Nakladatelství Větrné mlýny připravilo antologii českých básnířek z let 1857—2014 (18., 19. a 20. století) nazvanou Milá Mácho. Sestavila ji Zuzana Gabrišová, která knihu rozdělila na dvě části: Dvacet pět básnířek je oddíl první - obsahující více ukázek z tvorby jednotlivých autorek. Jedna báseň oddíl druhý -přinášející po jedné básni každé poetky. Na vydání knihy můžete ještě několik dní přispět zde: https://www.hithit.com/cs/project/8235/mila-macho. Ke koupi je i na webu Větrných mlýnů: https://www.vetrnemlyny.cz/mila-macho/p974.
Editorka antologie Zuzana Gabrišová (* 1978 v Brně) vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, učila na základní škole, věnovala se překladu, sedm let byla zen-buddhistickou mniškou v Jižní Koreji. Po návratu pracovala jako pečovatelka a na Univerzitě Palackého v Olomouci obhájila dizertaci věnovanou surrealistkám. Je autorkou čtyř básnických sbírek. K výběru v závěrečné poznámce knihy mimo jiné uvádí:
Opít sebe, opít všechny,
kteří mají chuť se zpít
(Lila B. Nováková)
Toto dvojverší vystihuje podstatu a důvod vzniku přítomné antologie. Je možné v ní hledat a nacházet — autorky, nebo jen jednotlivé básně, pri jejichž čtení se zastaví čas. Je možné objevit jména, o kterých jsme nevěděli… a která zase zapomeneme. A jména, kvůli nimž půjdeme do knihovny, do antikvariátu nebo knihkupectví a budeme hledat, půjčovat si a kupovat. A znovu je číst. (...)
Nedělní chvilka poezie.CZ přináší jen zlomek z této obsáhlé knihy. Vybrali jsme deset básní z první a sedmnáct z druhé části, v antologii je uveden konkrétní zdroj, ze kterého editorka báseň získala. Pro představu kontextu vzniku textů my zde uvádíme letopočet vydání básní. Snažili jsme se výběr utvořit tak, aby hlavně představil to velké dobrodružství, které sebou poezie nese; a to napříč staletími, hloubkou prožitku, místem a okolnostmi vzniku a vším tím dalším... "Není to otázka genderu, nýbrž poesie," uvádí vydavatelé antologie v anotaci knihy.
I.
Prchni ode mne!
Irma Geisslová
O, znič ty lupeny, je neklaď na mou skráň,
kde by mne pálily jak jantar hořící,
a prosím, nezpívej! ve sladkém hlase tvém
já slyším z pralesa zuřivou tygřici.
A probůh žádám tě, nehovoř o citu,
že darmo pro mne zplál do sebe zamčenou,
a — zapřísáhám tě, nemluv mi o lásce,
při jejíž jméně dnes se stanu šílenou!
— — — — — — — —
Ó pryč mi z očí dnes, já zřít tě nemohu,
já v tebe nevěřím — já v lásku nevěřím,
a jsi-li bez poskvrn, já budu rouhat se,
— dnes nevěřím.
Jen probůh s očí mi, a pak mne třeba skol,
vše já ti odpustím, tak tobě přisáhám,
sice mne nepoznáš, — sama se nepoznám,
tak přisáhám!! — —
(1879)
Neopatrně
Milada Součková
Neopatrně
vzala jsem do ruky
pentli rákosí
řeže do krve
neopatrně
jsem si hrála
zlákána
jeho štíhlostí
neopatrně
jsem se dotkla rty
ostré čepele
z brusu jiskry
slané hladiny
neopatrně
jsem hledala
vonné máty
sliz pobřeží
pošpinil mi šaty
ach, neopatrně
zlákána
jeho štíhlostí
jsem si hrála
neopatrně.
(1942)
Prosba
Olga Scheinpflugová
Na cestách zapadlých, kde nikdo nechodí,
mi můžeš říkat pravdu, to mi stačí,
tam nikdo po nás kámen nehodí,
tam nám zlá slova naše nezmrzačí.
Na cestách zapadlých, kde chodí vyřazení
s rukama v kapsách, se svěšenou hlavou,
kde Bůh se nebojí zloby a prozrazení
a ukáže nám tvář svou usměvavou.
