Josef Barták (* 2006) pochází z Prahy, aktuálně žije v Hluboké nad Vltavou nedaleko Českých Budějovic, ve kterých studuje 5. ročník osmiletého gymnázia Česká. Podílí se na organizaci festivalu Literatura žije a autorských čteních budějovických studentů. Věnuje se poezii, výtvarnému umění a organizaci kulturních akcí.
Anosognosie
čas je zamknutej k lampě
nic tě nebolí
sanitka nepřijede
bílý stěny v nemocnici
jak se tam chceš cejtit doma?
***
v bílý místnosti
s šedým nábytkem
je zima
když seš sám
/
nekoukám na tebe
tvoje pihy jsou slzy
a chodby vězení
***
chci aby mi zase bylo deset
šlo by začít jinak
/
v lidech se kupí tolik věcí
málokdo umí rozpoznat
co je co
***
vzali ho do blázince
protože se přehulil
a pak ho vrátili
-takový tam nemá cenu držet
/
má svůj chlast
barvy a plátna
nechci ho pochopit
Pod oknem
pod oknem
pořvává bezďák
kolem něj září oranžová lampa
nemůžeme spát
potichu se na sebe díváme
čekáme jeden na druhýho
***
někdy se stačí dobře vyspat
a na chvilku zapomenout
co není
jak bych chtěl
usmát se na tebe
někdy to jde samo
někdy vůbec
Agnes
vypadáš
jako bys plakala
nemůžu nic dělat
/
nepláčeš
a když jo
nebrečíš
a když se usměješ
jsi krásná
***
nemluvíme spolu
tak jsem si říkal
že se zeptám
jestli ti to taky
přijde divný
Zdrhnout
zdrhnout
schovat se
v dětským sebevědomí
v krčení rameny
říct: nevím
když neuteču
stane se to
co mi vadí
budu to
co mi vadilo
nebudu si vadit
Říjen
v říjnu jsem umíral na rakovinu
na památku jsem si natrhal
listy ginkgo biloba
při procházce jsem
chytil Lenku za ruku
jako by byla ochrannej pás
a s Frantou zapochodoval
jako voják
***
celá rodina v hospodě
-malej chlapeček
před vchodem pláče
a háže kamínky do rybníku
strejda věděl
že teta brzo umře
když vyšel z hospody na cigaretu
plakal spolu s chlapečkem
***
bylo ti patnáct
nemohl jsi nic čekat
je to třicet let
ale hádám
že si to pamatuješ dobře
vyrůstat bez táty
je trauma
nechci si to představovat
***
myslel jsem že je ten člověk
co nikdy nemá problém
že neřeší nic jinýho
než nás
***
blbě čuměla
tak jsme si z ní dělali srandu
kdyby ji znásilnili
byla by ráda
Něco zůstat musí
ty noci
utekly moc rychle
nešlo to ovlivnit
pocity s ránem
přece nezmizí
něco zůstat musí
Františce
říkáš:
„nepůjdu do školy
protože budu pořád brečet“
čtu ti pohádku
na dobrou noc
nikdo jinej nemůže
/
je to krásný
mít někoho rád a
pamatovat si ho napořád
***
na hradby z panelů
označených čísly
padá tma
v meziprostoru ticha řeky
a hlavní silnicí
sleduju signály z oken
znamenaj že zase
nic nebude stejný