Liou Sia: Ráda bych šla tam, kde je světlo

neděle 28. ledna 2018

Liou Sia (Liu Xia) je čínská básnířka a fotografka a také manželka jednoho ze spoluautorů a prvních signatářů Charty 08 Liou Siao-poa. Čínská Charta 08, podobně jako československá Charta 77, požaduje humanizaci čínského politického systému. Liou Siao-po byl za svůj podíl na tomto dokumentu odsouzen k jedenáctiletému trestu vězení, kde v červenci roku 2017 zemřel. Krátce poté, co byl roku 2009 odsouzen, dostal „za dlouhotrvající nenásilný zápas za základní lidská práva v Číně“ Nobelovu cenu míru.


Liou Sia se politicky neangažovala a ani čínské úřady ji nikdy z ničeho neobvinily. Přesto je od roku 2010 v domácím vězení a její situace se nezměnila ani po manželově smrti. Liou Sia je pod stálým dozorem policie a nesmí se s nikým stýkat, trpí depresemi a její přátelé se strachují o její život.


Po Liou Siao-poově smrti několik západních politiků, mezi nimi nejdůrazněji Angela Merkelová, apelovalo na prezidenta Si Ťin-pchinga, aby básnířce z humanitárních důvodů umožnil vycestovat z Čínské lidové republiky. Zatím bez odezvy, Liou Sia zůstává v Číně, izolována od přátel doma i v zahraničí, a nic nenasvědčuje tomu, že by měla dostat šanci odcestovat. Nejen PEN kluby po celém světě volají po jejím osvobození.


Počátkem prosince roku 2017 se do Evropy dostala její báseň adresovaná Hertě Müllerové, spisovatelce, která v roce 2016 na počest Liou Sia vystoupila v prestižním Centru pro umění a média (ZKM) v německém Karlsruhe. Báseň zveřejnil v předvečer Dne lidských práv čínský básník a spisovatel Liao I-wu (Hovory se spodinou, Kulky a opium), který žije v exilu v Berlíně.






Milá Herto


Schoulila jsem se do klubíčka
protože někdo zaklepal na dveře
už mi začíná tuhnout šíje
ale nemohu pryč
mluvím sama k sobě
zešílím
jsem tak opuštěná
nemám právo mluvit
mluvit nahlas
přežívám jako rostlina
ležím jako nebožtík


Ve spolupráci s Olgou Lomovou přinášíme blok básní Liou Sia v překladu Lukáše Zádrapy. Připravila Tereza Semotamová. 













Nemám slov


Sousedovic žena sedí celý den na dvorku
a dívá se na výjev před sebou
nikdo neví proč
když přijde večer nebo když prší
dcera jí pomůže dovnitř;
když někdy dcera zapomene nebo tam není
čeká ta žena na dvorku celou noc
ať je počasí, jaké chce
ani se nepohne

Lidi z okolí říkají
že ta žena milovala jednoho muže
porodila mu dítě
a když se po tom muži slehla zem
stala se bláznem;
když se válka stala minulostí
lidi ji po několik dní neviděli
že by se sousedovic žena objevila na dvorku
a ani po její dceři nebylo slechu

Ve tmě
sousedovic žena dlouho si ruce
držela na tvářích
dcera ležela v posteli
byla nahá
řasy pevně přimknuty k sobě

Nakonec plameny v domě
ukončily vše
byl to pro ni jediný snesitelný způsob

Na nebi nad spáleništěm
svítilo slunce jasně





Bez názvu


Siao-poovi

Mluv, mluv, mluv pravdu
mluv ve dne, mluv v noci, mluv pořád, když jsi vzhůru
mluv, tak mluv
jsi v zamčeném bytě, tvůj hlas se šíří ven

Ta smrt stará dvacet let se vrátila zpět
přišels a zas odešel jako čas;
chybělo ti mnoho věcí, přízraky však byly s tebou
ztratil jsi běžný život, vešel jsi do jejich křiku
není odpovědi, není

Mluv, mluv, mluv pravdu
mluv ve dne, mluv v noci, mluv pořád, když jsi vzhůru
mluv, tak mluv
jsi v zamčeném bytě, tvůj hlas se šíří ven

Ta rána stará dvacet let stále krvácí
rudá, rudá jak život
měls rád hodně věcí, leč nejradši dělals společníka přízrakům
slíbils jim, že s nimi budeš hledat pravdu
na cestě není světlo lamp, není

