Lukáš Marvan (* 1962) začal publikovat básně v devadesátých letech v Revolver Revui a Literárních novinách, od té doby v řadě dalších revuích, sbornících a antologiích včetně zahraničních. Básnické sbírky: Levhart nebo leopard – Český spisovatel 1993, Stíny a příběhy – Tosrst 1997, Je to napsáno v čarách světa – Petrov 2000, Noční cesta denní krajinou Petrov 2003, Klášter v džungli – Concordia 2004, Deník Avatára – Druhé město 2010, Cestovní básně – Dauphin 2019 Próza: Mnich. Deník ctihodného Mantakusaly – Eminent 2004, Záblesky svobody – Druhé město 2014.
Uvedené básně jsou výběrem ze sbírky nazvané Někoho mi připomínáš, kterou na příští rok připravuje nakladatelství Dauphin.
***
Sundej si tu roušku
ať nepoznají že jsi břichomluvec
pohybuj rty
když mluvíš
vzpomínky se dají prožívat i jinak než nahlas
i když tvůj mrtvý kamarád by rád něco řekl
stačí v klidu
nechat soumraku vypít všechno světlo
stačí sundat ze zad batohy a někde si odpočinout
sundej si tu roušku z očí
ať nepoznají že jsi slepý
dívej se jak tančí tvá mrtvá máma v tátových vzpomínkách
jak krásná je osvětlená tma
jak cudná je a nahá
vezmi za ruku jednorukou dívku
z tajícího sněhu
a zmizte
***
Vždycky to někde čeká
virus bakterie
dopis pod polštářem
kámen na kotníku
dopis který zastoupí svého autora
ve věci kterou nechceš říct
vždycky to někde čeká
krátký spánek který vymaže
myšlenku
kterou zrovna potřebuješ
bakterie která tě znovu a znovu
nutí spát
bolest v tom kotníku
syndrom člena rodiny
s celodenní kulisou ptačího zpěvu
báseň napsaná ve snu která po probuzení nikde není
ani jako poznámka na ruce
rána do břicha při nezvládnutém sparingu
při příštím tréninku to ten pitomec...
anebo ne
vždycky to někde čeká
dopis esemeska messenger
že máš rozumně vypadnout
a nedělat si ostudu
vždycky to někde čeká
blesky v periferním vidění
a mžitky před očima
přes jejich závoj vidíš míň a míň
vždycky to někde čeká
náhlá prudká a vše zničující hádka
a mezi tím
myšlenky na to že to vždycky někde čeká
anebo ne
Jmenuje se Alexandr
Mirka probudila papouška
světlo
rádio
třesavka brnkání klece
studené listy
papoušek začal řvát
hlava v polštáři
nechte mě bejt
jmenuje se Alexandr
nechte ho bejt nebo
až bude sám
všechno rozbije
vaří se čaj
venku bloudí postavy
tři čtyři jedna dvě
všechny
až budu sám
všechno rozbiju
nebo spíš…
„Vládní delegace… přispěla…“
svítání
poledne
sedím někudy procházím
mačkám cigaretu
není nic to co chci
tam po těch schodech
co přicházím
malý kulatý zmrzlý měsíc
v nepaměti
cvakání drnčení bzučení posouvání
„Hovno.“
myslí si papoušek
***
Já to asi všechno vykopu
už mě začínají zase srát
přátelé na Facebooku
chtěl bych se jmenovat Verner
to je nejhezčí příjmení
vánoční hvězda svítí ve špičatém okně
moře světel pod nohama
dívá se na ně někdo z toho okna s hvězdou?
ve tmě
dívá se na sebe zaražený svět?
dívá se Verner?
ve tmě se ze slušnosti zavírají oči
kličkuješ jako myš
aby sis zachránil pohodlné dožití
snesitelnou smrt
táhneš na hřbetě celé to baroko
tihle lidé tu před pár lety ještě nebyli
mysl se ale snaží a je schopna uvěřit
že jde o současnou skutečnost
stejnou jako vždycky
a kamarádi na Facebooku
poučují o funkci snu
spolupráci vědomí a nevědomí
a nemá cenu na ně řvát
***
Nad lesem presují se mraky
žlutý skřivánek
táhne vodu z trávy
nahoře drží černé světlo
nad chcíplou trávou
jako myši míhají se kopce
po špičkách v pyžamu
běžím nočním lesem
bos
obrovsklé cizí tělo je tráva
les černý a rudý oblohou spěchající
probuzení kozodojové
nasedají na koně
***
A tak tu ležíš
rád bys o tom něco napsal
pustil nějakou muziku
vzduch který vypadá tak čistě a prázdně
je hořký jako všechno čeho se ani nedotkneš
jako hovno
už jsi ve špičce výš už to nejde tvůj pokoj je jako vyšplhat na strom na stožár
po domě chodí strašidlo
vypadá jako tvoje žena
tvrdí že už tu byla
na posteli sedí strašidlo vypadá jako ty
tvrdí že tu nikdy nebylo
mluvíte jeden přes druhého
za okny stromy hýbou větvemi i rybičky v akváriu chvíli souhlasí
s ní
a pak se tebou
i rybičky a šneky v akváriu bolí hlava
Boží hlava mlčí
a to je láska