Josef Straka (* 1972) je básník, spisovatel a neúnavný moderátor literárních akcí. Vydal sedm básnicko-prozaických knih, posledních pět v nakladatelství Cherm: Hotel Bristol, Město Mons, Kostel v mlze, Malé exily a Cizí země. V Rumunsku mu díky překladateli Mirceovi Danu Dutovi vyšel výbor z jeho poezie a v Německu, v berlínském nakladatelství PalmArt Press, překlad knihy Kostel v mlze - Kirche im Nebel, přeložila Petra Grycová-Liebl.
Zúčastnil se několika zahraničních básnických festivalů, například v Ciudad de México, Struga Poetry Evenings v Makedonii, v rumunské Kluži či Bruselu, dále pak v Berlíně, Lisabonu nebo Bělehradě. V Čechách a na Moravě na mnoha místech, uveďme třeba Měsíc autorského čtení v Brně a Ostravě.
Je zastoupen v různých básnických nebo literárních antologiích doma i v zahraničí a jeho texty byly přeloženy do 16 jazyků. Zde publikované texty vznikly v rámci rezidenčního pobytu Pražského literárního domu, v listopadu 2022 v Norimberku.
(Foto: Hanuš Lamr)
Barbershop-café
Procházíš čtvrtí podivných barbershopů, kde jedni chlapi pucují hlavy jiným chlapům. Všichni se tváří jako na slavnosti, jedni tím, že se předvádějí nyní, tady za výlohou, druzí, že se budou předvádět později. Ti druzí i rádi "vypláznou" velké peníze, protože styl se cení a nová hlava je vstup do lepší společnosti, aspoň takto v představách žijí a pojem lepší společnost si též vykládají po svém. Raději se pak touláš Červenou ulicí s domy označenými jako 100, 99, 98 a dál, kde se slečny ukazují v podobných výlohách. Je na ně hezký pohled, některé i mávají a ukazují cosi rukama. Úplně s tím vším nesouhlasíš, ne s tím, že se takto vystavují, ale s celým tím světem pasáků, podivných manažerů a kdoví, kdo je ještě za tím. Kdo s nimi ještě manipuluje. Ale pohled na vystajlované muže ve velkých oknech holičských obchodů je mnohem víc tristní. Nechávají manipulovat sami sebou, o "jakémsi" vzhledu, o kterém si myslí, že jim umožní všechno, a tak je potřeba do něj zainvestovat. Popíjejí následně kávu a už se fotí na své profily, jak jim to doopravdy "sekne". Připomínají tak trochu prostituty, jen se o tom o nich nesmí nikde říct.
Generace smoothie
Je tu stále nějak moc hysterie. Příliš a je jí převaha. Vykňouraná potřeba chybění a též získávání pozornosti. Přebujelé sebevědomí, které se ale stále musí konejšit. Neustále si o něco říkat. Hysterie s důrazem na ocenění. Prcháš pak do míst, kde to tolik nenacházíš. Jestli je něco, čeho se bojíš, pak je to právě toto: hysterie a egoismus. Hlavně u mužů. Připadají si často jako stars, kteří se vracejí z nového "barbershopu", a stále si přejíždějí nového kohouta a především ten nový alter-sestřih. S altersestřihem museli pak na latéčko, jinak to nejde, nějaký ten koktejl nasnadě a pak - pivo v dělnické hospodě. To se má, musí. Nakonec dvě deci vína v čistojasné autentické vinárně. Vystřídají tolik způsobů života, kolik je jen v jejich silách. Míchají styly, aby byli jaksi původní, v nepůvodní podobě. Nápodobní v nápodobě. Do sluchátek tak nějak všechno, co je sice zas tak moc nebaví, ale z čeho si určitě vyberou. Znáte Pink Floyd - docela dobrá hudba, nebo také ti, teď ale neví jejich jméno. Nevadí - vygooglují si to. Nádražka, alternativní bookshop, bezva winery, cocktail party někde v příšeří tanečního baru. Jakási generace smoothie, která zmixuje skoro vše do prazvláštního koktejlu, polévkového krému. A všechno už tady bylo, už několikrát, už i zmixováno, a vznikne z toho jen podivně pórkově-mrkvově-mangově cosi. Cosi jako výraz doby. Mixéry pracují, a namixují cokoliv - hudbu, mrkev, výtvarné umění a i tu brokolici. Žijeme v době všelijakých krémů. Na pleť, na vrásky, pak ty omlazující krémy, stejně jako ten krém žampionový, i ten květákový bez chuti. Jako by všechno bylo tak trochu bez chuti, ale ta chuť se tam dodá různými merchy, PR, průpovídkami a okecáváním, a také tlakem na lidi. Normální takový ten byznys s etickými zásadami. Etický kodex, který možná nejvíce porušují ti, co jej sami sepsali. Ale neví o tom, tváří se jako zachránci tradičních hodnot a rodin. Všechno mít pohodlně smíchané, bez bolesti. Mezitím si vybrat svůj vlastní playlist na youtube, pustit to do sluchátek, a jaká současnost? Současnost není potřeba, nežijeme v ní. Konstruujeme, co možná přijde, ale potom všechny ty rozdílné scénáře. A navíc není to trochu jedno?
