Bronislava Volková je česko-americká básnířka, sémiotička (též pod jménem Volek), překladatelka, esejistka, kolážistka a členka českého a amerického PEN klubu, emeritní profesorka Indiana University, Bloomington, autorka asi třiceti knih, mnoha článků, próz a esejů. Narodila se v Děčíně, vyrostla a vystudovala v Praze. Do exilu odešla v roce 1974 a strávila více než čtyřicet let v USA. Obdržela řadu literárních a kulturních cen. Její práce byly přeloženy do třinácti jazyků. V současnosti žije v Praze. Více na www.bronislavavolkova.com.
Foto: Majiha
Bytí se posouvá
jako by se rozpomnělo
Od okamžiku k okamžiku
protahuje se do jinosti
jak vlásek vedle vlásku
hladí své lehké kosti
hostí nás vědomím
fantómy smyslovosti -
podivuhodný kouzelník i rváč -
laská nás stříbřitými prsty
svých každodenních her
do nevidoma.
Je na nás...
Jak rozbřesk rána otvírá se zevnitř
jak pták si zpívá v bezvědomí
jak jáma hojí svoji tůni
To je jsoucnost bytí
nevyslovitelna.
Ty a já
jsme plaché znění do nebe
znění do čtyř
stran světa do šesti
poschodí vzhůru
do éteru bez zdí
do vzdálených sfér
písní staletých stromů...
Jsme cesta domů
do niter lodí
do srdce oceánu
do hlasu ticha
do ucha hřmění
do dětských lásek
země v měsíčním opojení
laskavým teplem jara.
Jsme bílé pokoje
ztišené steskem z nepoznání
Jsme nové domy.
Zíráme dodaleka a víc
těšíme se na svůj zjev, zjevení, vůli
neznámou, nedoznanou.
Jsme pokoj vůní v podzimním větruvání,
jsme ticho odložených stěn.
Jsme neznámo složených rukou.
Kojíme někdy ztěžka svůj život unavený žízní
z nedosažitelna.
Vázneme znovu a znovu a více
v neúplnu a ledabyle opouštíme
svůj stan.
Paprsky roztříštěných dnů
se sesouvají do dokonalých třásní nevidoma
a my plníme svůj osud zřetězení sil.
Saháme po světlu
někdy němě a tupě,
ale stále znovu.
Stále znovu kolébáme pás naděje.
Protahujeme stonky do výše,
odrážíme se od opevnění
ke skoku do nových vidin,
do bezmezných dálek
znovuzrození.
Bůh
poctivě a čistě
vládne nad stromy i květy
ve svých rajských zahradách.
Žijeme jako ve snu
probouzejíce se jen na povel budíku povinností
cestujíce sem a tam
vyrábějíce to a ono...
Náš spánek je přerušován starostmi
o naše další úkoly,
věčnými otázkami peněz
a touhami zdušenými letargií.
V podvečer přemýšlíme
o věcech, které jsme neudělali
o tvářích, které jsme neviděli
o slovech, která jsme nevyslovili...
Čas –
ten hloupý práskač bičem na naší cestě ke světlu
ten krutý patron opuštěných srdcí
ten půvabný utěšitel živých a ztracených
ta oslepující pokrývka věčnosti.
To bolestné místo zapomínání
ten dychtivý strážce bezesných nocí
ten motýl radostných zpráv a rozednění
ta skulinka nápravy dávno minulých křivd.
Ano, jsou jiné kruhy.
Jsou tance míru.
Je lehkost odevzdání
všemu.
Je krásná prázdnota,
jež může být jen v samotě
nenaplněné rozptýlením úkolů,
nenaplněné řečmi,
nenaplněné plány na zdokonalení,
nenaplněné, otevřené, bez touhy,
jen tak...
Perfectum mobile?
Ach, má hlava je prázdná a ani jiná být nechce!
„Prázdná hlava“ je pejorativní výraz, ale já to vidím jinak.
Potom, co se stále plnila, je ji teď třeba vyprázdnit.
Vyčistit. Vymést. Nic není krásnějšího než nic.
Už nic. Už jen nic. Nic, co se neopotřebovává.
Nic, co se neztrácí. Nic, co se nezcizuje. Nic, co se nežádá.
Jak krásné je mít nic! Mít nic je totéž jako nemít nic.
Není možné v něm chybit, ani o něj přijít.
Není možné je získat, ani vydělat, ani dosáhnout.
Není ani menší ani větší, ani horší, ani lepší.
Je zcela dokonalé, úplné a nádherné to nic.
Už nepočítám hodiny, kde tě nepotkávám
a nelámu rukama nad snem, co už není.
Kameny rozmarných mozaik těžknou
na hrobech neviditelných.
Ticho.
Žijeme beze zbraní,
bezbranní, bez hraní,
žijeme bez mezí
a bez rozhraní.
Někteří milují slovanské země
a svoje děti,
někteří zametají smetí
a diví se tomu všemu ruchu v duchu.
Někteří touží – jiní mají
někteří se souží – jiní žijí v ráji.
Někteří věří – jiní zrají.
Bůh rozsvěcuje těm a zhasíná jiným.
Obrázky se mění,
obracejí.
Obnošené boty
odcházejí
neznámo kam.
Každodenně sbíráme síly k novému dni
plnému úsilí a pilné práce -
bez velkých nadějí se prodíráme bytím.
Večer
odpočíváme únikem do jiných světů,
v nichž bychom ve skutečnosti sami žít nechtěli.
Jitro rozptyluje svoje průhledné prsty
v mé samotě.
Srdce zlehka otevírá své okvětní lístky
životodárnému dešti.
Ráno je čisté a otevřené
v modlitbě za nový den.
Tajemství soumraku – zdaleka
chystá se postrkovat mě do jiné říše,
do noci
extáze.
Němý svědek
Puntíčkovi
Ticho.
Můj svědek bez hlasu odešel
bez upozornění, bez naříkání.
Najednou ztratil sílu a odezněl
bez vysvětlení se oddal proudu nezbytného dění.
Nějakou dobu ještě mě bude denně provázet
tak jako by tu byl
a potom stále méně,
až bude těžké byť myšlenkou
dotknout se, dosáhnout na něj
a bude ticho
bez svědka, chladné jak závěj.
A tady stojím v rozestlaném tichu
a naslouchám ruchu srdce,
jež vyprázdnilo svou komoru.
Tápu poslepu v rozlehlosti světa,
zatímco tělo se modlí ke kamenům.
Hodina léta hluše odbila
a zaslinila schody ke kostelům.