Marcel Kříž (* 1976) je folk-rockový písničkář. Jak se uvádí v knize jeho textů nazvané Jen ať řvou kolejnice, ze které jsou i následující ukázky, stylově vychází z jazzu, blues, folku a psychedelického rocku, námětově pak ze životních příběhů s prvky surrealismu a vlivy beat generation.
S vlastní tvorbou vystupuje od roku 1990. V letech 1995–1998 působil ve skupině Vraždy v Čínské čtvrti, či později Vraždy, která hrála minimalistické psychedelic-blues. Na konci devadesátých let se, pod vlivem setkání s Philem Shoenfeltem, vrátil k písničkářské dráze. V roce 2005 spoluzaložil v písničkářském projektu Panoptikum (Cicvárek, Kabelková, Kříž). Z jejich spolupráce vzešlo stejnojmenné album.
V letech 2005–2010 vystupoval ve společných pořadech s J. H. Krchovským „Krchovský Kříž“. V improvizovaných pásmech kombinovali dekadentní poezii s alternativním písničkářstvím. V roce 2012 vydal v produkci Tomáše Vtípila album Buskers Burlesquers mísící prvky folk-rocku, blues, šansonu a elektronické hudby.
Texty v první autorově sbírce Jen ať řvou kolejnice pocházejí z let 1997 až 2017. Edičně ji připravili Honza Bartoň a J. E. Frič, graficky upravil Fido a vyšla pod značkou Ears&Wind Records.
(Foto: Martin Halama, photohalama.com)
Z hrušní torza
podzim byl nebývale teplý
co chalupa
to v sadu viselec
na polích šedé šmouhy volavek
a dny se ztěžka vlekly
podzim byl nebývale teplý
po vsích se houfovali psi
spižírny prázdné
z hrušní torza
a sousedé tak vzteklí
podzim byl nebývale teplý
v ulicích zvláštní táhlý jas
pozvání, co se neodmítá
a proboha!
ten neklid!
Jen ať řvou kolejnice
neviděli jste Viktorii?
když včera puklo světlo
procházela se sadem
višňové šaty s hadem
dech s dávkou opuncií
na paži modrý plamen
čas se tak těžce láme
jenom mi ukažte směr
pošlete souřadnice
v noci?
třeba ty svíce
nebo změť halogenů
jenom ať už se zláme!
do kolejnic ať se bije
jen ať řvou kolejnice
tak kde je Viktorie?!
neviděli jste ji v polích?
v táborech na hranicích?
v záznamech aparátů?
tančící rytmem pantů?
ty její jemné paty!
a strach jít pod topoly
čas se sám nerozdrolí
jenom mi ukažte směr
pošlete souřadnice
v noci?
třeba ty svíce
nebo změť halogenů
jenom ať už se drolí!
do kolejnic ať se bije
jen ať řvou kolejnice
tak kde je Viktorie?!
V celém domě je tma
poslední lopata
a skrze trať pryč
pach tlení v záplatách
lihem nasáklej strýc
v zorničkách plamínky
hrudník, spíš plec
zájezdní dožínky
a sakra prostorná pec
kohout ho sleduje
kohout ho zná
zobanem zraňuje
v celém domě je
tma
vítejte mezi nás!
to u nich pes chcíp!
luxusní kostitřas
vzhůru na zrůdný trip!
tvář plnou laloků
v mozku zrudlý zip
opička po boku
žvatlá
že už je líp
kohout ho sleduje
kohout – náš druh
zobanem zraňuje
v celém domě je
puch
stvoří
z matrojšek číši
z pigi pravý čínský čaj
z domova Říši
z kostí klisen stáj
zbývá si pořídit
východní byt
přislíbit, políbit
... tak co budem pít?!
kohout ho sleduje
kohout ho zná
dokud ho zbožňuješ
bude tě rvát
Límec s ostrou hranou
odjíždím s plnou parádou
na botách lesk
límec s ostrou hranou
odjíždím s plnou parádou
a ani drobnej stesk
jen oči ostře planou
okolo pásu ohrad z panelů
obrazy z rudejch čar
a modrejch kruhů
doklady shoří
shoří dluh
a dá-li Bůh
vzplaneme spolu
úšklebek, pozdrav, pohled skrze
má drahá
ten byl vždycky drzej
a pak ty jeho ruce
Bože!
odjíždím s plnu parádou
košile – temnej sklep
hlas chcípající vrány
odjíždím s plnu parádou
a dá-li Bůh
vzplaneme sami
úšklebek, pozdrav, pohled skrze
zhýčkanej – neodbytná
křehká – drzej
a pak ta její chůze
Bože!
