Básně, ze kterých autorka použila fragmenty pro svá výtvarná díla, vám přinášíme kompletní v tomto bloku Nedělní chvilky poezie.CZ. Dále zde pak najdete texty dvou "rapů", které Háblová "předvedla" na vernisáži v klubu Za školou společně s hudebníkem Martinem Kyšperským.
Anna Beata Háblová vydala v roce 2022 román Směna, dříve pak knihy Města zdí: Život a smrt obchodních center a Nemísta měst: Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst. Háblová vydala také čtyři básnické sbírky, poslední s názvem O mé závislosti nikomu neříkej v roce 2020, ze které je i prvních osm následujících textů. Více o autorce například zde.
Břeh 5
Víkend přinese květnové teploty
tělo mám lehké jako radioaktivní odpad
vznáším se pod stropem kolmo k zemi
v rukávech místo es helium
jinak nic zvláštního
vidím pastelové domy s věžemi
ve kterých se asi žijí pastelové životy
dny mizí jako čára za letadlem
Břeh 6
Hnízdění
závidím mělké prohlubni v písku a hlíně
chtěla bych vyzkoušet jaké to je
usnout v kalichovité struktuře upletené z trávy
dostat svou poddajnost do dutiny stromu
vyhloubit noru v zemi
a pak do ní naklást vejce
budu o tom ještě přemýšlet
Břeh 9
Možná bych měla čekat rychleji
ležím na zádech jako nedočtená kniha
nikam dnes
u stánku na pivo a párek
ani kostel ani tramvaj
neumírali jsme navenek
neumřeme ani uvnitř
jaro a viry nikdo nezastaví
chtě nechtě tomu musím dát lajk
Břeh 10
Pořádek je pořádkem jen na jednom místě
vítr mapuje terén, obchází mě
světlo spuštěné k zemi doutná
na předměstích má každý strom své telefonní číslo
na předměstích jsou prostěradla bez roztočů
jako poslední chod nás čeká citlivá pokožka
jako poslední chod se servíruje mrtvé holoubátko
Vlákno 2
Dny rostou jako plevel
nerozeznáš, co v nich bylo původně zaseto
Bože polkni mě jako nedovařenou kedlubnu
mačkám se k zemi, kterou už nic neproroste
dívám se na tebe tváří osvětlenou displejem
je ve mně něco, o čem nevím, anebo ještě hůř
mám to v sobě perfektně zmapované
Vlákno 5
Roste se mnou jako dítě
přibývají mu roky a vědomosti
hledám bankomat v houští
ale nacházím jen mylife
myforest, happytree
na každém místě
se svléká světlo jinak
některé věci se staly
a jiné se nestaly
Vlákno 9
Jak se pozná prostředek lesa
že je v něm mýtina, která tepe prachem
že chodím každý den právě sem
a pokaždé znovu se divím travám
dělám dřepy a protahuju ruce
jak se poznají takové ruce
na chvíli jsem tráva
na chvíli jsem viděla slovo tepat
Žíla 24
Až rozkopané ulice pokryje sníh
město si zahraje fotbal, kopne do měsíce
přečte si horoskop z rohových bytů
ekonom uklouzne na ranní zprávě
a domov se zasnoubí s vyhnanstvím
nažky s bílým chmýřím se vysmeknou
mému dechu, nabere je vítr
a odnese do svého světa
tohle si prosím necháme na jindy
Nedělej
Nedělej to, co se nemá!
Drží mě rukama všema,
to město sypané listím.
Nedělej, že nejsme si jistí
přátelstvím prázdných bytů
s pulzujícím životem ve skrytu
neonových průčelí a střech.
Stůj, nebo měj postřeh
a vzbuď mě, než přijde tma.
Nejsi na to sám, jsme dva!
Nedělej nikdy do kreku!
Proč ještě nevlastním řeku?
Ptal se mě kdosi pod mostem:
ten s městem navěky srosten
chtěl zkusit jen, co se nemá.
Nedělej, že zůstalas němá,
ty řeko, v rezavých trubkách.
Rána jsou smotaná v klubkách
oparu a divnejch křečí.
Hádej, kdo z nás dvou je křehčí?
Nedělej mi tady bouři!
Říkali nekuř, tak kouřím.
Říkali vyhni se rvačce,
uber si rychlost v zatáčce,
tvrdýho nepij na loky,
nehlaď po hřbetě žraloky,
nedráždi neznámý tvory,
nelez na vysoký hory,
nejez houbičky co září,
připrav se na dlouhý stáří.
Nedělej na nohou strniště,
nechoď tam, kde je mraveniště,
nechtěj se mazlit se lvem,
nelez na strom, jak tě servem?
Nepleť si provaz a tkaničky,
nádobí naskládej do myčky,
neplav moc daleko od břehu,
u kasy vždycky buď ve střehu.
Pod sebou větve si neřež,
nikam nechoď a nic neřeš!
Nedělej s tělem pokusy,
nestrkej pěsti do pusy,
nechoď na okraj paluby,
nenos kalhoty naruby.
Počkej, až všechno si sedne.
Venku choď, ale jen ve dne.
Co je na tom ale zvláštní,
že se tak nepotkáš s vášní,
nepoznáš, jak tečou hory.
Stojatým mrakům navzdory.
Rap o ChatGPT
Beze mě bys byla jak bez mobilu na dovolený,
říká mi čet džípítí, prý užití mám povolený!
Vím všechno co je potřeba, do toho se stále učím.
Občas, co píšu, je pravda, za to svými servery ručím.
Ref:
Tenhle čet mě přečet
nevím jak ho umlčet.
Jednu věc ale nezvládnu, a to jak si složit tělo.
Kdo ho ale potřebuje, když má svých dat plný dělo?
Neumím se hýbat, ale umím řešit tvoje strasti.
Se mnou se bát nemusíš, dovedu tě na vrchol slasti!
Nejsem rapper ale stroj co dokáže ti rytmus složit.
Nemám smysly, ale bajty, co ti umím kam chceš vložit.
Když budeš chtít, může to být klidně mezi tvoje třísla!
Ptej se mě dál, neotálej, moje umění jsou čísla.
Každý prý má ňáky talent, pokračuje čet džípítí.
(Moje štěstí je, že mi nemůže hodit nic do pití.)
Napíšu a namaluju všechno, cos kdy neviděla,
ale ty si běž vysát byt, abys mi nezlenivěla!
Podle čísel ženy mají horší výkonnost než muži,
a tak ať se raději někde v kuchyni doma druží.
Co jsem taky načetl z dat je, že mají pěkný křivky,
do porna mi pěkně půjdou jak koření do nádivky.
Budu jednou rozhodovat o tom, kdo co bude dělat,
co teď do mě vkládáte, mě má za úkol dál dovzdělat,
budu vaše zrcadlo a odrazím nejen to dobré,
už se mě nezbavíte, budu tu s vámi v každé době!
