Už 36 let Mezinárodní PEN klub 15. listopadu pořádá Mezinárodní den vězněných spisovatelů. Cílem je upozorňovat na případy porušování svobody slova, pronásledování a útoky na spisovatele a novináře za jejich práci. Proto tentokrát přinášíme texty dvou syrských básníků, Yamena Husseina a Amera Matara, kteří byli obětí totalitního režimu ve své zemi a nyní žijí v exilu v Německu.
Tento blok připravila a přeložila z němčiny členka českého PEN klubu Tereza Semotamová.
Yamen Hussein je syrský básník a novinář, který se narodil roku 1984 v Homsu a nyní žije v Mnichově. Yamen Hussein byl pronásledován syrskou tajnou policií kvůli svým článkům, v nichž kritizoval režim. Roku 2006 kritizoval sektářský systém panující na Univerzitě v Homsu, za což byl vyloučen a vzat do vazby. V roce 2011 pracoval jako reportér pro televizi Al Dunia a informoval o protestních akcích v Homsu. Televize však pod tlakem musela vysílání cenzurovat, Hussein byl donucen dát výpověď a Assadovi stoupenci vtrhli do jeho bytu ve městě Al Zahra u Homsu. Začalo mu jít o život, publikoval pod pseudonymem, stal se známou tváří jakožto zakládající člen mírového protestního hnutí syrské mládeže Nabd (Puls). Poté, co roku 2013 Yamen Hussein v jednom svém článku kritizoval islamistickou skupinu Jeish Al Islam, ocitl se v ohrožení života – pronásledovaly jej jak nábožensky fundamentalistické skupiny, tak tajná policie. Yamen Hussein tento tlak už dále nemohl vydržet, a tak uprchl do Turecka. Následně obdržel stipendium Writers-in-Exile německého PEN-Centra, v rámci jehož dosud žije v Mnichově. Yamenu Husseinovi brzy vyjde sbírka básní s pracovním názvem „2620 km“.
Amer Matar je syrský novinář, lidskoprávní aktivista a básník. Narodil se roku 1987 ve východosyrském městě Rakka. Studoval žurnalistiku v Damašku. Spoluzaložil organizaci Al-Šárí (Ulice), která se zasazuje za svobodu médií a demokratické principy v Sýrii. Součástí práce organizace bylo dokumentování protestů v roce 2010, vzniklé filmové materiály vysílaly televize Al-Džazíra, Al-Arabíja a France24. Pokračoval v psaní článků pro syrské a libanonské noviny (Annahar, Al-Hayat). Ve své filmové práci se zabývá především souvislostmi mezi uměním a protestním hnutím v Sýrii. Kupříkladu jeho dokumentární film Azadi (2011), zachycující syrské protestní hnutí v kurdských oblastech na severu Sýrie, byl oceněn na Filmovém festivalu v Rotterdamu. Kromě toho pořádal pouliční festival u příležitosti výroční prvních protestů v Sýrii. Roky organizuje spolu s organizací Al-Šárí Syria Mobile Phone Fest. Roku 2011 byl kvůli své novinářské činnosti syrskou tajnou policií dvakrát zajat, vyslýchán a mučen, protože údajně šíří lživé zprávy a tím napadá morálku národa. Roku 2012 ze Sýrie utekl díky Nadaci Heinricha Bölla, byl stipendiátem programu Writers-in-Exile německého PEN-Centra. Své básnické texty doposud publikoval v různých antologiích.
Překlad z arabštiny: Leila Chammaa (s výjimkou básně Exil v překladu Sulemana Taufiqa)
Překlad z němčiny: Tereza Semotamová
Se svolením autorů čerpala z jejich tvorby částečně vydané v antologii Zuflucht in Deutschland vydané německým PEN-Centrem (2017).
Fota:
Yamen Hussein (vlevo) – autor: Foto: © Hochschule Hannover
Amer Matar (vpravo) – autor: © Simone Ahrend, sah-photo
Yamen Hussein
Skype s mámou
Včera si vzpomněla, že mě kdysi zbila kvůli špatné známce z matiky.
Brečela na skypu a prosila Boha, ať jí za trest zlomí ruku, kterou na mě vztáhla.
Trhalo mi to srdce.
Přísahal jsem při jejích prošedivělých vlasech a slzách, že si na to nepamatuju a že se na ni nezlobím.
Jak jí mám vysvětlit,
že na těle od ní nemám žádné jizvy
kromě pupku?
Yamen Hussein
Sedmnáct minut
Doba, která zbývá,
než přijede metro,
které mě a nějakýho ochlastu
odveze na moji zastávku,
stačila by na milostné
poblouznění,
stačila by na to,
aby člověk spáchal masakr,
při kterém raketa Scud zasáhne Rakku
a zničí celou jednu obytnou čtvrť,
aby kočka vypustila duši
pod koly náklaďáku,
aby ze sebe kat
smyl stopy mozku,
který v poledne rozmetal sekerou.
Dost času na to
dát si další pivo,
co tě přenese přes práh
do příjemného opojení,
do mámení,
až tančíš jako blázen.
