Tento blok básní Jonáš Hájek připravil na 12. prosince 2022. Přečetl ho na večeru Poezie Za školou v pražské Bubenči, kde náš web pořádá pravidelné pořady autorského čtení. Básně jsou věnované rodičům básníka, kteří odešli z tohoto světa uprostřed vánočního času v letech 2013 a 2016. Jonáš Hájek k tomu v prosinci roku 2019 napsal:
"Maminka dvacátého třetího, táta dvacátého šestého. Mezitím Štědrý den a Boží hod. Vánoce jsou prý obdobím depresí a zvýšeného počtu sebevražd. V Libni jsem vídal jednoho takového kluka, co skočil pod metro a přežil, stařecké strojové pohyby v dosud mladém těle. Szilárdovi Borbélymu o Vánocích rodiče zmasakrovali. Nelekejte se, že vinšuju šťastný nový rok už v polovině prosince. Budu jen trochu mimo, v léčivém tichu se svými odešlými. Ve Hrách o Marii od Martinů je fascinující místo, kde kovář v Betlémě kuje hřeby, „to na Krista Pána, má se naroditi“. Tajemná zkratka mezi Narozením a Křížem existuje. A rozdělaný bramborový salát je spirituální záležitost, na tom trvám, nejen když saturace klesá na osmdesát procent. Prohloubené svátky. A místo Rybovky raději Arthura Honeggera."
Jonáš Hájek (* 1984) je český básník a muzikolog, narodil se v Praze. Absolvoval hudební gymnázium a vystudoval hudební vědu na FF UK. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena (společně s Petrou Hůlovou, která cenu dostala za román Umělohmotný třípokoj). Muzikologické práci se věnuje v nakladatelství Bärenreiter. Působí také jako literární překladatel (z němčiny a polštiny) a moderátor, píše pro literární časopisy Souvislosti či Host. V současnosti žije ve středočeském Kolíně.
(Jonáš Hájek čte v bubenečském klubu Za školou, prosinec 2022. Foto: Karel Šuster)
Imunodeficience
Sváteční pocity na letišti,
blízkého příbuzného
vyprovodíme sami.
Sníh už zamazal ranvej,
za dvě hodiny začíná ohňostroj
v jiném časovém pásmu.
Přijmi tyto tulipány
z přestupu v Amsterdamu.
Ostatní ať nosí roušku,
poslední bacily na tebe dýchnu já.
***
Vrátila ses na moje narozeniny
jako ten nejhezčí dárek
pro tu příležitost
nechali jsme se ostříhat
Mír na zemi daruj nám
Krmil jsem tě lahůdkami
byly to poslední Vánoce
v listopadu
Mír na zemi daruj nám
Zalévám tvoje parte
na zaneřáděném stole
Rok bez diáře, poznávám svůj sebepis
v přílišném množství automatických oprav
Nezřekni se nás
Stručný životopis
Moje dětství: stojím u okna, brečím, chtěl bych jít ven za ostatními, ale musím cvičit na violoncello. Po mé pravici se hroutí bunkr z dek.
Moje studium: zpíváme chorál z lavic ve volitelném předmětu, vnímám, že hromadným přednesem něco táhneme, někam postupujeme. Jsem součástí silného obrazu.
Jedním z nejlepších vynálezů je změna tématu.
Tak třeba pokojové rostliny. Koupil jsem květinu s legračními listy, říkám jí Libuše, stojí u okna, nepřekvapuje mě, když později zjistím, že se jmenuje ficus lyrata, neboť dužnaté listy svým tvarem připomínají hudební nástroj. Měl bych jít cvičit, mami.
Přiznání pana Cogito
Závidím vám vaše matky
pořád někde jsou
otravují ptají se
skromné dárkyně života
nedávno zase objevily
recept pořad partnera
zásobují vás plastovými budíky
abyste měli přehled
jejich typickým frazémem
je last but not least
oblíbeným emotikonem
děkovná kytička
zdálo se mi
že máma po smrti
ještě chvíli žila
takže si nepamatuju
skutečné datum úmrtí
závidím vám vaše matky
až k nenávisti
Štědrý den
Sebevrahovi za Třebovou
se prý podaří přežít
bez dolních končetin.
Rozmazleným cestujícím
bude vrácena část jízdného
úměrná době odklízení
krvavé kaše.
Pokoj lidem dobré vůle
a tamtomu – ránu z milosti.
***
Říkat si po třicítce sirotek
je asi nemravné.
Matce jsem v její poslední hodince,
aby mohla odejít, řekl,
že jsem rád, že jsem –
Byla to milosrdná lež?
