David Molnár (* 1976) paří k ojedinělým úkazům současné tuzemské poezie. Jak tvorbou, tak solitérským přístupem k tuzemskému literárnímu provozu. V roce 2016 vydal v nakladatelství Polí5 sbírku Pod kopyty slunce, ukázky z ní přinesla i Nedělní chvilka poezie.CZ. Nyní s radostí v srdci a střídmou pýchou přinášíme novinky z jeho tvorby.
(Foto: Kateřina Hásková)
královna silnic
back in prag bejby a rovnou do sklepů,
v kterých všechno kloudný roste jako drzá houba
neviditelně a odhodlaně..
dolů do bejsmentu v kterým jsem kdysi vyrostl i já, coby husákovo hovado..
nadechnu libidózní pachy a vlhkej duch a nezbadatelnej šelest ve stěnách
nadechnu se a další shnilá vzpomínka převlečená za sentiment prošmajdá
kolem..
back in prag, doma..
po letech nudný nudy v reality venkov:
kde kámen šuká jinej kámen nikoliv cihlu
takže to tu je plný zmršenejch ludvíků čtrnáctejch,
putujících k marasmu předurčeného, na traktoru, na mašině, zkurveným hjůndajem..
a majetky tě táhnou dolů, pole a pohunci a prasata /která by se měla pustit/
prošlej lístek na tobogán kterej objevíš ve čtyřiceti a zkonstatuješ velkou chlupatou NULU..
po letech pod dotěrnou kopulí vesmíru
a nikde ulice který by vám ulevily, jen temnej peďák Hejkal v lese
a panelky po hitlerovi ustící do polí..
a všude Les který je trestí toho nejčernějšího a nejmakabróznějšího
totiž přírody samy..
tý olysalý tetky ve zetlelým krepdešínu, kterej vytáhla z hrobu..
domy jsou lepší
umělý kytky a nebesa jsou lepší
ulice jako nekonečný mystérium možností jsou lepší..
náhoda strčí do kapsy všechny rafinovaný literární zápletky od kohokoliv
včetně Shakespeara,
/vyjma veledíla od A.Ch. vražda v orient expresu, protože takovouhle pičovinu nevymyslíš..
a jak je ta sračka mezi detektivkářškou lúzou /ti co neznaj chandlera/ populární..!
náhoda utváří tvoji zmatenou existenci víc než rodina,
vlast i bůh..
a praha a pár jinejch měst umí rozpouštět spleeny,
můžeš jimi bezpečně cestovat jako po lymfatický dráze -
dobrý město tě ochrání od příliš krvavěkulervoucího osudu,
a praha je takový město..
kráčíš vlásečnicemi z dosahu blbých rad a babskýho huhlání..
tečeš ulicí jako řeka, rapuješ v chůzi, píšeš o chůzi a v chůzi sestupuješ hlouběji,
do zhasnutých střev megapole..
vracíš se do LA, kdes nikdy nebyl a sklep jako je tenhle to všechno spojí,
zesmyslní a pokreje tě..
back in prag hajzlíci, ale ted už jinak,..
cestuju s holkou a sluncem v jídeláku, ať už je to dokonalej kotouč radosti,
kostel, tvoje kundička, dobrý umění, hvězda..
anebo vlídnej dvorek kde se ukrejt .. ..
míjíme světla nádražních domků,
sídliště, život v zahradních chatkách, ohně v lese..
a pak už jen prázdný spacáky pohozený a srnka mířící do černých luhů:
jé hele!
cestujeme na dvě doby, noříme se do nehmotných tunelů
a ty ve tmě vidíš do mých koutů, kde se to hemží chorobnými stíny
neděsí tě to..
je lehký a radostný tě potěšit, dneska jsem si odřízl kus sebehovadský destrukce
z telecího předního laloku a usmířil se s Láskou,
kterou jsem léta vymetal z pokojů i s mrtvýma mouchama ven,
ožívám na lopátce mezi prašnýma koulema jako muska lazarus..
a tvůj hlas je sexy hudba,
jako drážky lynoritu otisklý do tebe během těch dnů,
kdy jste s mámou obrážely koncerty a opery a hudba tě prostoupila,
jednoho památnýho dne v karnegie hall,
poslalas do šitu boba mec ferrina a kariéru starý sboristky s ledničkou polepenou pohledama
z pitomý číny..
bylas tak sladká a štastná než se to všechno zesralo,
a to bylo celkem záhy,
obalila ses do černý punčochy a do hlučnejch živejch míst a pila jsi 10 piv deně s kýmkoliv
kdo přeřval noci v prázdém domě..
v tý vinárně ses ztrácela v kouřových clonách a výbuších buranského smíchu,
hynula si s pompou a s úsměvem..
