Tereza Šimůnková: Jsme tu tělo na tělo

neděle 14. října 2018

Publicistka Tereza Šimůnková (Salon Práva, Sedmá generace a další) dokončuje třetí básnickou sbírku Krajina v Lilith, ze které jsou publikované ukázky, a první sbírku povídek s pracovním názvem Bůh na stopu. Pochází z Prahy (* 1979), žije ve Francii. 


Foto: Jan Mudra
















Pravdivé deníky/
Tělo na tělo


Přišla jsem domů po protančeném večeru.
Tančila jsem salsu.
V klubu bylo tělo na tělo.

Vešla jsem do předsíně, vyzula se z bot,
na místě se svlíkla z toho z čeho jde.
Jen sama v sobě sedla k tomu tady,
v sobě sama? Jo to kdyby… ale
na kdyby už je trochu pozdě.
Kéž by sis to byla
rozmyslela mnohem,
mnohem dřív.

Je mi pětatřicet. Když budu mít štěstí,
jsem tak někde v půlce. Když budu mít štěstí
a zvládnu dobrou smrt.
S čímž se ovšem nedá počítat tak na fest.
Kdybych měla zvládat jenom sama sebe, tak snad ještě….
ale nejsem tady sama.
Jsme tu tělo na tělo.





U tety v nemocnici/
Sestry


Jedu pozdě. Zase.
Máma na mě čeká s kafem v ruce u výlezu z metra.
To je dobře, že sis dala něco na zahřátí, chválím ji, protože máma je ten typ,
co si spíš nedá. I kafe z automatu je za odměnu. Mám radost, že si dopřála.
To je pro tetu, řekne máma. Ještě mám chlebíček. Snad nás
bude vnímat. Jdeme.
Eldéenka, kde leží naše teta, je čtverec barvy kojeneckých očí.
Krychle, opravím se. Máma je učitelka. Trochu moc nahlas
oznamuje vrátnýmu: „Paní Baťovou přesunuli na pětku do druhého patra, že ano.“
Pečlivě vyslovuje, žádný druhý patro,
natož aby řekla: žejo!? Stoupáme nahoru,
máma jde první, svižně v úzkých elegantních kalhotách, zdolává ty schody
až nekompromisně, z kafe v hnědém kelímku nevylije ani mililitr, 
chce se mi ji obejmout.

Dveře na pětku otevře taky ona. Jako by tu už byla někdy předtím,
zamíří k lůžku v pravém zadním rohu, bez rozhlížení,
jako by naše teta byla magnetická, mámino tělo přesně ví, kam jít.
Čím jsem starší, tím víc to taky vím.

Teta je cíli nejblíž.
Leží v andělíčku v čisté bílé dece.
Zkouším si vzpomenout, kdy jsme se viděly naposled,
já a moje teta prateta, ale nevzpomenu si. Co je nemocná,
chodí za ní jen máma, že prej to není pěknej pohled,
no a já netlačím, vždyť stejně mám svůj život nebo co.
Nemocná je dlouho. 
Není.

Zpod deky jí čouhají lýtka jak tyčky v hadí šupinaté kůži.
Přitom je pořád odulá jak bečka, takhle si je pamatuju,
babičku a tetu, dvě ségry s nejmíň šestkama a s břichama jak sud,
moje máma nemá navíc ani kilo,
všechny fotky z dětství spálila.

Poznává mě. Teta jménem Eva.
Beru ji za velmi křehkou ruku. Ty jsi tak krásná, pláče.
Držíme se dlouho. Má suchý, pevný stisk.
Máma na tyhle vzdutý emoce moc není.
Předala kafe a teď hledá ručník, poslouží
tetě jako bryndák, teta totiž leží a jinak by se pocintala,
takovej růžovej, je v mý skříňce, dole, šeptá teta,
která se stydí.

Máma klepe peřinu a polštář, pak vytáhne hřeben
a zajede do řídkých vlasů, teta šeptá, nech to, to už nemá cenu.
Už nejsem k ničemu. Máma rezolutně,
co je tohle za nesmysly, vidíš, že je to hned lepší?!
Je třeba něco dělat, teti, a dál ji opatrně češe.
Chci taky něco dělat, tak vytáhnu indulonu
a začnu tetě mazat chodidla. Chumelí z nich hrsti šupinek.