Yamen Hussein
Exil
V této zemi nikdo
neklepe na okno
aby si půjčil kus chleba nebo led do limonády.
Ani tady stařenky laskavě neprosí
ať jim navléknu nit.
Nikdo tu na vlastní náklady nezřizuje
veřejné pítko pro žíznivé pocestné
a ani hliněný džbán
pro ty, jejichž hrdla
jsou vyprahlá květnovým sluncem.
Yamen Hussein
Já
1
Myslím si, že jsem posedlý. Protože nomen est omen.
Všechna písmena mého jména patří k těm posledním v abecedě.
Po svém jméně jsem zdědil zpomalenost,
vždycky jsem platil za natvrdlíka,
býval věčnej posledňáček.
Vlak vždycky zmeškám o vteřiny,
ve škole mívám zpoždění pět minut
a na schůzkách deset.
Z celkem pěti letadel, do kterých jsem kdy nastoupil, mi dvě nejdřív uletěla
a z šesti rychlíků dva ujely.
V Jaramaně jsem přežil, protože jsem bombu propásl o čtyři minuty a granátomet
o tři.
Ten ypsilon v mém jméně je prostý, vypadá jako nezdařená hole
a písmeno N s tím svým nahoru a dolů očividně neví, co chce.
Moje jméno v podstatě nic neznamená,
kromě toho, že neustále chodím pozdě
na schůzky, na vlak, na smrt.
2
Jako kojence mě v Homsu kojily všechny ženy,
na prahu dveří.
Sestávám
z mléka všech žen toho města,
z červencového slunce, co pálí na pihy,
mladých žen, zářících jako měsíc
z pastevkyň, když se vracejí domů
z pastvin na stráni Qubli.
Zdravím vás, vy strašáci v poli
s rozcuchanýma vlasama,
obrovskýma tlapama,
bystrým zrakem,
takovým, jako mají hladoví vlci.
Yamen Hussein
Dopisy mrtvole mého kamaráda
Odstraním tě ze svých zad jako hluboko
zapíchnutý, špičatý trn
a z očí jako šídlo,
alespoň se o to pokouším.
Víš moc dobře, že všechno to bědování je k ničemu,
a já vím, žes šel na hřbitov.
Dorazils jako první
a šels jako poslední.
Jak chutná hlína v puse?
Představuju si většinou hezký věci,
třeba, že tě vsáknul eukalyptovník
nebo nějaká bezejmenná rostlina, co nemá na práci
nic jinýho, než bejt zelená.
Nebo že seš roj mravenců.
To by bylo dobrý,
mohl by ses schovávat v malých škvírách,
nepozorovaně děti pozorovat při hraní
a ujídat jim sladkosti.
Události se mi nehnusí, opravdu ne,
co se mi hnusí, je to, že se stáváš čistou událostí,
a tak si představuju spíš hezký věci.
Představuju si, že seš mravenec.
Je to snesitelnější než představa, že seš
list kalendáře,
na jehož zadní straně
stojí mudrosloví a pořekadla.
Chybíš mi,
ty bezejmenná rostlino,
chybíš mi, ty mravenče, co teď pobýváš v Homsu,
kradeš bulgur
a okupované zásobíš jídlem.
Yamen Hussein
Neklid
Zvyknout si na místo posiluje neklid.
Cesta kolem hřbitova, autobusová zastávka, prodejce chleba simit,
emaily od konzulátu.
Turkyně, co na střechy házejí zbytky chleba
holubům a rackům.
Sebevědomé kočky a psi se známkou v uchu,
nechávám své jméno napsat na kelímek
a čekám, až mě zavolají,
že moje espresso je hotové: „Yameen“.
Tady – neklid,
ani dopředu ani zpět,
bez radostných zpráv, bez vyhlídek,
viset jako hutný šlem
v hrdle světa.
Tady – znamená neklid,
protože místa lákají k tomu si na ně zvyknout.
Tady – znamená hodit ponožky na židli, každý den na to
stejné místo, a čekat na to, co přijde.
Amer Matar
Hromada červů
Protože nedokážu mrtvoly odklidit všechny naráz,
oddělím nohy od těla a odvleču je pryč.
Chvátám městem, s provazem v ruce,
na něm spousty noh.
Krev maluje na asfaltu hnědou čáru.
Běží za mnou děti,
každé chce svoji ulici pomalovat hnědou čárou.
Když jsem vyčerpaný,
vracím se domů, zakopu ty nohy
a na začátku čtvrti stavím stánek
s použitýma botama.
Když smrt přišla do mého města,
smrděla
upoceně, nemytě.
Na znamení vzdoru
jsme rybám, které jsme chytili, vypichovali oči
a házeli je zpátky do vody.
Větší ryby jsme ale vytáhli na asfalt,
pokoušeli jsme se je ze čtvrtého patra učit
létat.
V pokojném exilu
jsou zuby dražší než lidi v mé zemi,
proto jsem na své spodní čelisti zasázel hřebíky.
Vraní maso je tuhé.