tvoje světlo chřadlo, bylas jak menhir, dušenej lišejníkem
ale byla jsi to Ty,
jako nějaká krásná starověká socha, která se nečekaně vykulí z písku a ochromí tě..
způsob jakým si otevírala masivní dveře do sklepa byl odzbrojující, nonšalantní..
a popravdě, během jednoho takovýho elegantního švihu, či trhu?
jsem se do Tebe zabouch. ..
cestujem spolu jako bonnie a clyde, řídíš do bezpečí!
a hudba se tříští do lánů zlámanejch stébel a krvácí,
dálnice je lymfatická stezka do Města..
jsi moje queen on the highway,
troubové a trubky čuměj a neví,
ale morrison, morrison
understand..
drámo
chodím po starým městě jako šílenec který nemá stání
jen volná chůze a volnej verš a někdy pití a vždy láska
rozředí smutek a osladí bolest
je to jako hudba na atrakci, na který se můžeš svíst..
chodím po starým městě plným bezduchých krámů
a vyrabovaných ulic
ksefty plný nicoty a zkurvenejch matrošek
v kterech nezraje nic dobrýho..
chodím jenom pasážema
po stezkách středověkejch kurev
přez dvorky a myšíma dírama
a pak velkejma vratama do celetný
rovně pasáží u pavouka a ke Štupardům
kde u koše stojí bezdomovec a volá přez ulici na kámoše:
„ty vole pocem, chceš halušky?“
a ten se usmál jako pejsek..
zaplul jsem dovnitř
u štupartskejch se dá žít i v pokročilým dubnu
s lískama a kočičkama venku,
a hlísty a temnotou uvnitř..
ach
peklo mi zlátne před očima
a to ani nejsem na fetu širokýho druhu
ctností počínaje a heráškem konče..
já tu jen dávám šestý
a opravdu ulítávám na týhle prosluněný chvíli
má to něco do sebe, pít na rozcapený veřejnosti,
za nestydatýho dopoledne, uprostřed rozprášení,
v centru rozmělněnýho a rozmetanýho života
až na elementární otčinu,
tedy prach z hvězd..
dávám sedmý.. zase na koni
tejden jsme s mojí milou neměli love, jen tu Love
zatímco já chodil do práce a o pauzách
tě nacházel doma šíleně smutnou a uraženou a vzteklou
bylas nasraná jako marx, jenom si s tím nedělala takový štráchy..
a pak jsme se většinou milovali
na pozadí naší lásky můžeme být někonečně perverzní
a taky že jsme..
ale nejvíce jsem tě zbožňoval, když jsi politovala
toho jednonohýho holuba na peterským náměstí
/jehož druh tak nesnášíš/
a pak ses tam vracela s rohlíkem a krmila ho
toho jednonohýho rváče, vždycky si měla hromadu historek
jak vypelichal jinýho holuba
s tím že tu svou jednu nohu posunul víc do středu
kvůli těžišti
a pověsil se mu na krk..
vždy když jsi přišla tak se neslyšně a bezchybně
a neomylně snesl jako pejsek
a hnedle seřezal příslušníka svýho rodu
aby sis snad nemyslela že je to jen nějakej holub..
přiletí osmý -
připíjím na astrální vytržení a smrt času
a drogová vytržení, připíjím na velkolepě zmršené divadlo život
tento cirkus maximus! a ty konečně přicházíš nepatrně ztracená
a ve mně hrkne jako vždycky
přisedneš - divukrásný kontra a já kouřím
a píšu do svýho notýsku z paříže, reju do něj jako do makabrózie
neboť to je veškerá shnilá minulost..
hlavou mi proletí neskutečně drásavý obrazy mrtvejch blízkejch tvorů
a když se ztěch sraček vyhrabu
když se vyhrabu na břeh
úplně cítím tvý obavy smíchaný s euforií týhle šílený existence /dejme tomu básnické/
chce to žaludek jako nějaký zvíře, mít jich několik
a něco v sobě co můžeš mít rád,..
dáváme s absolutní chutí výpečky a je to ta původní radost
lidí co žijou na hraně a s prachama jsou věčně na štíru..
