Josef Barták: Signály z oken

neděle 8. ledna 2023

Josef Barták (* 2006) pochází z Prahy, aktuálně žije v Hluboké nad Vltavou nedaleko Českých Budějovic, ve kterých studuje 5. ročník osmiletého gymnázia Česká. Podílí se na organizaci festivalu Literatura žije a autorských čteních budějovických studentů. Věnuje se poezii, výtvarnému umění a organizaci kulturních akcí.















Anosognosie


čas je zamknutej k lampě


nic tě nebolí


sanitka nepřijede


bílý stěny v nemocnici


jak se tam chceš cejtit doma?






*** 


v bílý místnosti

s šedým nábytkem 

je zima

když seš sám


/


nekoukám na tebe


tvoje pihy jsou slzy


a chodby vězení






*** 


chci aby mi zase bylo deset


šlo by začít jinak


/


v lidech se kupí tolik věcí


málokdo umí rozpoznat

co je co






*** 


vzali ho do blázince

protože se přehulil


a pak ho vrátili

-takový tam nemá cenu držet


/


má svůj chlast

barvy a plátna


nechci ho pochopit






Pod oknem


pod oknem 

pořvává bezďák


kolem něj září oranžová lampa


nemůžeme spát

potichu se na sebe díváme


čekáme jeden na druhýho






***


někdy se stačí dobře vyspat

a na chvilku zapomenout

co není

jak bych chtěl


usmát se na tebe


někdy to jde samo

někdy vůbec






Agnes


vypadáš

jako bys plakala


nemůžu nic dělat


/


nepláčeš

a když jo

nebrečíš


a když se usměješ


jsi krásná






*** 


nemluvíme spolu


tak jsem si říkal

že se zeptám


jestli ti to taky

přijde divný






Zdrhnout


zdrhnout


schovat se

v dětským sebevědomí

v krčení rameny

říct: nevím


když neuteču

stane se to

co mi vadí


budu to 

co mi vadilo


nebudu si vadit






Říjen


v říjnu jsem umíral na rakovinu


na památku jsem si natrhal

listy ginkgo biloba


při procházce jsem

chytil Lenku za ruku

jako by byla ochrannej pás

a s Frantou zapochodoval

jako voják






*** 


celá rodina v hospodě

-malej chlapeček

před vchodem pláče

a háže kamínky do rybníku


strejda věděl

že teta brzo umře


když vyšel z hospody na cigaretu

plakal spolu s chlapečkem






*** 


bylo ti patnáct

nemohl jsi nic čekat


je to třicet let

ale hádám

že si to pamatuješ dobře


vyrůstat bez táty

je trauma


nechci si to představovat 






*** 


myslel jsem že je ten člověk

co nikdy nemá problém


že neřeší nic jinýho

než nás






*** 


blbě čuměla

tak jsme si z ní dělali srandu


kdyby ji znásilnili

byla by ráda






Něco zůstat musí


ty noci

utekly moc rychle


nešlo to ovlivnit


pocity s ránem

přece nezmizí


něco zůstat musí






Františce 


říkáš:

„nepůjdu do školy

protože budu pořád brečet“


čtu ti pohádku

na dobrou noc


nikdo jinej nemůže


/


je to krásný

mít někoho rád a

pamatovat si ho napořád






*** 


na hradby z panelů

označených čísly

padá tma


v meziprostoru ticha řeky

a hlavní silnicí

sleduju signály z oken


znamenaj že zase

nic nebude stejný