Gabriela Stašová: Příchuť sychravosti a umírání

neděle 11. listopadu 2018

Gabriela Stašová (* 1992, Havířov) je novinářka a hudební publicistka, pracuje pro Ostravan.cz či Rock&Pop. Vystudovala Fakultu sociálních studií na Ostravské univerzitě, posléze Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor sociologie a muzikologie. V publicistice se nevyhýbá téměř žádné hudbě, v básních převažují pocity z fragmentů života vlastního i toho okolo, včetně nepopiratelného vztahu ke kraji, kde s malými pauzami žije 26 let. Její první básnická sbírka je na pomalé cestě ke vzniku, spolu s básněmi bude obsahovat i vlastní autorské ilustrace.























Pro tento pohled


Silueta šachetních věží a komínů
vztyčila se z ničeho nic za úsvitu.
Pro tento pohled zase ti vše prominu...
Vidím tuto scenérii z okna tvého bytu.
Ty zadělal sis vánkem sivým na carcinoma in situ,
který v povědomí zdejších lidí stále spí tu.





Přežít podzim


Už je to tu zase.
Příchuť sychravosti a umírání.
Podzim.
Loni spadaly listy celkem rychle.
Letos tomu není jinak.
Melancholická děvčata se procházela mezi jinovatkou.
Ranní rosa zmrzla.
Námraza na autech si žádala o slovo.
A konečně také pouliční lampy blikaly mrazem.
Podzim.
Téměř zima.
Obchody hlásají dušičky, možná Halloween.
A brzy Vánoce.
Opět a také po roce.
Melancholická děvčata si zoufají, že je málo světla.
Svítíme lampou.
Umělé světlo nás obklopuje na každém kroku.
Klubová sezóna.
Opojné večírky.
A vyčítavá rána.
Čas pomalu začít znova.
Nebo čas starých zajetých kolejí.
Nálada této poezie se mi nelíbí.
Ale stejně...
Už je to tu zase.
Podzim.
I když se zahrabu do listí, musím ho přežít.
Podzim.
Tu příchuť sychravosti a umírání.





Troufalost


vždycky jednou za čas
přihodím polínko do ohně
a ty jiskry
umlčí mne jako nemluvně





Ženy 2018


Po křižovatkách a navzdory,
vidím ty propadlé tváře na ulici.
Strhané duše vylezly v tmách.
Kupí se a shlukují,
staví se do řad.
Po večerech chodí se dívat na ty,
co po klubech hrávají čtyři akordy.
Ne čtyři.
Tři.
V řadách plných bází a nesmyslných východisek,
bází pod oční stíny,
co zakrývají oteklá víčka.
Vidím kusy duší,
co zaprodaly věčné zdánlivé mládí
za kousek nočního štěstí.





Bez citu


Budeme se smát,
vést nucené rozhovory,
trochu se litovat.
Budeme dělat to, co všichni ostatní,
když nevědí, co a jak.
Dýcháme ten stejný vzduch
a žijeme v jednom městě.
A stejně.
Nit myšlenek utíká,
venku se stmívá.
Pak zase odejdeme každý jiným směrem.
Na nějakou dobu.

Bez nároku milovat.





Muži 2018


Vyvlekli se ze života
plného teskna a trýzně.
Po prázdných chodbách,
s hlavou vztyčenou
a děravými kapsami se zapalovači.
(Ale bez cigaret.)
S kabátem tak akorát,
stejnou měrou objímající myšlenky
na lepší zítřky.
Tituly těch nejlepších
střídají bezesné noci.
S věkem ubývají postranní úmysly.
Zbývá tolik dní na život,
ale tak málo na začátek něčeho nového.