ťukneme si na mozarta kterej tudy chodil do staváku taky
/a ve mně znovu hrkne z celý ty tíhy a smrtelnosti/
zachechtám se tomu jako převalák
a peru to do svý hladový duše o sto šest
nevím čeho..
pod tou obrovitou kulisou nebe, která se hýbe v bocích jako šílená hrozba a masa
jako mrakodrap pod příkrovem vysokýho divadelního stropu
kterej se ztrácí ve tmě a prachu
s touhle kulisou zatočím a rozkošně ji usadím do štontu
skočím si pro štefty a kováky, kladivem fláknu do šanýru a hotovo
z propadu vyjíždí sejf a klec s kulisama..
mám dokonalou vizi, že výtah stojí a pohybuje se všechno kolem
celý divadlo se řítí vesmírem, něco potrhle lživého a hravého
je v nitru toho čemu věříme jako svejm očím..
je to kejklování na elementární urovni..!
vycházíme ven, pouliční housle hrajou rekviem
sereme na to..
chcanky
protínám prázdnej staromák po ránu
slunce mi svítí do udivený tváře
tento život
je fake který nám přetáhli přez hlavu
jako svetr s dírama místo hvězd
/za kterýma falešní bozi
hrajou kriket s lebkama../
a přesto je tu skutečná ulice
a skutečná krev
a velice skutečná skutečnost
kurva
moje poslední cigareta zhebla
vystřeluju ji do vzduchu
kde ji elegantně sebere racek
a dočoudne jí..
a vše je tak důvěrné a známé
/neustále vstupuju do stejný stoky/
kloužu po poledníku staromáku
pod dekou se tam převlíká smrtka
ale ne ta Smrtka..
v křiváku mám lahvičku chcanek
na vstupní prohlídku do Staváku
je to stejný jako v dětství
esence ponížení..
vyplivnu bolest
vydávím jí jako chuchvalec starejch
chlupů
a ledovejch chvostů komet
a starýho světla mrtvých blízkých
pak mě stará dobrá ordinace v palackého
přijme po patnácti letech
jakobych se vrátil z hajzlu
jenom míň kučeravej
a vydechne mi do tváře pudr z hvězd
a sentiment
z ordinace se vynořuje operní diva
v dlouhejch černejch šatech
zastaví se před oknem
a pozdraví jako přízrak
hustý
letná
ukřižoval jsem letnou svojí chůzí
šněroval jsem si to příčnejma ulicema
jako provaz na svěrací kazajce
františka křižíka
haškova
ovenecká
byl to můj způsob jak se vyrovnat se smrtí
životem a i něčím horším -
musel jsem si vymyslet svoje náboženství
a tím je chůze
která rozpouští bolest jako sádlo
jako savo
funguje to jako kristus ráj mandala..
věřím ve svý tělo!
modlím se k ledvinám játrům mozku
k tomu zázraku
anebo básním o psech v nevidomejch jitrech
o mouchách a kočkách
ale o lidech ne..
křižuju tím ránem
a všechno se nadechuje
kroky jsou lehčí než smrt
a svět je jako biják kterej prostě vyšumí v nějaký sobotě
a o kterým budem žvanit cestou domů..
letenský náměstí
chcankama zavánějící sparta
milada
už budu doma bejby..
u hanavskýho pavilonu míjím běžící lidskou bytost
a je to tak děsný
že i nebe najednou vypadá že nemá šanci
proti takovejm barvám
a mouchy z toho bouraj
a včely mířej do slunce jako kamikadze
uhýbám k Vltavě
vyplašenej jako kůň..
venkov reminiscence
někdy je to dobrý
vykopat si pošetilej karneval z hlavy
vyhnat tanečnice i hudbu
zhasnout světla
sundat sentiment ze stěny
sundat si šaty
a vymést to všechno do šitu i s televizí
a krepovejma vzpomínkama
vykopat se z kocoviny a zůstat tak
vysrat se na lítost bolest
a smrt
nechat prostě ze zdí civět hrůzu jenom tak..
přemoci ticho
ocenit ho
a jako šílená olovnice dosáhnout jeho hrobovýho
dna
a pak, jestli ti nezešílí střední ucho
se objeví neznámá hudba
vynoří se jako krakatice ze zóny soumraku
jako novej rif kterej není zatíženej ničím
jako první křik
té tvrdé sofistikované opice jménem člověk
s pohledem zvráceným k nebi,
jako vytí vlka
jako kakofonie která se přelévá v beethovena
sedícího nad piánem
s koštětem zastrčeným v srdci..
dneska jsem sám, ve starém domě
v takovém tichu v jakém jen možno
tady na vsi, žijeme blíž smrti
a hvězdy jsou jasnější a kopule chrámovější
a tento dům je ozvučná deska na kterou se dá brnkat šílenstvím
blues
adagio..
skoro bych zapomněl
jak je to skvělý
schovávat se za černými brýlemi
v pravý poledne
v cizím městě
sát špinavej vzduch
a špinavej život
cedit ho mezi kosticema intelektu
bejt jako velryba v metru
a krejt se před sviněma na segvejích
co křižujou městem jako mrňaví hajlující
hitleři
skoro bych zapomněl
jak je to skvělý
schovat se pod kloboukem
a krempou odřezávat tlustý
krempou odřezávat
budovy lampy
a lidi
bejt pomalej a zmizelej
jako kámen
mrštěnej do hloubky
tmavej
a mořskej
skoro bych zapomněl..