Rumplování, rozletí se dveře, 
vrachotí vozík se svačinou. Na protilehlých lůžkách
ožívají peřiny, druhohorní vrásnění, po nějaké době
vydají dvě nové staré paní.
Je veka.
Suchou veku si asi nedá, převezme máma
situaci. Nebo chceš suchou veku? Teta nechce nic, co teta chce,
je pryč. Chytnu ji za paty.

Zpod tetiny peřiny vede hadička se žlutou tekutinou,
a je to tady, říkám si,
teď se mi to celý začne eklovat. Totiž, vždycky
mi byl strašně odporný. Drek, který produkují naše těla.
Hnus jako podmínka existence.
I malí lidi. Děti.
Čekám na známé vzdmutí žaludku, které nepřichází.
Máma zatím vybalila chlebíček.

Humrový. Ale musíš si sednout, teto. Musíš
bojovat. Nesmíš
to vzdát. Proč ne, už neříká.

Zkoušíme tetu posadit. Z tety se sveze deka,
odhalí světle ochmýřené pohlaví.
Ty chlupy nejsou šedé, a to se mi moc líbí.
Měli jste mě nechat doma, našla jsem si milence, zasyčí na pár vteřin teta,
ale pak se k nám hned vrátí.
Až mi bude sedmdesát osm, chci mít klín plný hustých černých chlupů.
Myslím na lásku.

Teta jí.
Máma stojí proti ní a dozírá.
Mami, nechceš si radši sednout? Zeptám se opatrně.
Já se za celý den nasedím, a odežene mě
stejným gestem, jako když jsme před měsícem
slavili její šedesátku. Brácha
chtěl mámě pomoct s taškou plnou darů.
Prosímtebe, to přece zvládnu sama.
Nebo myslíš, že už neunesu jednu papírovou tašku?
Pak teta dojí a máma se rozhlíží po nemocničním pokoji
a přemýšlí, co by ještě mohla udělat.

Jenže počet činů je omezený, zvlášť tady a teď,
a možná kdekoli a kdykoli,
k cíli to nevede a od něj taky ne.
Ale nedělejte věci, když tady leží teta,
která se podobá babičce, které se podobá máma,
které se podobám já.
A pak je najednou po návštěvě.
Teta zívá. Potřebuje spát.
Beru si kabát, máma bere za kliku,
na poslední chvíli volám tetu zpátky, 
teto, a můžu za tebou zas přijít?
Aby se máma usmála
babiččinýma očima.





Neděle v supermarketu/
Lilith


Je neděle. Správně. Protože dělat není co.
Budu tedy dělat nic. Prostor, prázdno,
vycpat si vrásky prasečím kolagenem.
Jdu nakoupit do supermarketu.

V Bille je plno, jako vždycky touhle dobou.
Před měsícem to tu přestavěli a lidi si ještě
nezvykli, kde sakra najdu máslo, kde je kefír,
vrážíme do sebe, Ema mele maso a máma se taky nedokáže rozhodnout,
Ema ji tahá za rukáv a chce pryč, ale pryč chceme všichni, holčičko.
 
Rozhodla jsem se dneškem postupovat rozvážně.
Dát se dohromady, nevlát všude kolem.
Naplňuju systematicky košík.

Zelenina, celozrnná rýže, bulgur, avokádo,
samé zdravé věci, dokud můj košíček nepřeteče,
přikládám celerovou bulvu,
od té doby, co jsem se přestala nutkavě přejídat, po sobě
vyžaduju dostatečné zásoby, i když pak půlku ledničky
vyhodím do kontejneru.
I regály s vínem míjím bez povšimnutí,
vida, jaké dělám pokroky!
Kafe! Pro kafe ale zpátky,
na kafi jsem prostě závislá!
Ve frontě u kas přemýšlím nad genetikou.

Mí dva fungl noví bratři fetovali,
a ty to přestaň svádět na rodinu, je ti
pětatřicet a máš mít dávno vyřešeno, ty vždycky uvěříš,
že máš vyřešeno, a pak se někde urve další
šlahoun šlemu, co ty si o sobě vlastně vůbec myslíš, 
podívej se na ostatní, a taky nějak žijou,
že se nestydíš.
Ve frontě přede mnou je paní v teplákový bundě,
chce platit jen pět rohlíků a už tu tvrdne deset minut,
dívám se a stydím.
Měli by ji pustit, tu paní.