odjíždím s plnou parádou
nevzplanem-li
zajdem v mlze
Sedím tu v pokoji
sedím tu v pokoji
s gingers
a jinými exotickými nápoji
s holkou
jak vnučkou Chaplina
je tichá
a načíná
další krabici s náboji
kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál
z ostrovu bez jména
v tramvaji zasklená
zmatená a zamčená
nechce s ním promluvit
jen políbit
zacílit
zabít
když už je zraněná
kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál
zas sedím v pokoji
s čajem
a jinými exotickými nápoji
nevím, co smrt znamená
jen všechna má ramena jsou slepá
tak proč se nebojím?
kdyby tak bylo
všechno, jak bych si přál
Věčnej bordel
bílý šaty stáhni dolů
už to jinak neumíš
nekřič, že jsme zase spolu
po staru už nemusíš
nemusíš si zpívat v prádle
mlátit tělem o stěny
vypadáš děvče dost zvadle
znechucená dlaněmi
věčnej bordel ve tvým bytě
věčnej bordel v posteli
bordel v domě
bordel po mně
prospat všechny hotely
ale k ránu opuštěná
pláčeš strýci v náručí
tváříš se už jako žena
která byla zastrašena
vlastním citem zneuctěna
čekáš, co ti poručí
v letadle ze skla a plechu
zkoušíš najít školu
utopená v alkoholu
pluješ nocí vzdechů
já pošlu zprávu
já pošlu zprávu
že jsme zase spolu
Styl – žena ve výtahu
ulice
zdá se
vychrtla
na dosah jsou protější byty
postele bez života
v lednicích šedá hmota
přátelské satelity
i ty
jsi se teď nadechla
panely
časem vydrolí
proniká vlna pulsující záře
ve vchodech míhají se
zorničky městských lišek
rolety povolí
v břízách
jsou vidět paže
brýle
jak uhrančivě!
styl – žena ve výtahu
noc se ti rozevírá
bělejší
než jsi byla
dokážeš dobýt Prahu
od bříz
už přihořívá
málem už
nadechla ses
Hluboké linky
a bráško
obejme mě sova?
a odnese mě vzhůru do osik?
a dá se tam před nocí nejlíp schovat?
a odkud stále přichází ten vzlyk?
a můžu projít půdou mezi mraky?
a mají kuny v očích korálky?
a mají je tam teda aspoň straky?
a dokážem jim sebrat zobáky?
a jsou ve škole taky v šatně skříňky?
i tebe brní prsty u nohou?
proč má ta paní vlasy z mandarinky?
na rukavičkách šťávu?
třešňovou?
stále to pumpuje
vrní, hučí, píská
a pak tu září
zpolámané linky
stále to pumpuje
vrní, hučí, píská
vlasy i řasy
chomáč hadiček
vážně
jak mandarinky
Na Moravu, do Vídně a zpět
sešli jsme se včera
v rezivějící tramvaji
za garážema textilky
rudly dříny
a bylo cítit bahno od řeky
v šatech
které nosí ti
co se schází potají
vryli jsme si svoje doteky
okolní svět mizel v mlze
přesycené dýmem z hromad listí
polibky
úsměvy
dopis
několika skoky ses mi ztratila
zbylo pár řádků o tvém muži
cestě k matce
samotě
nejedné bodající slze
něčem
co jsi bezmocí ubila
čas se zhroutil
jako strýček v lágru
co zbytek života čekal na zázrak z Londýna
a blondýna
jíž usínal na zvadlém ňadru
mu psala dopisy
s nádechem Karlína
na Moravu,
do Vídně a zpět
pár tónů Zawinula
neodolatelný dech od cigaret
na Moravu,
do Vídně a zpět
to všechno se točí a hroutí
rezne, láme a drolí
jak ruské kolo z napůl trouchnivějícího proutí
nesmylsně přeplněné pytli soli
sešli jsme se včera
v rezivějící tramvaji
za garážema u řeky
rudly dříny a bylo cítit bahno
… a Viktorie je kde?
v útrobách akátového háje
dvě patra a tři hřebeny
těžké dubové okenice
a tak daleko do vesnice
trny, ticho, kameny
v zahradě rez a čerstvé jámy
mohutná nádrž pod svody
jabloně roky neřezané
sem tam se větev sama zláme
záhon – snad kdysi jahody
stěny
závěsy z psího vína
stodola plná ruměnic
nad dveřmi madona
bez tváře a syna
hrázděný pohled okenic
údery padančat do nesečené trávy
na vratech vyschlé kůže
napjaté
pár trsů zdivočelých růží
hladina tušená
až v hloubi skruží
ty vyschlé kůže na vratech!
v útrobách akátového háje
dvě patra a tři hřebeny
sever je víc a ještě více
a tak daleko do vesnice
jámy, kůže, plameny
…a Viktorie je kde?