Hudebník, literát, dokumentarista a poutník Pavel Jirásek (* 1963) procházel v letech 2001 až 2015 českou a moravskou krajinou, kde s pomocí zvětšovacích skel a starých lup fotografoval duše hub. V letech 2013 až 2015 pak houbám naslouchal a vedl s nimi rozpravy.
Vznikla tak kniha Bytosti jménem houba, kterou vydalo nakladatelství Arbor Vitae v Řevnicích v roce 2016. Je jedinečným záznamem této umělecké činnosti autora spojeného s uměleckou skupinou Bratrstvo.
Anotace knihy uvádí, že koncept autorské publikace Bytosti jménem houba vyrůstá z českého fenoménu – z mykofilní orientace národa, kde se houby obecně těší široké pozornosti, počínaje jejich sběrem a konče jejich vstupem do poezie, hudby, filozofie a nakonec i do osudů lidí.
Tomuto tématu uprostřed zimy, tedy mimo houbařskou sezónu, se v souvislosti s Jiráskovou jedinečnou knihou věnuje i tento text na webu Artzóna České televize: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/artzona/inside/zpevy-houbarske-pripomenute-uprostred-zimy-39RzI
Zde je několik ukázek z lovů beze zbraní, tvorby houbaře bez koše v ruce a nožíku v kapse.
(Foto: Roman Franc, Tasov 2014)
Rád mám Bedlo
tu Tvoji starověkou nemodernost
Jak statečně stojíš sama na pasece
ve smrčí za Křižanovem
To tvé vznešené lpění
na dávných morálních tradicích
v krajkové kapuci rytířů Jedi
pokojná svornosti tišin
kategorický imperative hvozdu
Jen nesmíš vyrůst někde
za billboardem
v příkopu u dálnice
mezi plastovými lahvemi
a cigaretovými nedopalky
Pak vše
o čem byla řeč
vyhlíželo by nepatřičně!
„Úspěšný člověk musí být dnes
mafián a zločinec“
řekl mi přítel
zaměniv úspěch za bohatství
„Ctnost je luxus
který si mohou dovolit jen chudí…“
Jste děti vlhka Kozáku
a vodu sajete
z hloubek
i za suchých let
využívajíce lačně
domovského práva
temného podzemí
podél kořenů
milovaných bříz
My zase naskakujeme
na mediální vlny
vzdouvané
nám nepochopitelnými
spodními proudy
sledujíce z jejich hřebene
příznivý vítr
zatímco ti šťastnější
nakonec přistanou
v závětří tichého zálivu
Těm druhým nečekaně
zlomí vaz
imagologická Tsunami…
Jak opulentní jsou aromata
omamného podzimu!
Zahrady políčka i záhumenky pod tratí
voní jako rozlehlá pařeniště
a malým potůčkem
obrostlým kmotřenkami vrbami
táhlou k výtěru vykrmení pstruzi
Opustivše bezpečí Svitavy
míhají se mezi ráčaty
v tůni pod splavem
V zapomenutém sadu na břehu
sklízí otec jablka ze stařičkých jabloní
opatrně je klade do bedýnek jako drahé kameny
jaderničky renety a koženáče…
Ve svahu nad ním
v opuštěném pískovém lomu
zarostlém mladými břízkami a osikami
nalezl malý chlapec
Křemenáče
je jich tolik
že košík mu na ně už nestačí
má je v gumácích i za páskem
ještě svlékne teplákovou bundu
sváže rukávy vytvoří tlumok
a nacpe jej houbami…
Teď se s nimi se slzami v očích lopotí
a uvíznuv na rozblácené polní cestě
nádherné hřiby mu truchlivě padají do kaluže
„Otče prosím přeruš na okamžik blaženou sklizeň
rozhlédni se starostlivě po krajině
a pospěš synovi ku pomoci…“
Mohla bys být dávno sochou
Bohyně Demokracie
vlídná Růžovko
stvořená se slzami v očích
jako stokrát vymodlené dítě
Jenže sotva vybalená z plachetky
tělo ti už rozežírají červi
„Naříkej nad tělem svým
bílým a spanilým
které jsi měla za štěstí pramen
však zdrojem utrpení
i smrti je nakonec“
Amen!