O čem se nepíše v Broučcích
Teprve včera jsem zvěděl,
že otcův otec v mládí (bezdětný) ovdověl,
až potom poznal a vzal si babičku
(v roce 1937, bylo mu devětatřicet).
Ó neznámá!
Bezpečně rozpoznávám
přetěžké požehnání
cizímu potomstvu:
„Existenci si musíš nejdřív zasloužit!“
To neříká milosrdný Bůh, to se posmívá
rozšklebený chřtán šílenství,
který nelze utišit, to žádá její smrt,
kterou neopodstatní ani práce
kdovíkolika pokolení
do roztrhání těla.
Otec dal světu
Metamathematics of Fuzzy Logic.
***
Vlastně jste oba odešli
do jisté míry milosrdně
přes něco jiného
Finálnímu verdiktu jsem nevěřil
po všech atakách a trombózách
ti jenom trochu víc padala hlava
Potom tě vynesli jako zvíře
Za tři roky táta v nemocnici
Čas radosti, veselosti
v posledním tažení zpíval
Potom mu podvázali bradu
Spolu
Babička / hledí na hladinu.
Na les za jezerem. / Uvnitř
jde do hloubi, / ví, že utone.
Tyhle verše jsi měla ráda.
Dnes jsem vás zase viděl spolu.
Máš na urně motiv jezera.
Samozřejmě: ty jezero, táta kostel,
aby nedošlo k záměně.
Co o vás nevím, plně vyvažuje
nabyté jmění: konkrétní pocit,
který už budu všude nosit.
Jezero a kostel.
Při četbě Zápisků z garsonky
Ach ano, trombózy, úrazy, ataky –
byli jsme už otrlí.
Třeba na chalupě, když sis rozsekla
o rám postele
kůži na hlavě při nezdařeném pádu
a já ti přikládal zmrzlé hovězí
v mikrotenovém sáčku
na ránu šklebící se z vlasů,
odbíhal chytat signál
na kašnu na zápraží,
stoupal si na špičky, co to šlo,
a honem zpátky k bezmocnému masu,
a pak jsme jeli sanitkou do Dvora,
zázrak, že se k nám lesem dostala,
na ránu ti dali film
zelený jako ten les.
Na dramatických okolnostech se nešetřilo.
A přece, když byl po letech vyřčen
finální verdikt,
s milosrdnou ironií se stáhly.
Vešel jsem do přetopeného pokoje
a něco blábolil.
***
Jako bychom se snažili vzkřísit
nakloněnou rovinu, po které sjížděla
za marného přisypávání štěrku.
Proto také těší připomínka hor,
urostlá jedle, úkol, vertigo.
***
V těch posledních týdnech loučení, v mém dětském pokoji, proměněném na terasovitou ložnici – robustní polohovací postel s jeřábovitým ramenem i v nejnižší poloze tak o deset čísel převyšovala tátovu – přesto jste se před spaním drželi za ruce – ve svém bývalém dětském pokoji, osekaném na pár základních funkcí, uvelebil jsem se na nižší (tátově) terase a nepochopitelně ti četl povídku Alice Munroe o ženě umírající na rakovinu. Protože povídka končila, jak se dalo čekat, to už jsem věděl, v jistém okamžiku jsem přestal číst. Mlčeli jsme spolu.
Recept po mámě
Tvrdím Vikomte
že bramborový salát je
spirituální záležitostí
ekumenické povahy:
ať už přidáváš jablko
nebo vynecháváš hrášek
drobnou prací nože
krájíš i své hříchy
Před vmícháním majonézy
vzpomeneš na své mrtvé
a tu symbolickou všehochuť
nakonec s láskou jíš
Držím se dvojpřikázání:
modli se každý jak umíš
kořenovou zeleninu
povař v octě
***
Bývalo zvykem při přistání tleskat.
A naše letová hláď?
V nejvyšším, dvanáctém patře
žena průběžně odvzdušňuje topení,
aby sousedům nebylo zima.
Sklízíme pachy masitých jídel
vzlínající stoupačkami,
jak pořád něco klohní.
Aplaus v nedohlednu,
pod peřinami temný oceán.
Zkratka
Štědrovečerní umrlec,
nepřípadný jako ublinknutí
do talíře prostřeného navíc
u židle prožrané červotočem,
člověk stojící před vraty
prázdného obchodního domu,
baterka hlídače sem dopadne
jednou za třicet tři let,
a hluboko uvnitř zkratka
z Betléma na Golgatu,
pod níž se právě teď ozývá
bojový křik novorozeněte.