Lukáš Černý (* 1979) se narodil a žije v Jihlavě, kde také vystudoval střední zdravotnickou školu. Pracuje jako zdravotní bratr, hraje na basovou kytaru ve skupině Apple Spokesman, jezdí na vandry a je předsedou spolku Ji.na.k, který už řadu let organizuje v Jihlavě veřejné a kulturní akce. Doposud vydal samizdatem sbírky Šumy z huby, Šumy z huby II a Do náruče prtěti. Uvedené ukázky jsou ze sbírky Šumy z huby II. a také novinky z autorovy tvorby (první tři básně).
(Foto: Tomáš Blažek)
Psaní z Prahy
Starý ksichty na nových plakátech
Déšť přinutí tě myslet
Jak uniknout vpřed
Davy lidí, co nezdraví
Někdy běží čas rychle
Rychleji než uteče pot z čela
Co dělat
Za okny komíhá se tma
Hesla mění jen svůj výklad
Sochy jsou mokré steskem
Jak se nenamočit
Věrnost zatím počká
Na cestě nemá šepot cenu
Každý rozhodnutí může být špatný
Tašky přetékají levným zbožím
Mladí laškují v kolonách
Jsem nepřítel těch věcí
Jeden bohužel neúspěšný pokus o odklonění řeky, která si sveřepě razila cestu do propasti
Líbáš kouř ze spálenišť
Mluvíš se zdí z pavučin
Tvůj noční motýl, hraje housle mokřinám
Víra k slzám už nemá tvář
Okázale doufáš, že nepřijde den
Všechno dříví už jsi prý spálil
Tvůj duch bloudí rákosím
Našel to správné místo?
Hubneš a chcípeš v každém rohu
Dodej si odvahu jít znova
Tvoje chladné oči neuvidí nic
Ale proto jsi přece tady!
Seber svůj vztek, co hnije pod nohama
Narovnej záda a prozatím mlč
Tvůj čas se propadá větvemi
Ale z kopců je dobrý výhled
Svírám tě a ty nedýcháš
Krčíš se jak pes před bouřkou
Ustrašený ráno bez grimas
Nese tě po proudu na ramenou
Dál po proudu kde určitě rostou stromy
Slunce v klásku zvážnělo
Schovaný čerti pod dekou
A na stropě stránky z knížek
Zaprášený hračky v koutě
Troubí s nocí na ústup
Nedělní rozcuchaný vlasy
A klepání patou do rytmu
Vrzající dveře k obědu
Zradí s chutí první vůně
Kouří afektivně z talíře
A pod okny pískají kluci
Převržený psí žrádlo
Smrdí jak ponožky ve skříni
Ještě pořád vypínají televizi u jídla
A hlášky vypsaný z reklam
Odvážný pivo v ruce
Bude určitě šťastný
Myslí si…
Zítřek usne v zapomnění
Třepotá se listí, praporky na kopcích, pytlíky na stěžních
První ptáci ohlašují pevninu nebo zimu
Jeřábům to chvátání nevadí
Jsou to přece jen stroje
Dívka jak z obrazu, vybledlé tváře od pohledů lidí
S kyticí listí, kruhy na hladině drží stráž
Pivovar najíždí noční směnu
Nehybně stát, když projíždí vlak
Psí štěkot, prádlo na oknech, dunění kol šplhá tmou
Tam nahoře se mění v hřmění
Ze svahů hor, za ledovou krou
Nedohlédne už světlo denní
Stopám na chodníku, zmizel otisk
V křesle
Můj lokarytmus se pohybuje v jiných vlnách a v patře nad obchodem se
konečně rozsvítilo. Kamna dohasínají pomalým a tichým praskáním. V objetí s
kručícím břichem hledám smysl té řeči z prázdnoty. Mám přehled a třídím
myšlenky, chci se mít tolik pod kontrolou? V patře zhaslo, sedím v křesle,
potmě. Všimnu si, že květiny ve váze si smáčí prsty v měsíčním paprsku. Je
tohle sen? Okázale ráchají svá otupělá bříška v touze, že se změní alespoň ve
vlčí dráp. Nebo tak něco...
Nemám rád příběhy s nejasným koncem, takže když zasadím strom a už ho pak
nikdy neuvidím v plné kráse, má to smysl? Pro děti našich dětí? Provozovat
závody v naději? Někdo vyhazuje lahve do kontejneru a tříštivý zvuk se
zabodává do uší. Tady by se pár stromů hodilo, to je fakt.
Zdá se, že začali zpívat ptáci a doprovází opilce za poslední štací. Sousedka
rachotí klíči, asi jde vyvenčit svoji výstavní prdelku a psíka bere s sebou. Zvuky
polosvěta a páry snů, uléhají v kapkách bosy, než je sežehne den. Doleju si
sklenku a očekávám splynutí země a vláhy v nový svět. Jsem ten, který
obdělává půdu! A proto jsem sám.
Hej
Hej, na propadlý mosty
smuteční kvítí odletí
Hej, za lesem oheň
se v rudou bolest promění
A raněný měsíc
pořeže si tvář
A ve tmě stopy
ulehnou na polštář
Hej, na tomhle místě
Přikryju tvé tělo mým
Hej, pak suchou travou
Slzy tvoje ženou dým
A raněný měsíc
pořeže si tvář
A ve tmě stopy
ulehnou na polštář
Jsem rád, že chodíš domů spát
Jsem rád, že chodíš domů spát
Můj dům je nedobytnej hrad
Hej, pod lampou zhasni
Psi ještě nejsou zkrocení
Hej, teď dveřma práskni
Rozejdem se zpocení
Ani nevím, jak ti vlastně bylo
Když jsi mě mami, vodila přes most
kde stahoval vodník děti do vody,
já si sliboval, že už navždycky tě budu poslouchat.
A když jsi mě mami, honila po pokoji,
já se smál,
od srdce, se strachem a běsem jsem řval špinavosti
vsáknutý do lavičníku, kterým jsem pak dostal po hubě.
A když jsem tě hledal, mami,
byla temná celá chodba ozdravovny, kde jsem zůstal sám v posteli
s ručně šitým míšou
a počůranej.
A když jsem ti začal říkat mámo,
bylo ti líto, že už se nepřivinu, že už se nezeptám,
protože jsem to ještě neuměl a ani nechtěl.
A když jsi mi říkala, ať si taky zapálím,
bylo jasný, že to nedám stejně jako ty před babičkou,
jakoby to něco změnilo…
A když jsi mě opustila,
bylo dobrý něco říct na cestě k dospělosti,
ale to ráno jsem měl obyčejnou kocovinu...