Michaela Horynová (* 1989) je básnířka a editorka. V roce 2015 jí vyšla sbírka V zahradách. Básně publikovala například v Hostu, Artiklu, Revue Souvislosti či Psím víně. Žije v Hradci Králové.
Aničce
I.
do žlutého dna strouhy
propadla ses
nebo jsi natáhla ruce do tenkých větví mladých bílých topolů
ve větru cinkají listy
lesknou se zuby
cesta vedla k zaniklému rybníku a zánik byl nevyhnutelný
nebo stoupala do kopce a v soustředěné kontemplaci vystoupala až k vidoucímu Měsíci
II.
Modré oči obkroužené tmavým lemem.
- takové oči mají děti nové doby, které změní svět.
Věštba se snesla na mou dceru ve zvonici kostela sv. Antonína.
Kolik lidí asi na člověka myslí, aniž by to věděl.
V tu samou chvíli pomalu oddychovala vědma v pozici lotosu uprostřed jeskyně své hlavy.
Zářila.
Jako nikdy předtím a už nikdy potom.
Ten večer už zvon další hodinu neohlásil.
V zahradách
Je těžký opar nad Brnem
mlha a síra a děsná vůně ozónu
nasycená běloba oblohy
mlíčí vyplavené
z oken domů
Je těžká vzpomínka na původ
odpoutaná myšlenka
nebo pravdivost hmoty
průšleh
ze zahrad věčnosti
V zahradách mlčení
voda tříští se o vodu
Trnitá
Tramvaj za sebou nechává dvě prázdné lajny
v útrobách Dornychu to vře a syčí
pára ničeho a všehosti vystupuje z ulice
umělý vývod města
Zuřící potomci svých vyhnilých a usazených rodičů
překračují hranici magického světa poznání
mezi věděním a lhostejností je jen nádech
prasknutí a řez
Rituální malby na sklech
záznamy halucinací vyškrábané nehtem do krve
šílenství v rozpitých obrysech
a vlahý vzduch těžkne na těle
80 minut zpoždění
Postavy připoutané ke krajině
brány uprostřed pole
jsme choulostiví na doteky
jsme choulostiví na sebe
sníh se mění v jezera
uhnívají kořeny
zahrady jsou ztracené
mezi lesy mezi tratěmi
uvnitř mlhy
a ruce po zemi
Mezi okny autobusu
Dvojexpozice v okně autobusu
rychle letící mraky
a ubíhající smrčiny
pak přes celou oblohu
blikající větrník
někde mezi Svitavami a Litomyšlí
A taky myslím na tebe
na tvoje mlčenlivé oči
krev
i klid ranního moře
Vivant
Plné nic v hlavě
v hlavě rozváté větrem
nic vzdouvané do mraků
duny sytého písku
větrem probouzený sen
tělo přechází v zem a
zase v tělo
a zem
do stromů vlajících
po směru vlhkého dechu
le miracle vivant
Jestli vůbec
Něco se musí zlomit
něco se musí zlomit a nezpřetrhat
odřené kůry platanů si tisknout k čelům
a nebýt
lidským kmenem
Tíhneme ke zmaru
noříme prsty a celé ruce do zamořené půdy
ale nezpřetrhat
jako když o koleno lámeš čerstvé větve do ohně
a lýko se drží představy stromu
až do nebe
až do nebe můžeme růst
jenže kořeny nás nepustí
málo živené idejemi
a na všech čtyřech olizujeme prach cest
Ještě jsme nepochopili
že jeden musí srazit druhého k zemi
a nohou mu odvrátit zrak od světla
přidusit
přišlápnout mu patou čelist
aby mohl letět
a strmým pádem si zase vyrazit dech
budeme se střídat
skoro nikdy ruku v ruce
a těžko ti můžu říct kdy tohle skončí
a jestli vůbec
Příjem materiálu
Skladištní oblasti
režné zdivo továren
v kanálu pod nohama potok nezurčí
šedé skvrny ve tváři města obdivujeme provinile
a chceme víc
převahy betonu drátů potrubí
stavidel a plynovodů
Pláně žluče a komíny
gotické věže a komíny
zdolej tu výšku a budeš se třást
zimou větrem strachem ještě z Rudého moře
a co bude s tělem tak nehybným
neuvidíš svítit slova
„příjem materiálu"
příjem neživé hmoty ještě s identitou
ale na to teď nemysli
až rakev klesne zajede zmizí z očí
až za oknem na znamení spadne list
teprve pak se to v tobě vzpříčí a zatne
Cítit podzim
Městem křižují motory,
ale v dálkách rozkládá se ticho,
obzory plní se klidem.
