Jana Orlová (* 1986) je básnířka, performerka, kurátorka. Přinášíme její básně z poslední doby, se kterými pronikla - jak sama napsala pro magazín Ravt - na indický trh:
"Záměrně používám slovo trh, v Indii (trochu překvapivě) něco takového skutečně existuje, dokonce trh s anglicky psanou poezií. Skrze lehce záhadné okolnosti a příjemné náhody, jsem zaplavena nabídkami k publikaci v nejrůznějších indických antologiích, často na předem dané téma. Můj instinkt postdekadentní básnířky nad takovou praxí přirozeně zvrátil žaludek. V tropech, prosycených omamujícími výpary, jsem došla k názoru, že když jsem už přežila několik indických online festivalů, tak bych to mohla alespoň nezávazně zkusit."
"Inspirace, kterou jsem dosud vnímala jako vnitřní puzení, naléhavou nutnost vnitřního vyjádření či vyjádření vnitřku, může být docela dobře i inspirací vnější, docela dobrá inspirace. Svět poetických výzev, velkého množství periodik a publikačních příležitostí. Svět možností, ale i soutěživosti, inspirativních setkání stejně jako strategických přátelství. Překlad do čínštiny, hindi, arabštiny. Znamená to něco? Zatím nevím. Jen jsem to vyhodnotila jako inspirativní."
(Foto: Eliška Šárková)
***
Orchidej se potí.
Ruce rozevřené
na mokrém břehu řeky.
Je chladno až v žaludku...
***
Staří bohové jsou stále online
Ráda bych obcovala s chmelem
zarostlým v lese jako moje srst
v namožených fasciích úřednice
Kroky odměřím touhu po tobě
útrpné právo po pokročilé
a vím, ještě je čas, protože
staří bohové jsou stále online
Hlas bílé úzkosti
Bez nikoho a bez ničeho
Prázdná sebe sama
bez vlnění, bez struktury
Podáš mi ještě ruku?
Ale ovšem, není to vidět
Hlas bílé úzkosti
***
Jsem stvůra, jsem čistota
která se oprašuje poté
co prokousla krk snu
který stále nevymýcen
ozývá se jako mýtus
ne srdce, dávno ne
dokonce ani mýtus sexu
Jsem stvůra, jsem čistota
Čekám doma na muže
Girls just wanna have fun
Ráda jsem to s tebou dělala
už od jedenácti
Análek za řasenku a Lancome krémík
Proč ne, to byly časy
Ale ty zprávy v televizi
tys při tom včera pouštět neměl
Napráskám tě
ty prase odporné
Duše nemá gender
Jsem něco mezi mužem
strojem a planetou
Postavím komoru pro duchy
a ukážu ti, kde lovit v šeru
Vše uvařím ve své krvi
Ostří ztráty, řez lásky
Jsem bílá, nahá, krásná
v dálce na asteroidu
Můj muž a mé morče
Na procházce, ráno
muž se usmívá, tolik mě miluje
Zajímavé, napadlo mě:
možná je muž lepší
než morče, které jsem
mazlila v jedenácti
End of the Year
Něco se končí, něco se začíná.
Kdy jindy jíst hlínu z hrobů?
Přítomnost objímá těsně,
je velká, teplá, měkká.
Sny jasné jako opuštěné hroby.
Nemožnost dýchat, úzkost lásky.
Něco se končí, něco se začíná.
Stromy rostou skrze domy.
Noc nehybných palem
Přikradeš se a vezmeš si,
co není ničí, ty, harpyje,
otevíráš to, co nechceš mít,
dotýkáš se znova podlah.
Ve snu jsi schvácená láskou,
v noci plácáš holou dlaní oceán.
Oceán, ten si nelze pronajmout.
Ňadra ráje, podlaha hotelu.
Obrazy v tříslech, nehybné palmy
ti v noci naslouchají, ty a prach.
Moře tě pohltí, moře tě nakrmí.
Na rozhraní s řekou roste strom.
Dostatečně dobrá kokosová voda,
jistě, piješ, kouříš, souložíš.
Noc je tichá, škrábe tě na lýtku.
Otevíráš to, co chceš mít.
***
Koně u cesty
jako sochy
den co den
pozorují chodidla:
stojí za někým
a jsou šťastní