Suterénní bar
Známý pocit sestupování dolů, ještě se ohlížím, ale sestupovat je nutné. Různé směrovky, ukazatele, drobnosti, které stále odkazují k cestě níž a níž. Možná by se raději vycházelo, nebo aspoň vycházelo nahoru, ale tedy se musí a to jednoznačně dolů, do suterénů, přičemž ten první jsem už minul, a pokračuji dál. Točité, asi betonové schody, sestupuji, teď je to více než jasné, je to spíše sešup, ale pořád ještě důstojný. Už asi v desátém patře pod zemí, nevím, nepočítal jsem to, prostě jen jdu někam dolů. Opakuji si to - jdu dolů. Míjím asi dvacátý suterén, a zajímavé, zde probíhá nějaké autorské čtení. Podivuji se, co že tak nízko, nebo respektive hluboko pod úrovní chodníku, ale vstupuji a za chvíli již sedím mezi posluchači. Prý nějaký renomovaný autor a jeho nová sbírka básní. Odněkud se vynořuje servírka a přináší asi objednané nápoje, decentně zas mizí i se světly, které náhle potemněly. Přišel jsem, zdá se na poslední část, skoro furioso, pak zvolnění, několik hypnotických básní na závěr, a pak je opravdu konec. Skutečně. Potlesk. Šoupání židlí. Slova děkování a výzva k donesení dalších nápojů. Lidé mlčky upíjejí, někteří se zdráhají a stojí u klenutých stěn. Jiní, asi kolem dvaceti, s autorem hovoří, tedy postupně, vytvořili jakýsi hlouček. Možná, že se zde i kouří, cosi jsem zacítil. Proč ne, když je to tak pod zemí. Dvacáté ukryté patro, a taková krása, lidé jsou zde, nápoje také, pořád nevím, odkud se nápoje přinášejí, ale to je asi jedno. A už je tu zas servírka, dokonce dvě a ještě dolévají. Asi tam vzadu mají nějaký bar, nevím, není tam vidět. Velmi nečekané. Stojím též u zdi, a je mi dobře. Bylo to dobré, ba přímo vynikající. Sice netuším, jak zas půjdu nahoru, třeba bude více osvětleno. Jdu prozkoumat, zda se neodehrává ještě něco níž, v dalších patrech, ale v pětadvacátém narazím jen na mokvavé schody a plíseň na stěnách, vracím se. Vracím se ke chlebíčkům po čtení, tedy přeháním, zbyl už tam jeden. Beru si jej, zvláštní kombinace, roastbeef a vejce, ale už je ve mně, tedy natřikrát. Mám trochu provinilý pocit, že jsem snědl poslední kus. Jdu pak trochu dopředu, na chvíli zahlédnu stůl, od kterého se četlo. Asi půjdu nahoru, zde už se dolévá poslední bílé, červené došlo, nahoře je přeci kavárna, ze které jsem přeci sešel po takovém točitém dřevěném schodišti, ale to brzy skončilo, a už tu bylo jen to betonové, které se svažovalo neúprosně dolů. Stoupám. Usilovně. Žádná sranda to tedy není, těch devatenáct málo osvětlených pater. Jak se tam mohlo sejít tolik lidí, jak o tom ví? Ale už jsem zas v kavárně, tedy má noha na prvním dřevěném schodu - pak už jen chvilka, barový pult, objednávám si ještě kávu. Připadám si jako někdo, kdo přišel ze sklepů, ne hlavními dveřmi, ale zezdola, ze suterénů. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikomu to nepřijde divné, usmívají se, jako že je to normální, i to, že má někdo lehce ušmudlané sako, jako právě já, od všech těch stěn, o které jsem se opíral. Jdu se očistit na toaletu, i obličej, a pak se vracím k baru a dopíjím kávu. Nakonec vycházím hlavním, tedy jediným vstupem na ulici. Vytahuji mapu, abych si ujasnil, v které čtvrti vlastně jsem a učiním do mapy křížek, pro další návštěvu, abych věděl, jak sem dojít. Opravdu zvláštní.