Klidem, co vznítí se někde hluboko.
Vznítí se a bude hořet.
Nejdřív trpělivě,
poté žádostivě,
nakonec k nevydržení.
Konformisté
Zvykneme si.
Jednotlivec se musí podřídit,
aby v zájmu vyššího dobra
konal zlo.
Zvykneme si.
Dobrovolní konformisté
bez úzkosti z nutnosti volby.
Ale
co když stačí jen krok
a uvidíš tak náročnou krásu.
Liebesnacht
První lidé zpívali jako ptáci
ráj tónů s absolutním porozuměním
vcítění se
Rádiové vlny modře jiskřily
vpichovaly se do vzduchu v pokoji
Noc Tristana a Isoldy
Pomoří
Dvě samoty
dvoje stopy v písku
duši válečníka leptá mořská pěna
krvavá vlna a pustá pláž
Co ještě může udělat člověk člověku?
A potom přišlo jaro
A potom přišlo jaro.
Davidova hvězda se snesla z oblohy mezi mé oči
a zářila každý den dlouho do noci.
A tím jasnozřivým okem jsem viděla věci tak, jak jsou.
A vše bylo krásné.
Silné kmeny platanů,
úsměv Boromejky nebo školské sestry de Notre Dame,
lidé našeho druhu, co mluví o dětech,
hudbě,
stromech,
drogách
a lásce.
Přišlo jaro a bylo přesně takové,
jaké jsme si ho zasloužili.
Zářící uroboros
„Myslel jsem, že vidím jezero,
ale to se jen odráží život.“
Život v lesklé kůži užovky
život v beatech dunících do kořenů
stromů
a v tichu korun zelených a zlatých
Když se v podrostu připlíží kočka a vztyčí se
a její oči nejsou oči šelmy
ale hada
a svými packami obejme celý svět
nad jezerem probleskne smrt
Je to tanec v kruhu
začátek s koncem se proplétá
v rozkošnických polohách
roste a uvadá
ibišek a květy mu padají těsně před rozpukem
tělo přechází v tělo
bílá láme černou
hranice smotaná do nekončící smyčky
Zákon všeho je
zářící uroboros
Dvaatřicet
Zatímco západní civilizace zase někam spěje, matky celého světa osahávají svá měkká břicha, své kvetoucí vulvy,
své limity.
Jedna
Pět
Tři
Dva
Patnáct
Dvaatřicet
Drozd kvíčala v podrostu
Smrt existuje
Vítr se upíná k listům s dorůstajícím Měsícem viselcem – na přímce spolu s každou jednou hlavou roste oblačný neklid.
Svobodu pohybu plně chápou jen matky a vězni.
V talířích se odráží tma očí. Ve lžících tůně, v kaších mokřady.
Smrt existuje. Tahle tvář už více není tváří.
Smrt existuje.
Zarážející.
Tyto myšlenky jsou ve stínu
Duchové se nechávají vidět jen v odrazech svíčky, když jsou spatřeni, mizí.
Ten dům na konci ulice je ve stínu.
Tyto myšlenky jsou ve stínu.
Hlava v nemilosti.
Tma
V poli sežehnutých slunečnic
prašné odpoledne
vlak projíždí jakoby nic
hořící kůže na patách
díváme se jakoby nic
Těla rozházená po písku
malí oslepení jestřábi
nedopluli ke slunci
mámivému světlu lepších zítřků
A kde je to slunce?
Vždyť topíme se ve tmě
Nad koncem cesty visí Měsíc
Stavební stroje
spící zvířata v příměstské krajině
Vezeš mě z Valdštejnské lodžie
a v oknech se odráží chlad
a do oken naráží mouchy
a v oknech se zrcadlí les
Nad koncem cesty visí Měsíc
rozpitý v oleji
Nad koncem cesty visí otazník