Mluv, mluv, mluv pravdu
mluv ve dne, mluv v noci, mluv pořád, když jsi vzhůru
mluv, tak mluv
jsi v zamčeném bytě, tvůj hlas se šíří ven

Svištění kulek před dvaceti lety rozhodlo o tvém životě
věčněs žil v smrti
miloval jsi svou ženu, byls však pyšnější, že s tebou tráví čas tmy
nechals jí volnost, ale víc jsi trval na tom, aby ti i po smrti psala básně
v těch verších není hlasu, není





Zlomek VIII


Často upřeně hledím
na světlo smrti, o němž jsem slýchala
působí teple;
cítím smutek, že nezbývá mi, než odejít
ráda bych šla tam, kde je světlo

Zatvrzelost po léta udržovaná
obrátila se v prach
strom
dokáže blesk rozrazit
nemyslím na nic

Budoucnost pro mne
je zavřeným oknem
a noc v okně nemá konce
a zlý sen nikdy nezmizel

Ráda bych šla tam, kde je světlo





Chumelenice


Liou Chuejovi k 44. narozeninám

Bratře, dneska máš narozeniny
podle čínského kalendáře je období chumelenic
otevřela jsem láhev červeného
přemýšlejíc, co bych ti dala za dárek
jako kdybych tě objala

Vezmi si také číši
popijme spolu, popovídáme si
kdysi dal jsi mi fotku z mých narozenin
mám ji úplně před očima
smějeme se na ní

Doma, kde nejsi
se vše nějak pokřivilo
starý táta je den ode dne zamlklejší
tvého syna spletl s tebou
stará máma si vyplakala oči;
tvůj syn odešel do dalekých zemí
starší bratr pro práci neví co dřív
tvůj švagr se na tě každý měsíc ptá
a mně se o tobě často zdá
ve snu se se mnou pořád hádáš:
být mým bratrem je asi dost náročné

Ještě si vzpomínám na to léto roku 1976
po velkém zemětřesení v Tchang-šanu
spolu jsme zeleným vlakem jeli do Čchang-ša;
když se vlak dával do pohybu
neodvážila jsem se ti říct
jak moc se bojím
když poprvé opouštím domov

Bude-li to možné, bratře
nyní tě prosím na pár hodin
bezpodmínečně mi věř
že všechno přejde
že vlak vždy dojede na konečnou





Opisuji sútru


Dnem i nocí
opisuji sútru
Diamantovou sútru;
chci to stihnout do zimy
stihnout to, než opadá listí
pečlivě opíšu každičký znak
a daruji přátelům, již mě zahřívají

Dnem i nocí
opisuji sútru
Diamantovou sútru;
ale zima přece přišla rychle
a vichr odfoukl šaty stromoví
nevím proč
přátelé bezhlesně odešli do dáli

Dnem i nocí
opisuji sútru
Diamantovou sútru;
znaky jsou čím dál rovnější
dokazují tak, že jsem se ještě úplně nezbláznila
na stromu na mém obraze
nedokáže vyrůst jediný list





Stojí


Tohle je strom?
To jsem já.
To je strom v zimě?
Je takový po celý rok.
A listy?
Listy jsou mimo zorné pole.
Pročpak maluješ stromy?
Líbí se mi jejich postoj.
Strom se životem unaví, ne?
I když se unaví, přece stojí.
Nikdo ti nedělá společníka?
Jsou tu přece ptáci!
Nevidím ptáky!
Poslouchej ten zvuk křídel.
Nakreslit na stromě ptáka by bylo hezké, ne?
Jsem stará a slepá, už nevidím.
Možná že vůbec neumíš kreslit ptáky?
Ne, neumím.
Ty jsi starý a hloupý strom.
Jsem.





Když piju


Než jdu pít s bratrem
vyvěsím telefon
dřív, když jsem se vrátila ovíněná
nikdy, nikdy jsem
nevydržela nevolat přátelům:
už je to dlouho, co nemůžu mluvit;
napitá vypadám asi ošklivě
a mám též řezavý hlas:
ten hlas tam v telefonu
je někdy vlídný
a někdy cizí a vzdálený;
až když se probudím
uvědomím si
že nikdo nechce
poslouchat opilcovy bláboly;
za takových podroušených nocí
mám ráda Raymonda Carvera:
dva ochmelkové tváří v tvář
píšou básně, co jsou k ničemu
nemusí mluvit
za nic se nestydí
ani se necítí trapně;
pořád a pořád si připomínám
abych dřív, než se opiju
vyvěsila telefon