Jablonec
Část knihy přečtená v přítmí jednoho pozdně nočního baru. Nahlédnutí do života někoho jiného, jeho vidění cest, cítění míst. Něco zvláštního v kulisách a osamělosti rodného města, v zahnutí za tzv. Peltovým šenkem, kam zas nebylo vidět, skla byla tak dovedně vitrážovaná v jakémsi oldies stylu. Trochu i té podnikatelské razance z počátku devadesátých let s nějakým, jasně jen tušeným, sentimentem normalizace. Vlajky už nikde nevlají, jen všude opuštěné ulice, opuštěné domácími. Je dobojováno, asi zas na celé čtyři roky. Spíš bych tipoval dva, ale kdoví. Město si vybírá poločasový čas. Oddechová pauza po chvilkovém běsnění. Upadá do toho známého klidu, jak je jeho dobrým zvykem. Jak už se tady zažilo. Nějaké další tmy mezi tímto barem a jinými. Vracím se do místa narození na jeden jediný večer. Procházím beze všech věcí, které mne dřív trápily. Z kostelního okna, toho nejstaršího kostela ve městě, visí velký plátěný plakát zvoucí na tamější výstavu. Plátno dosahuje až skoro k zemi, je snad dvacet metrů dlouhé. Dole svítilny, světla na křižovatce, jinak všude ta známá jablonecká tma. Otevřený večerní obchod U Lucinky, zahýbáš pak ještě jednou. V poslední baru, možná úplně posledním, který má ještě otevřeno, se ještě svítí. Tam také si následně, asi půl hodinu poté, prohlížíš onu knihu. Vydal ji majitel baru, který se jí trochu pyšní, ale není to nepříjemné. Chce pak, abych si jeho knihu koupil, ale cena je příliš vysoká. Děkuji aspoň na nahlédnutí a přečtení několika stránek. Díváš se pak ještě do tiráže knihy - vydal ji samonákladem. Musí se uživit, stejně se musí uživit jeho bar. Přijímáš to jako fakt, ale knihu stejně, po jistém váhání, nekoupíš, ale při placení se mu revanšuješ větším spropitným. Zaslouží si to, Je to dobrý člověk. Mám k němu nějakou důvěru, ani nevím proč, ale vyvolává ji. Je to jen prchavý dojem. Pak mizím. Procházím zas tím městem a nechci v tento okamžik vůbec nic.
Vytrácení
Vypinožený čas. Hrát si na zápas s bohatstvím, ale též i s chudobou. Ničemu ještě nerozumět, ale přijde to, protože souběh dní. A protože to je opravdu hra. Hra na vyplňování, potvrzování, znovu potvrzování, ověřování různých kódů a pinkódů. Všechno, co tak neznatelně zabírá čas, i když to asi mělo být naopak, ale asi to nevadí. Někteří se dnes dokonce živí tím, že komplikují čas jiným, že jim vytvářejí stále nové a nové a nové a další aplikace, a ty „aplikuji“ ještě do jiných aplikací a subdomén. Nějak se v tom začínají možná i sami ztrácet, ale říkají tomu byznys. Byznys ve stylu, módě 4.0. Nebo spíše čtyři k nule. Někdo vyhrává, po poločase už je jasné, kdo je vítěz. A o to zde možná jde - o vítězství, dominanci. V dobrém lehce vytuněném stylu „znásilňování“, ale to slovo, prosím, nepoužívat, prosíme vyškrtnout. Různá slova jakoby vyškrtnout, protože nejsou, nehodí se. Lidé se pak zahltí neustálým vyplňováním čehosi, o čem, možná ani sám zadavatel často neví, k čemu to je. Mnozí tím systémem třeba neprojdou, tím, že se neproklikají až na konec. A pak je tu svět grantů, který ovládají jen ti, kteří znají systém světa grantů. Malá skupinka, která si zvykla být malou skupinkou, protože to tak - vyhovuje. Nějakým jiným, jistým skupinám. Ty, které nikdy neuvidíme. Prosedět pak čas před několika kompy, někdy i najednou, ťukáním a vyťukáváním. Vypinožený čas někdy zbytečných úkonů bezvládného korporátního úsilí. Budování světa různých ideálů, ducha doby, a étosů, které ale nejvíc porušují ti, co je sami vytvořili a říkají tomu „Kurvabyznys.“
