Martin Stöhr (* 1970) vydá na přelomu srpna a září ve svém domovském nakladatelství Host novou sbírku Užitá lyrika. Jedná se o jeho šestou knihu básní. Ukázky z ní vám nyní přinášíme.
(Foto: David Konečný)
Jak padá tma, ožívají armády komínů,
sténají mosty, nýty, řeka plyne jak boží vůle.
Den končí melancholickou procházkou.
Periferie je chlapský revír. V torně dvě
žárovky, sny o zdroji. V prodejně
Domácí dílna je šťastný i romantický muž.
Na okenním parapetu kvete orchidej
Konečně sněží Syn mi říká svůj sen
Jsem v něm had Peče mne v troubě
Nejsem živý Mrtvý ne Tak uprostřed
V Lužánkách v domě dětí umírá opička
Dřepí v rohu klece a pořád se třese
Brno má pěkné ohrady Vídeň lustry
V kuchyni syčí topení Opona se sune
Ze zahrady salutuje Stuart Sutcliffe
Do básně mi padá tma Jako sarkofág
odplouváš… a já řku jak liška:
pojďme si promluvit
jak králík s králíkem
jiří vala ve snu nás kárá:
nezapomněli jste si koupit
lístky do divadla radost?
vstaň a zalej orchideje;
založ stránku se vzkříšením
v evangeliu bledého ledna
(...)
a teď vylez na ten posed
a teď čekej laňku básně —
pane hajný, podejte mi péro
a co s tím chcete dělat?
bože, vole, nic…
dával jsem si tam, petře, candáta
v takové osamělé výletní
přišly tam dvě, v letních šatech
jedna měla vytetované motýlky
zezadu na snědých stehnech
když natočíš nejdelší osten ježka tak
aby vyčníval z klece nejširším jeho otvorem
a posuneš ježka do poloviny výšky klece
ona si nasouká černé punčochy
vždy do tří čtvrtin svojí kýty
a motýlci jí je podrží
a ona se pak jedním pohybem svlékne
a ty, pokud nezešílíš
podej mi index a já ti to napíšu
jsem docent na melancholické fakultě
do noci svítím na katedře smutku
naposled jsme se spolu ožrali
v noci, u nás na smyčce tramvají
lavička, hvězdy, lahváče, petře!
takové ty pindy v podnebesí
otevři mi úvěr na ten čas —
já ti to nikdy nevrátím…
(...)
Obelisk
Být básníkem znamená
zajít až na konec slov
Na konec uhlíku balíku
knoflíku kotlíku pytlíku
Jakého chceš ku ku ku
Buď v klidu Je to fuk
Být básníkem Kuku
znamená přibližně
sečteno úplné Nic
Dnes je Den poezie
Chtěl bych si uřezat
svou dřevěnou ruku
Na létech uvidět
ten posranej rok
Dals mi ji Kuku
do dlaní bez ptaní
A to vše je pravda
Toto je samá pravda!
Kokonec obelisku
Zapálil jsem si cigaretu
v nádherném poledni
v slunečném předjaří
v krmítku městské zahrady
se popelil ptáček
vzlétl a zmizel
viděl jsem to v oblaku
obětního kouře
ten prostý obraz
nikdy jsem nenapsal
tak krásnou báseň
nežil jsem co bylo
ale co by mohlo být
jenom bílé plátno
táhlý teskný tón
Boží les
Někdy, když jsem tak zoufale, bujaře střízlivý
když ztichlým bytem protéká med podvečera
zjistím, že mi anděl spásy ukradl popelníček
zpřeházel knihovnu, nedbale vyplenil sazeničky
Zeleň je laskavá jak láska, světlo dost vlídné
je mi tak líto, že tu nebudu. Tak, až bych nebyl
Vzpomenu si, že jsem býval katolický básník
na kolejích mi přezdívali Přední jeřabinista
Krev šípků & jeřabin, krev, Jonáš, krev, pivo
Jidáš, rum, víno, Ježíš, zvratky, Getsemany
Boha jsem znal osobně dobře, ve čtyři třicet
šeptal jsem: Ty stvůro kolozubá, tak si ji nech!
Nad Klášterním Hradiskem zhasínaly hvězdy
na Svatém Kopečku otvírala továrna na hřebíky
Ráno pošťák se stříbrnou brašnou na rameni
přinášel dopisy od Motýla, Diviše, Křepelky
Brno byl zlatý prám, naše generace nádherná
V nonstopu jsem se porval s Jardou E. Fričem
omluvil se dopisnicí se zeleným inkoustem
Básník Martin J. Stöhr, bydlištěm Boží les
To letní ráno jsem vrávoral odkudsi donevím
to letní ráno jsem štráfoval přes Ptačí vrch
ještě tak zoufale, bujaře opilý, mladý a sám
Na pahorku v městských sadech zrovna svítalo
zůstal jsem trčet ve sloupu světla mezi břehy
Byly to břehy! Opeřenci řvali jak boží trouby
Všechno ti dáme, když se mu budeš klanět
a Ten, Který Je, už se v té výhni nadechoval
Je mi líto leda trilobitů ve Slezském muzeu!
zařval jsem s hlavou zakloněnou do nebes
Někdy, když ztichlou hlavou protéká med usínání
vzbudím se a znova chodím po ztraceném domě
Jsem malý, vrávorám tmavou, vlhkou chodbou
moje babička, svatá Marie, směje se a zase žije
je ve chlévě, ve světle se smaragdy masařek dojí
paprsky mléka pleskají na dno plechové konve
Jak může žít? Když přišli z jatek, kráva brečela
Je mi líto krávy, trilobitů, přes slzy nevidím
Zahrada laskavá jak láska, světlo navždy vlídné
na letní verandě sešit s pětkou z náboženství
Když ztichlým domem protéká stesk podvečera
Vzpomenu si, že jsem býval katolický básník
Zjistím, že mi anděl zkázy vrátil popelníček
přerovnal knihovnu a pečlivě vyplel sazeničky
U dveří zazvoní pošťák se stříbrnou brašnou…
Hvězda
Večer s otcem
ze zahrady za domem
hledíme na kometu
Zabalený v dece
toho stejně
jako vždy
moc nevidím
V divadelním kukátku
hvězda jak špendlík
•
Tolik lásky
se kterou se
nedá nic dělat
tatovi