Na cestách zapadlých, jež neznají krok davu,
pod nebem hluchých hvězd, před tichým dřevem stromů,
mi říkej pravdu, obnaž svoji hlavu
a pak zas půjdem mlčet každý domů.
Na cestách zapadlých, kde potkáš jenom stíny
a lásku milenců a touhu poslední,
a vlastní duši vykoupenou z viny,
mi říkej pravdu, než se rozední!
(1945)
Ještě další zření
Jiřina Hauková
1. Sníh — smrt smrt smrt
2. Havraní pírko na bílém sněhu
3. Kapradiny na zamrzlém okně
4. Na zamrzlé silnici osamělý chodec
5. Hoří hoří hoří
6. Rudé kostky zelené kostky černé kostky
Hoď do osudí
7. Zamrzá zamrzá zamrzá
celý rybník — hlavou do něj
8. Otáčej se k východu — padá soumrak
9. Bílá bílá bílá — už ji neviděl
10. Než poslední obrys se srovná s tmou
11. Šero přibývá, šero houstne, šero se snáší, šero padá
12. Holé jívy ve větru se svíjí
13. Všechna bílá pole zanáší tma
14. Snežná pole — na nich černé hroudy havranů
15. Černá pole — na nich bílé kosti havranů
(1983)
Bez dětí
Marie Valachová - Hájková
Jenom když je člověk sám,
přijde k němu ořech, položí mu listy
na rameno a pomlčí.
Jako by nebylo louskáčků, jen zeleň
v modrém vánku a vzácná pečeť nahoty.
Jako by strom i člověk ke konci života
se ukládali k spánku bez dětí…
(1980)
Básnička, kterou jsem našla ve stěhovacím kufru
Naděžda Plíšková
Karle
ty jsi mě
Karle
už několik let nepohladil
a neřekl vlídné slovo
UŽ NĚKOLIK LET KARLE
jsi mě nepohladil
a
neřekl vlídné slovo
Karle
ty jsi mě už
několik let nepohladil
Karle
a neřekl vlídné slovo
už několik let Karle
jsi mě nepohladil
a
neřekl vlídné slovo
Karle
ty jsi mě už
několik let nepohladil
a
— — — — — — — — —
— — —
(2000)
***
Viola Fischerová
Mít střechu z tvých prstů
a uvnitř tvá ústa
a ptačí čeření
tmy která vzrůstá
která nás zaleje
tak jako velká voda
jak láva Pompeje
a uchová nás oba
(1993)
Náhle
Vladimíra Čerepková
On hvězdný inspektor prohlásil.
Však my je najdeme, ať z nich čiší
sebevětší smutek, však my je najdeme,
ty beznadějné blbce, co procházejí
krásou a vesmírem.
(1988)
***
Dagmar Urbánková
Přijela jsem,
nejsi tu.
Zkusím znovu přijet.
(2013)
***
Irena Šťastná - Václavíková
Ještě upíjíš turka
cítíš obyčejnou hořkost
za zuby. Jsem stará rostlina
pomyslíš si ale bude to pravda
až za minutku. Pak cinkne mobil
a žal — vmetek — urve se ze řetězu.
Času slepily se dásně.
Koukneš na dvě čáry za tryskáčem
ptáci jakžtakž drží oblohu
a hořekují nad tvrdnutím lodyh
i ztrátou matek. Tvá prý leží metr od kolejiště.
Jaro zrovna tlačí na pupeny a jí je to jedno.
(2010)
II.
Ten dům se musí zbourat
Jana Bednářová
Přímo u zdi
stál mírně nahrbený muž.
V plstěném kabátě,
s rukama v kapsách,
životem
sám oprýskaný.
Než dokázal odejít,
zeptal se dětí,
jestli nechtějí psa.
(1988)
Skoro každý den
Anna Bolavá
vidím padat sníh
jsem brkoslav
a čekám
na ostré světlo
na správný křupot
pod pařátem
Tak mlčím
a dál a dál a dál
slabikují se jména
za hřbitovní zdí
všichni návštěvníci vidí
jen uklizená pole
Bolest se tedy hýbe…
zabořím zobák do sněhu
a piju
abych nepřimrzl
vlastním spánkem
Někdo má ruce zaťaté v pěst
ještě i pod zemí
Letos je takový mráz že
už to nepůjde vzít zpátky
Jak ti tam je
a jaké bylo léto?
