Karolína Charvátová (* 2001) pochází z Pálavy, má za sebou práci ve školním časopisu Kaktus, několik čtení v Praze, Brně, Znojmě a Mikulově. Aktuálně studuje architekturu na VUT a působí v divadle hudby a poezie Agadir. K psaní potřebuje víno, gintonic a bezlepkový rohlík s výhledem na rodnou Pálavu.
***
Nepříjemné pocity lítají za oknem,
zrovna, když potřebuješ vyvětrat.
Když se tomu postavíš,
potřebuješ si hned sednout.
Uvařit kafe a naschvál říkat expresso.
A za oknem hlava medúzy,
kterou musíš setnout.
I když ona, holka nešťastná, vlastně za nic nemůže.
Můžeš si za to sám, že máš hlavu plnou chapadel.
Objímají ti mozek a vymačkávají všechny neurony do sedmičky,
která ti leží pátý den pod stolem.
Jednou toho budeš mít dost –
Otevřeš okno, pocity tě protnou
jako čepele paprsků slunce.
Ale ty to ustojíš, nezblázníš se z toho
a konečně
si vyvětráš.
***
Kámen v botě
Nosím už pár týdnů.
Když se vyzuji
On na mě čeká.
Když jsme na procházce
Je šťastný
Můj kámen v botě je mi nejvěrnějším společníkem.
Fyzika a pozemní stavitelství
Primární energie vychází z nás,
konkrétněji z tebe.
Řekni mi kolik má krás
teplo, co zebe?
Průměrný součinitel prostupu tepla
skrze naše těla.
Klidně bych si klekla
a celého tě měla.
Spotřeba tepla na vytápění
nemusí se počítat.
Stačí jedno zaúpění
a celý rok můžeme hřát.
Malý český sen
Prznit kafe cukrem
a pivo limonádou.
Na vše prcnout kečup
a majonézu do lepeňáku.
Probodat párky špagetama
a přehodit manžovi.
***
Často myslím na zlomená přátelství.
Na to, proč už nejsou.
Nemůžu přece za to, že jsi byl kokot.
A pak že zlí psi nekoušou...
Mít kámoša na celý život je kurva jackpot.
***
Na koho myslíš, když vedle mě uleháš?
Nemyslíme na toho stejného?
Co se ti honí hlavou, když mě vyslíkáš?
Radši, ať myslíš na tu štětku, než na fotbal.
Co si v hlavě říkáš, když jdeš domů?
Myslíme na ten stejný domov?
Běhoun
Pozorovat život jako běhoun
natažený v předsíni.
Být sarkastický ke svému okolí,
co nevidím, to nebolí.
A až si život o mě dostatečně
otře své zablácené boty,
poděkuji a nechám se odnést do čistírny.
Ty hajzle, pomyslím si v mega pračce
a na 800 otáček a 3 ždímání se dám do rozjímání.
Proč jsme občas tam, kde nemáme být,
stejně jako proč není běhoun na stole?
***
Včera stála jsem na ulici
omámená volty.
Včera stála jsem na ulici
a dívala se do okna nade mnou.
Včera stála jsem na ulici
a čekala, kdo mě osloví.
Včera stála jsem na ulici
sama jak sloup morový.
Dneska – stoupnu si tam zas
na křížek od minule.
Dneska budu tam stát
a odejdu, až mě pomiluješ.
***
Nakreslíš mi beránka?
Ne. Nakreslím ti roubenku.
Bude roubená až do nebe
a dřevěná až do pekla.
Nečekej na mě s obědem,
kreslím ti roubenku.
Tři okna vepředu, ať zachovám řád,
dvoje dveře vzadu, ať se tam dostaneš. (A máš kudy utéct.)
Nečekej na mě v posteli,
nepřijdu, nemám čas,
kreslím ti roubenku.
***
Střípky Slunce v nekonečném tichu
slepím zase zpátky.
Já vím, že život je krátký –
ale stejně přijde ta dlouhá chvilka
na druhém břehu.
Všichni hledáme něhu a toužíme
po doteku na líci.
Ale to nedělají ani trpaslíci
držící kraslici
pro strýčka příhodu
nebo pro zajíce,
který jich má určitě více.
A stejně jako Velikonoce i já čekám velké
dlouhé noce
na Godota a Lakomce
při slepování paprsků slunce na měsíční louce,
kde sbírám odvahu na pohled do mé duše,
která je vyprahlá jak buše,
ale netvařme se tak suše,
když na sebe hledíme tak hluše.
Touhle básní vám chci říci,
že i absolutní rým do poezie patří
a snad se tedy nemýlím,
drahé sestry a bratři!
***
Narodíš se s vidinou smrti.
Umíráš s nadějí znovuzrození.
Tenhle zvrácený svět je šílený.
Bohové musejí být šílení.
Poslat nás sem, dívat se,
jak trpíme, pot stíráme modlitbami,
puchýře léčíme zpovědí.
Snažíme se být všude co nejdřív,
jen abychom čekali na smrt.
Zmrd jsi a zmrdem zůstaneš,
tak -
Konej dobro a čiň ostatním radost,
ať na tebe může být matka hrdá.