Lukáš Němeček (* 1993) je básník a hudebník původem z Valašska, nyní pobývá převážně v Brně. Pracuje jako šenkýř na Sklepní scéně Skleněné louky, kde příležitostně pořádá koncerty a autorská čtení. Vydává zinový občasník Tři tečky uprostřed (možno sledovat zde). Je členem nestálé a vrtkavé kapely Hrbatý padá ze schodů, v níž za doprovodu hudby recituje svou poezii.
Jsme děti
Jsme děti
podivné prázdnoty
a nepřetržitého
nepohodlí
S tou skvělou možností
marně doufat
kecat
o světech, věcech a vědcích
o všem co můžem
a máme na dosah
lenivých mladých rukou
U ohně sedíme
v tajných spolcích
filmových snílků a znalců
počitačových zkratek
EKH
Na třetím pruhu přechodu
v cizím městě
kde se nám v noci
zdají sny o matkách
čekajících v posteli
a krysách na polštáři
Malé duše zadýchané
ve velkých světech výfuků
a s rukama hozenýma
co nejdál od sebe
abychom byli nejen nejdál
od všeho
ale i od sebe samých
Dlouhýma nohama
doprostřed špičkama
překračujem hranice
3x destilujeme minulost
po nocích si voláme
ze squatu na squat
na přechodech se modlíme
hare krišna
ať nám nekontrolujou
hare ráma
občanky
My
Nakonec budem jen
špatná vlastnost rodičů
polknutá rozpustná káva
hodina spánku
co vždycky chyběla
ohraná písnička
z místního jukeboxu
ztuhlí jak keramická hlína
jak pocity našich otců
u televizních pořadů
když se dívají skrz
Už druhé léto
se dívám skrz toto město
když se vracím
objevuju staré pachy
pivních vánků z pusy na zahrádkách hospod
Zavírám oči
jako kastaněty ochránkyně
jako když chci dohnat hodinu spánku co vždy chybí
v jarním odpoledni
zrnícím sluncem
Když se snažím uklidnit
Představuju si svůj
vlastní les
koupu se v potůčku
je to příjemné
říkáš mi
z neděle na pondělí
V mojem lese
hnije seno
ve kterém jsem tenkrát v bouřce
spal nad Hradištěm
a místo ostružiní
je ostnatý drát
místo mízy teče
ze stromů
nařízlých jako opium
krev
smůla
Když se konečně
dostanu do vlastního pokoje
štěkají na mě ze tmy
cizí psi
Dívka dojezdů
Jsi dívka dojezdů
sjela ses a zase dojedeš
všechno si s sebou sbalíš
všechny slova, pohledy
všechno v čem jsme si rozuměli
si vezmeš s sebou
somradlo, sombréro z poutě
toustovač
do ruky k někomu dalšímu
kdo ještě má sílu
v kom vycítíš krev
Ale nikdy nezapomenu
jak brávůrně telefonuješ
z bezbariérových telefonních budek
dýlerům
těm co nás cestou přes naše peněženky
sunuli dál
jak si nehty tlačíš do palců
když o něco jde
Jsi dívka dojezdů
vždycky jsi tam někde
vzadu byla
a myslela na lepší
ještě když jsi se se mnou
snažila usnout
a brala sis ode mě
poslední síly
na ranní cestu kolem popelnic na dvoře
OK
Skončit to může různě
zmizíme jak mrak
v noci
pod ořešákem
u jezera s krasobruslařkama
zmizíme jak dým
jak cukrová vata
cukrkandl
jak tvoje oblíbené slova
z konťáku
Každý se budeme budit
s jinak konstantní luční rosou
na věcech
s jiným pískem
mezi zuby
už nás v noci
nebude nikdo kontrolovat
jestli dýcháme
a ráno vítat
pivem
Už si nebudem blízko
jako dva Bulhaří
na poli
kteří se dělí
o cigáro
Mouchy
Myslel jsem na sběrače sena
v červencových večerech
když se hejna much proháněla pokojem
panelákového přízemí
Moje životní přímka
si jako pes honí ocas
Jsem tedy
hodinový manžel svých
bývalých holek
Poté pod postelí hledám
drobné na snídani
pod polštářem požehnání
a v otázkách odpovědi
Na to je však třeba dva
a tak chodím ulicí
a divnými pohyby
vrážím do lidí
Rok bez E
Nejsilnější věc
co jsem dnes prožil
kromě popálení se o hrnec
byla když jsem si tě
představoval přede dveřmi
Odněkud bys zjistila
kde teď bydlím
a podnikla bys výpravu
výlet vlakem
povídání s průvodčím
Znáš spoustu nádraží
spoustu lidí
co by ti mohli říct
kde teď jsem
na večírku
nebo když je někde potkáš
až vesele půjdeš ulicí
řeknou ti o tomto bytě
Chodí sem hodně návštěv
a u každé doufám
že si zapamatuje
ten dům
a ty dveře v druhém patře
které vypadají jako do sklepa
aby ti o nich v případě nutnosti
mohli říct
Budu raději od teď
doma už napořád
kdyby sis náhodou vzpomněla
Až jednou zaklepeš
budeš se culit
když zjistíš že zvonek nefunguje
Rodina
Možná že máme
každý svoje dvojče
co nesnášíme
někde v sobě
a druhou matku
někde venku
a fotra
ztraceného v hospodách východních Čech
Možná že jo
a jestli ne
tak nechápu proč ještě žijeme
Velké Karlovice
Ale šak
dobře že prší
smyje to všechen ten pyl
z mojich očí
Byla už několikátá
jarní bouřka
dívala se z okna
směrem k lesu – byl cizí
I kluci v partě
si byli cizí
buď chlastali
nebo fetovali
většině se však
dařilo dost dobře obojí
Piču
děti z bullerbynu
piču
bahnhof zoo
piču pičo knížky, příběhy, vzpomínky
tady se umírá potichu
pičo
kurvo
vole
bez zmínky