Já také nikdy nevidím
když kvete svět
I do mých křídel tlačí
ten hrozný pocit dveří
přímo nad hlavou
(2013)
Byl konec ledna
Lila Bubelová
Pole vsákla sněhovou pokrývku.
Slunce nezasvitlo na ni,
ale mrtvým krajem jakýsi teplý dech proletěl.
A byla v něm divná touha,
a byl v něm divný smutek,
a bylo v něm divné odhodlání.
A cosi se hnulo.
Kraj se zachvěl jako žena,
která dlouho neobjala.
A jako by si kraj říkal:
Tak dávno, tak dávno, tak dávno…
Na obzoru něco tálo.
Obzor byl okem, k jehož okraji plynula veliká slza.
A zachvění zaletělo až kamsi k tomu obzoru.
Odválo cíp šedého pláště s oblohy,
kus modra se zjevilo,
a nazlátlé, bílé oblaky v dlouhých pruzích,
jako krásné paže,
přeletěly nad krajem.
Pak soumrak přikryl všechno.
Snad slza vyplynula,
snad oko, udiveno čímsi, pohltilo ji.
Přišla noc.
Nestalo se nic.
Jen touhu, smutek a odhodlání vypila země,
ohřátá teplým dechem.
Byl konec ledna, daleko ještě do jara.
(1915)
Jistému básníku
Marie Čacká
Nač jen neustále hekáš,
A nás svými verši lekáš,
Jak bys již umřít chtěl?
My tvým slovům nevěříme,
Nebo to my dobře víme,
Že lež pouhá tvůj je žel.
Srdce stále v ústech nosíš,
Jeho ranám o lék prosíš,
A mluvíš jen o hrobu:
Nech těch lživých, holých frází
Pakliže ti přec co schází,
V hlavě hledej chorobu.
(1857)
Zazvoň
Irena Dousková
Zvonek sice nefunguje
Ale já poznám
Že jsi to ty
A rychle se schovám
Do té paní
O které všichni říkají
Že jsem to já
(2009)
***
Nela Hanelová
dodnes krvácím
do té země za kuchyňskými dveřmi za kterými
dědova žena propírá s cizími drbnami
mou první menstruaci
taková surová necudnost
dospělých žen
(2008)
Dopis
Zdena Hásková
Ne, vaše hory nejsou mými,
vy bídy hor mých neznáte,
vy neznáte těch podzimů zde,
ni naší zimy proklaté,
vy neznáte těch jar, jež ničí,
o sedmikrásu když se rvou,
ni lidí, kteří umírají
na dlouhou nemoc strašlivou.
Ne „krásné hory, milosrdné“,
jak vy jste si je nazvala.
A třeba krásné, ale kruté,
jak tvrdé zuby pardala
jsou hory mé a usmrcují…
Tak psal jste mi. A palčivá
se kdesi na dně srdce mého
a hořká slova tvořila,
a když je říkám, je mi těžko,
jak jedu když se napiji:
z nás každý máme svoje hory,
jež pomalu nás zabíjí…
(1920)
Co jsme vynesli a proč nás neslyšeli?
Eliška Horelová
Každý jsme někdy v životě prosil
o bílou noc
srpek měsíce
pád hvězdy
tmu vprostřed světla
nebo naopak
a každému se někdy stalo
že šel jako němý film
a že ho neslyšeli
Každý z nás se alespoň jednou v životě
vrhl po hlavě do hloubky
s nožem v ústech
na útes pro černou škebli
s bílou perlou
a vynesl…
Co jsme vynesli?
A proč nás neslyšeli?