Oblohu nad Starým Brnem
zatáhl černý mrak
a já dole Pod Kalvárií
zmítal se jak vrak
Snad doufat mám
že bude v tomhle městě líp?
Proklatě! V duchu jsem viděl nad Petrovem
růst atomový Hřib…
Hanebné Babky
od Mlžného Hvozdu
strojíce dychtivě při svítání
úklady paním
pod sukněmi hlavou dolů
vám usínají netopýři
flémujete jako obezřetný kozel
když cítíte vůni žneček
rozkročených naostro
na louce přípotoční
tu vůni vagín zadýchaných žen
po rybách a medu
po rozhrabaném senu…
Heil im Arsch!
Křičeli kdysi na sebe němečtí vozkové
myslíce na své trpící zadnice
„Buď blažena tvá řiť!“
hlaholila na křižovatkách jejich zdravice
Bludička Václavka česká
je Němcům za projímadlo — Hallimasch
„Der große Dreck!“ Svatého Václava lesní dcero
„Ein Doppelbier und Pilzgulasch!“
Soumaři v krajině Paradajz!
„Naše rodina byla vždycky soumary…“
prohlásil strýc Otokar
když shlížel z nejvyššího plácku svého svažitého sadu
jako z kapitánského můstku
na celou černovickou zahrádkářskou kolonii
dole pod sebou
a zatímco v broskvoních a meruňkách
nad tratí Přerovkou švitořilo hejno kvíčal
a ještě níže v háječku tloukl slavík
já v ten okamžik uviděl
šlechetný Choroši
karavanu generací svých předků
jako had se zvolna sunoucí po stezce
mezi ostrůvky lužních lesů
a zrcadly mokřadů v údolní nivě Svratky
A na samém konci řady
těch dobráckých mul
a paličatých mezků
spatřil jsem
sama sebe…
Kéž bych měl tolik dobráckosti a odvahy co oni
jistý krok v krkolomné krajině a sílu unést přetěžký náklad…
Člověk musí být stále ve střehu!
tvrdil kdysi
Liško
lišák Dalibor
v důvěrné známosti
a chatrném myším kožíšku
vrací se ke mně převtělen
v žertovné déjà vu
Vždyť nevíme co je co
proč na západě Svítá…
Hluchý řezbáři
Suchohřibe
Sehnutý hřbet
a ještě tak piliny do rakve
Čí je to vůle tvrdohlavče?
Nohy v rozedraných hadrech
švábi kálící v dílenské špíně…
V zátylku se ti hlučně rvou a zároveň páří krysy
ty dlátem souměříš se s Křídlem Anděla…
Za Tvými zády hladoví koně okusují živé jehně
Ty čepelí cejchuješ se s Kolébkou pro Krále…
Kdybys jen tušil
že Tvá absolutní bezvýznamnost v showbusinessu
Ti dává stejně tak absolutní svobodu…
Na posedu se lze oběsit
stejně jako pomilovat
A kdežto hajný jebá pytlákovu ženu
až sperma s potem stéká po žebříku
v závětří pytlák zručným řezem
od brady až k hrudníku
vyjme lízák s jícnem
střeva hřeznou
do trávníku…
Nad hvozdem divě seschlá kulatina vrže
bílá stehna mlátí silou vichru v okenici
pytlák v polomu tiše schoulen
ořízne páteř žebra pobřišnici
vyndá měchýř plný moči
čepel vtlačí
pod bránici…
Po starém způsobu potrestán
Klouzku
znamená být oběšen
v srnčích a zvířecích kůžích
s přibitými parohy nad hlavou
Zbloudilá kravařko
Syrovinko
Dychtíš být něčím víc
než jen vemínkem pro slimáky?
Čarovným Jednorožcem laskaným
v panenském mechu?
I umění je tajemný zázrak
který naši nedokonalost pranýřuje
už pouhou svou existencí…