A přesto tu je, někde, třeba v tom lehce špinavém baru na rohu, slyšet jakýsi vzdor, ale také je tam i úzkost. Zároveň však touha nejít s davovou schizofrenní atmosférou obskurních byznysmenů. Také ty občas zapadneš do nějakého toho lesa těchto barů a nacházíš tam mnohé, co bylo před deseti, dvaceti lety, ale co je i dnes. Kritika společnosti svobodného kšeftu naprosto s čímkoli s jejich občasným obdivem plukovnických výložek a bezskrupulózních obchodníků, z čeho se ti v punkových knajpách dělá trochu nevolno. Ty ale také postupně mizí s rychlostí příjezdů airbnb hostů, pivních turistů, a vůbec všech, co chtějí jen tak projít Prahou a vůbec ji nepoznat, jen okusit její „atmosféru“, která už často v centru ani není. Stěhují se pak, tito novodobí „pankáči“, ven, někdy i za okraj města, bouchají do zdí a pro sebe vytěsňují svět „korporátů“ dusným pachem tvrdé hudby. Je to možná jen chyba v systému, ještě nebyli „nalezeni“ novou aplikací, je potřeba ji tedy vylepšit. Vylepšit systém vyhledávání, přesnější GPS, přesnější, chytřejší, vymazlenější. Najdeme je, říkají, přece nemohou uniknout v čase všech chytrých telefonů, chytrých ledniček a samořiditelných aut. Anebo je hledat ani nechtějí, nebudou v systému, kam stejně nepatří. Ve společnosti pak stále ten souboj, ale pod prahy a za zdmi, jinak není nic moc vidět.
Nepřipojení
Celé to nějak zežmoulat a postupně vyhodit. Najít zas slova nepotřebuji nebo nepotřebovat, nechtít. Naučit se to. Radost ze zanedbání přístupu a též nedohánění, nepronásledování. Oproštěný čas zahradní restaurace najednou vybízí k neúčasti na digitální transformaci světa, právě se proto vše „konzumuje“ pomalu, i alkohol. Zlehka. Jen se nepřipojit. Oddalování jako nějaká touha doby, která chce být stále čehosi účastna.
Jisté pravděpodobnosti, stále rozehrávané, spíše směrem do stran, než dopředu. Jako by se pohyb vpřed začal nějak znehybňovat, byť zvráceným způsobem snad ještě fascinuje. Hledají se ale úhybné, úskočné posuny. Jakási zvláštní neladící ladnost a hlavně pokusy o vymanění se ze všech stereotypů, stereotypizací a přesto se asi netouží po ničem zásadně novém. Nové se nečekaně, ale už delší zavinuje do sebe, a záhadně vyčuhuje úplně z jiných stran. Není v tom všem zmatek, nejistota a neposun se usadily, přeci jen trvají už nějaký ten pátek, ale stále ještě nemůžeme zcela jistě říci, že se v tom orientujeme, vyznáme. Kdo se má také vyznat ve všech těch názorech, co se najednou odkudsi online vynořily na všech těch faceboocích, instagramech a dalších a dalších sítích a také ve všech těch doporučeních, poučkách, polemikách, youtuberských hláškách a mnoha odkazech na něco ještě dalšího, jiného, stejného. Všechno je jaksi důležité a také často vůbec ne a kde to pak najít, za rok, za dva. Kde to všechno hledat? A kde najít sami sebe v tom množství? Kde se máme hledat my? Stále více sítí, do kterých zabředáváme, jsme v nich doslova uloveni a jak se pak nepřipojit, když to skoro už ani nejde.
Sedím, nepřipojen, ba zcela odpojen od okolního světa, jen matně vnímám nuance dnešního večera. Objednávám si druhé, ač jsem nechtěl, ale nechce se mně se kamsi připojovat. Odpojeně tak hledím do nastávající tmy a ztrácím se v černotě zahrádky, jen asi dva metry ode mne rozsvítili světlo, takové to zahradní - malá lampa na krátké tyči jdoucí ze země, takže osvětluje spíše rostlinstvo zahrady, než stoly. Je zde tedy už skoro dokonalá tma. Myslím, že na chvíli zde ani nejsem, jsou tu jen stromy, tráva, tu už si jen představuji, protože ji nemohu vidět a pak vchod do lokálu, který je osvícen malým světlem nad vchodem.