(1963)
Pokolení
Lenka Juráčková
Babička píše
sestře do Berdaňsku
Drahá Lenočko
zima nás dohnala
Luba je pryč a po něm Karel
krovu se zlámala žebra
cestu na hřbitov už neudýchám
Myši žerou meruňky
které jsme doma nasušily
holé metle jsem ze vzteku vyrvala
poslední vlasy
dům podarovala našim
zahrada pro mě je
nekonečná
(2014)
Předjaří
Ludmila Klukanová
Sníh až u síně
a štěpy zatnuté do pěstiček
Ještě je brzy na touhu
Hlínu opylují zatím sny
a naše nedočkavost
postává u plotu
Je takové bílo
že hýbe i prameny —
(2006)
Angina pectoris
Ludmila Kroužilová
Přicházel z hodinové šichty
Všechny stromy projeté dálnice brnkaly mu po nervech
a angina pectoris snů
Přicházel
zvony dlaní puklé poléhavým deštěm,
tím deštěm z přístavišť
Přicházel
A kolik je ti let A odkud přicházíš
Ta košile ti není malá? Umíš se modlit?
Čím byla tvá babička Než umřela matka
Máš děti Kouříš Která je tvá nejstarší
vzpomínka z dětství Bolí tě zuby
Prodělals válku
Očkovací průkaz máš? Umíš zatopit v kamnech
Co tvá fantazie Kdes jedl naposledy
Kde jsi naposledy spal Kolik jich máš na kontě
Bojíš se rakoviny Chceš být gagarin
Chceš taky k moři Víš co je saudada
Máš mě rád? Řekni že mě máš rád
Máš? A jak hodně — řekni jak hodně?
Takhle takhle moc? Chceš mě? A neškrábeš?
Škrábeš?
Stejně tě miluju, miláčku
Přicházel
A zase šel
Na mostě plival do vody krev
To slunce dneska divně zapadá, bude pršet, řekli jsme
Ukřižovaného,
klnoucího,
viděli jste
ho?
Včera?
Nebo
dnes?
(1968)
***
Anna Pammrová
Prosba Antievy
V hodině ze všech nejvšednější
daruj mi květ Snů nejvzácnější.
Myšlence jas dej, tělu ether,
ty proudy dálných prostorů!
Nesdílím touhy mnohých sester,
jich oporu ni pokoru.
Zříkám se moudrých Nestorů.
V elementech půlbohů
pročistit mysl ať mohu.
Nectím já krevní Mátohu!
Nepěstím lásku přízemní.
Eros Auroru zatemní.
Čekám, až Noc se rozední…
(1945)
Dobře si pamatuju
Olga Richterová
Tuhle jsem dřepěla za smrkem
okolo projel vlak
Zavřela jsem oči napříč kůrou
a vytrhané koleje mi dovolily
poslouchat mízu
Položila mi ruku
až na stehno
Až na kost si mě prohnětla
(2008)
Není kam spěchat
Eva Rudyšarová-Mišíková
Dlaň pálí
pro dnešek je tažná
zavřeli hospody
zavřeli stáje
ale je krásně, sklouznu se
a hlavu zatím nechám
je lepší vychladlá
a vlažná
(1994)
Věnováno Ivanu Jirousovi
Pavla Šuranská
Nauč mne, prosím, být dítětem jitrocele.
Nauč mne sklonit se nad zelenou trávou,
políbit a odprosit ji za ranní srp.
Proč tvé obydlí mlčí?
Pole už nachoví, je čas.
K životu se probouzí dravci,
aby mohli spatřit padat z nebe krev.
Nemohu se pohnout z místa,
stojím příliš blízko soumraku
posledního dne života.
(2000)
Srpen 1968
Olga Valeská
Srpnová jablka dozrála po celé zemi,
a ty je netrháš!
Vzal sis prý do hlavy
vymýtit houby, co vyrostly z podlahy
přes noc, tak tiše, a nad městem stále zář.
Pršelo, pršelo, silnice zůstala suchá.
Z plechu se kouřilo…
Deštník ti podržím nad hlavou,
po vláze houby se rozrostou.
To se nám nesnilo.
Srpnová jablka dozrála po celé zemi.
Plátno jsem viděla
purpurem ostružin potřísněné.
Takový divný nach — do očí palčivost žene.
Nic už se nebělá
pod nebem s rudými oblaky přetěžko je mi.
Srpnová oblaka dozrála po celé zemi.
Vůně trav podzimních
horká je krví a prachem.
Nebylo bázlivých.
(1975)
Jak se do lesa volá
Marta Veselá Jirousová
Do lesa volám
a čekám
kdo si mě pozve
Z temnoty noci
anděl se ozve
a říká Marto
ještě ne
(2013)