Z fronty se vynoří střapatá hlava Emy,
jen ať paní počká, třeba bude ještě ráda,
že není na řadě tak rychle. Říká to tónem,
se kterým se nesmlouvá.
Vezmu ještě dva balíčky žvýkaček. 
U pokladny se prokážu klubovou kartičkou.
Odpoledne se rozhodnu jít běhat.

Na Bílé Hoře zhruba všichni, co byli ráno v Bille.
Ale už jedli, a tak nutně v lepší náladě.
Jejich teple oblečení psi dovádějí na zabahněné trávě,
trávím o samotě tolik času, že jim závidím.
Co kdybych se svlíkla a dováděla s nima.
Ale to není v mezích možností.

Oběhnu svoje každodenní kolečko a obtočím ještě jednu smyčku
okolo letohrádku. Blíží se úplněk, na dokonale
dvojrozměrném nebi to tedy není vidět, dokonce
ani není vidět, že visí nad námi, to nebe, spíš jako
bychom jím byli přiklopeni, papír na hrnku čaje,
kvůli mravencům. Myslím na mravence a na Lilith,
která žere děti.

Běžet, běžet, běžet, občas někoho zabít, zvednout se, běžet dál.





Až se podzim zeptá/
Vernisáž


Tajná znamení zájmu opět zafungovala.
Fešákovi z tramvaje je třiadvacet, čili může vždycky když
chci. Chci vždycky. Sex,
mý nejmilejší šidítko.

Navíc mi peče! Dort jak malovanej!
Letošní jaro v obrazech: já se šátkem přes oči na
barový stoličce u mě v kuchyni, on v lehkém záklonu odvažuje
máslo, cukr, med, otevři pusu, hádej sladkost,
smějeme se, oba nazí.
Jeho matka dostane hned v září rakovinu prsu,
ale o tom se ještě neví, ještě je březen a květen a červenec,
a my se cpeme dorty a tetujeme šlehačkou. Pak
jdeme do postele.
Hladím ho po žebrech, 
Pod jeho mléčně bílou kůží cítím velmi klidnou duši. Ta moje,
jak to vidí, tak se třese strachy: a co bude pak?

Pak bude vernisáž.
Krajina letošního léta.
Já, mladý muž a smrt.





Nová panna


Přestala jsem spát s muži.
Nespím už ani s jejich stíny.
Učím se říkat ano. 
Učím se říkat ne.

Otevírám ústa,
zavírám tělo, otevírám oči,
vynalézám jména jako na začátku světa,
byla Eva panna? A kdo byl Adam, pes?
Vyplazuju jazyk, spouštím se do dřepu,
rodím se, ani nedýchám.

Jsou to tři roky.
Srůstání táhne cukavě.
Všechno je tu známé!
Všechno je tu nové.
Slepá, vidím, slepá.
Psí dech.

A jako pes zas po čtyřech –
Nebo jako vrána – vyrazit
Je dvanáct básní do roka a třináctá je pro Lilith.





Čas je relativní


Čas je relativní
vykládal mladičký fyzikář, když
třel liščím ohonem
spolužačky mezi ňadry,
zatímco kluci lepili žvýkačky
pod lavice a honili si zvonění
z cudných rozkroků.
Než se uráčilo sejít mezi žactvo,
bylo pozdě: náhle ramenatým
klukům vytryskly slzy z očí, že
jejich holkám dávno jakýs fotr
snídá z mokrých
vzdychajících klínů,
nenápadně jejich mladá prsa
obrušuje.
A prý že dospíváme:
jen požíráme hodiny,
až nás ve střevech tlačí jako větry.
Než se k puknutí plní
stihnem vznést, přes
távka
končí. Ještě smazat křídu
z tabule, představy chlapců
plaché, černobílé,
zatímco do růžového vsunul
umělohmotnou pracku kostlivec Emil
v přírodopisném kabinetě.
Než vejde s třídnicí pod paží,
odstranit všecku sprostou krásu:
trénovat tahy slizkou houbou.
Děti civí oknem na
padající listí draky vzducholodě
civí i na mě, sehnutou postavu
v anoraku: venčím
srdce jak pejska
na trapně slabém špagátku.
Mávám jim zpátky
do ústavních oken, pořád spíš tam než tady,
a přimrzlá k dospělosti můžu
jen pokoutně krást bloumání z oken školy,
pokoutně objímat Emila kostru, vtírat se
klukům za vzpurné zipy, krást maturantkám
vůni z klínů, vítr z plachet, ředit si
písek v tepnách, dokud mě
nezanese.