Spisovatelka Sylvie Richterová se narodila 20. 8. 1945 v Brně. Studovala v rodném městě, Praze a Římě. V Itálii začala pobývat od roku 1971. Působila zde jako vědecká pracovnice a profesorka bohemistiky. V současné době pobývá střídavě v Praze a italském městě Trevignano Romano, které je známé jako místo zjevení Panny Marie. Byla oceněna například Nadací Českého literárního fondu a Cenou Toma Stopparda. Kromě poezie se věnuje také próze, esejistice a překladatelství.
Uvedené básně se souhlasem autorky vybrala Krista Kašpar ze sbírky Neviditelné jistoty, která poprvé vyšla jako samizdat v Edici Petlice roku 1988, tiskem pak roku 1994 v Artforu – Jazzová sekce a také v souboru tří knih básní s názvem Tajné ohně v roce 2020. Dalšími dvěma knihami z celku jsou Čas věčnost a Důkazy duše.
Básně citujeme přímo z knihy Tajné ohně.
(Foto: Web Měsíce autorského čtení)
Léta učení
Od té doby co se posunoval z místa na místo
jen přemety
býval navečer méně unavený
čile skládal na lůžko své zpřelámané kosti
občas to shledával i zábavným
Zanedlouho se naučil vyskakovat z postele
po hlavě
a zakrátko nato už zahajoval den
vystřelováním očí
skrze zeď pokoje do ranního ruchu
Prsty rozčlenil na kůstky
a vsouval je do kapes osobám které
mu podávaly ruce
Když se mu poštěstilo najít řeč
navlékal svůj krk na nit hovoru
kolena si pak zvykl opírat o práh domu
případně dům o ramena dřív než vkročil
i potom co odešel
Obnaženým svalem vejčitého tvaru
zavěšeným na aortě
změřil jednoho dne hloubku strnulosti
o soudržnost nehnutého vědomí
a udiveně si řekl ústy pro tu příležitost
chvatně scelenými:
Ani kdybych se rozkrájel…
Ta slova se ho dotkla tak těsně
že si i oči ze solných dolů přivolal
a ruce kterými se už pak dlouho nedržel za hlavu
vypáčil z kamenolomů
Jakmile dorazily i nohy vracející se oklikou
vklouzl do svých obnošených šatů
a už ho nikdo nespatřil
jinak než s úsměvem na rtech
Léta zralosti
Rozhlédl se tentokrát odvážně
a že zrovna byla tma
pozdravil všechny nemám námitek řekl
rezignovat na spásu
doufám však že mi neodmítnete
až se rozední oplatit pozdrav
Jenomže za svítání už byl zase na vandru
olamoval letorosty smrčků a hryzal je
v naději že brzo dospěje k moři
(mají přece trochu slanou chuť)
Přestože nikomu neslíbil že moře přinese
měl slin slané
a ve vzedmutých vlnách bylo sotva vidět
jeho hlavu
Řeči vln rozuměl dobře nebál se jí však
méně
Teprve když šel nahý ulicemi potkal také
druhou půli strachu
a ačkoliv bylo v jeho moci vystoupit
z břehů jen tolik
kolik může moře
přisedl ke stolu a tupým nožem
prostřeného příboru
vyřezal hbitý trojstěžník
Činžáky zvedly kotvy
Poznání
Jezero bylo průhledné jen ode dna k hladině
sestupoval zvolna a vždycky jen natolik
nakolik chtěl prohlédnout navzdory svým očím
(tlaku na prsou si všímal o něco méně než toho
že se voda ohřívala ve styku s jeho tělem)
Nejprve opustil hladinu plavců pak minul
pásmo utopenců
a ještě něž dospěl ke dnu prodral se lesem vraků
Aby se mohl podívat vzhůru objel kámen
stejně velký jako byl on sám
neboť vyplout na povrch bylo stále ještě jednodušší
než udržet se v hlubině kde byl příliš lehoučký
Jezero bylo průhledné jen ode dna k hladině
a ti kteří sestoupili s ním drželi se téhož kamene
zarývajíce prsty hluboko pod něj do země
Když se jejich ruce setkaly balvan povolil
a vylétl vzhůru na jezero
jak stéblo
jehož se chytá tonoucí
Půdorys chrámu
Chodím s hlavou svěšenou
a nenacházeje slov zvedám kámen
S kamenem v hlavě
chodím s hlavou vzpřímenou
a nenacházeje slov zvedám kolena vysoko
Chodím jako čáp
a nenacházeje slov zůstávám stát na jedné noze
Stojím jako sloup
a nenacházeje slov
věším hlavu
Proměny
Když konečně byla sama
usedla do peří vlaštovkám
a krmila je z prázdných dlaní
Kdosi ji spatřil
a v tu chvíli
vytryskla jí z dlaní krev
Utírala ji spěšně
do červené sukýnky
sukýnka se proměnila
v hnědou sukni
přešitou z matčiných šatů
Matčiným hlasem
rozpačitě zopakovala
matčina slova
vlaštovky létají při zemi
bude pršet
Vešla do domu
matčiným krokem
A od té chvíle ji nikdo nespatřil
Nataše
Prosila jsem o dar
spatřit marnost
věcí marných
Dostalo se mi toho daru
jako vichřice
Prohlédnutí
Málem jsem přitom přišla
o život svůj
marný
Přece ale
jsem se zachránila
na stéble trávy
urvaném smrští
vhozeném do řeky
vypraném v peřejích
vehnaném do moře
vrženém na písek
zahřátém na slunci
na prášek rozpadlém
a větrem zase
nahoru zvedaném
Když ze mne zbylo
docela nic
zachránila jsem se přece
Z Mariiných vzpomínek
Nebojím se
i když je šílenství na krok
a špína číhá za každým rohem
Spořádaná města s bordely
– co je lidštější
co je víc nelidské –
děvčata podél periferních stanic
opalují se nebo hřejí u ohňů rozdělaných
z hořlavých odpadků
Sama si ještě moc dobře pamatuju
jak jsem dělala kurvu
v bordelu pro vojáky
Měla jsem tenkrát dobré srdce
a pak nás všechny postříleli
na útěku do zad
a znenadání revolvery s přesnou muškou
mířili
důstojníci kteří měli jiný bordel
a jméno odvozené od slova důstojnost
jiný důstojnější bordel
někde jinde
Rovnost rovnost rovnost
Ačkoliv stačilo se vzpřímit
Žena jménem Marie
Znám v sobě touhu rozplynout se pro tebe
být pro tebe zemí úrodnou
být pro tebe polem zlatých klasů řekou
která nikdy nevysychá
nikam neuhýbá a stále novým proudem objímá
Být pro tebe jasem být pro tebe tmou
ve které spatříš svoji pravou tvář
jako druhé pro světlo neviditelné slunce
Znám tvoji touhu
hlubší než pochopení
i než tvoje vlastní paměť
Ale vím že tato naše společná touha nám nepatří
je to touha duše
která nám patří neznámá
Možnosti prozření
Třicet let jsem hledala
v tatínkovi maminku
v mamince tatínka
pak jsem šla ještě chvíli směrem k lesu
a teď pojednou
a po strastech které
vidím odevšad všude a tam kde se bojím
není nic jiného než tma
průchodná
přechodná
Kde žiješ
Vytrhnout z kořenů
ale tvé kořeny nejsou na Zemi
Vyhostit
ale tvůj domov není na Zemi
Rozprášit do všech světových stran
ale nekonečno ti nikdo vzít nemůže
Poslat do vyhnanství
ale vyhnanství je tvůj úděl
a ty jsi na to zapomněl
Jiřímu Kolářovi
Slova básníků kteří nepochopili
že k nebi se člověk musí zvedat
celým svým tělem a prašivostí
jsou sprostě
nadnesená
Kdyby byl Stvořitel háklivý
zničil by podlost
s ní všechny lidi
byl by ničitel
Vzdávám hold Vám
který víte že střed země je vždycky tam
kde člověk stojí v pravdě
a že když neuhne vzniká na jeho místě
pevný bod vesmíru
Zaříkání bázně
Strach mrtvých ze smrti
Úzkost nenarozených
z narození
Okamžik věčnosti
brána užší ještě
než rodidla matky
Věčnost okamžiku
Času věčnost
obracení z víry na víru
stále stejného
neproměnného zoufalství
věčnost nečasu
Projít dveřmi jimiž jsi
Být dveřmi jimiž projdeš
věčnost není v času
ani v nečasu
Báseň smrti narození
Báseň narození smrt
Báseň za bázeň
(Ale slova nevedou
slova tvoří kruhy)
Zaříkání básně