Dnes jsem všechny vrány z okolí
pověsil do okna na sušení
a modlil se, ať ta horní čelist drží,
neboť rezavé hřebíky jsou hořké
a vraní maso tuhé.
V kuchyni jsem zřídil malý hřbitov
peří a vnitřností,
a když mě v zimě souží hlad,
vařím je.
Protože nemůžu zavřít okno,
pokouším se teď potřetí
ve své hlavě zatlouct hřebík.
Nemůžu to okno zavřít,
a tak svoje srdce vařím ve vodě z květů pomerančovníku
a otevírám dveře kočkám.
V ložnici na stěně
visí uši vojáků, co je zabili –
náhodně.
Uřízl jsem je
a přibil na stěnu.
Než jdu do postele, stoupnu si k těm uším
a vyprávím jim pohádku o Červené Karkulce.
Stírám ze stěny
krev a hnis
Nemůžu spát,
zatloukám hřebíky hlouběji
a znovu vyprávím pohádku o Červené Karkulce.
Granát vystřelí z děla,
pronikne do těla mého kamaráda,
voják se směje,
já nemůžu nic dělat.
Rvu si nehty na ruce,
přidělávám si je k ramenům.
Jsem vysoce postavený důstojník,
můžu se smát ještě mnohem víc nahlas …
a na granáty čmárat
staré básně o panenské lásce.
Když z nebe spadla bomba,
na naši malou čtvrť, vyrostl hřbitov.
Toho dne jsem zapomněl mrtvoly zdokumentovat,
proto nám v pokojném světě nikdo nevěří.
Rozhrabali jsme ty hroby,
uvařili médiím maso našich zabitých,
ronili před kamerami hořké slzy,
zakopali talíře a nože.
Pochovaný není zatím nikdo,
mrtvoly podusíme v primitivních barelech na ropu,
po vychladnutí maso rafinujeme,
kosti dáme do studny.
Hřbitovy už nemáme.
Náhrobní kameny jsem z našeho
starého hřbitova vytrhal
a odvlekl je na asfalt.
Ropu a studené maso rafinujeme v čajových konvicích,
které následně dobře vypláchneme,
a potom popíjíme zelený čaj a diesel.
Už se usmívá jen Nic.
Nemám tvář, abych se mohl usmívat,
ani prsty,
ty jsem si k večeři namáčel do olivového oleje
a do protestních sloganů, do demokratických procesů a do ženských práv,
do těch především.
Nemůžu chodit,
zapomněl jsem svoje uříznuté údy v
nemocnici.
Svou rozcupovanou polovinu možná zakopu před
domem
a napíšu nové básně
o polovičním umírání a nezdolném chození.
Náš svět je chladný a nelidský,
vládne mu Nic,
jednoho dne ze mě bude hromada červů
a požere všechny části těla, které země dává.
Potáhnu před domem hromadu nudy
a další v těle.
Posbírám uhlí
a údy mých kamarádů,
připravím tác s grilovanými pochutinami
z rozcupovaných těl mých milovaných.
Krev je slaná, smrt sladká.
Pronajmu si tank, chci napadnout nebe.
Déšť tady nebere konce, cizina taky ne.
Chci svůj mozek odložit do čajové konvice
a pít ho s mátou,
chci vyluhovat mapy a lidské hlasy.
Miluju polévku a čaj.
Vítr mnou proniká.
Nedokážu zemřít ani dýchat.
Chci posbírat žebra z blízkého hřbitova
a pověsit je na strop v bytě.
Chci sepsat nový recept,
sepsat, jak se připravují prsty,
ta kuchařka ještě není hotová,
ani to hořké lidské maso.
Kdo si tu knihu koupí?
Zákazníci jsou zvyklí na grilované kuře.
Jsem lepší než hlína,
vařím mrtvoly po svém,
spolupracuju ruku v ruce s červy,
bereme v potaz sůl a chutě zákazníků.
Nechal jsem svoje kosti v pokoji …
Teď se cítím lehký.
Možná totiž kosti na hřbitově klíčí.
Jak jsem mohl svoje kosti zapomenout v pokoji,
říkám si.
Moje paměť je oloupaná,
slupky jsem pověsil na prádelní šňůru,
stoupám si k zrcadlu,
vybavuju si to jméno, které stálo
na prostěradle.
Ze slupek mé paměti prosakuje krev,
pronikají z nich také obrazy a hlasy.
Mám nutkání vraždit,
zeď postavit z písku před mým domem v Mnichově.
Policii duchaplně uvedu nějakou záminku,
lež, které se v pohodlném světě uvěří.
Zmrzačená ryba jsem,
vržená do prázdnoty, do prázdnoty, kterou neznám.
Spoutaná lebka jsem, neschopen se smát.
Skončím vůbec v hrobě,
pokud náš dům zasáhne střelba?
Mám strach, že mě rozdělí,
prsty v jednom hrobě,
lebka v nějakém jiném.
Milý Bože, prosím, nerozděluj mě.
Sním o jednom jediném hrobu.
A pokud mě někde z úkrytu zabije
ostřelovač, možná nebudu smutný.
Pokouším se poškrábat na své uříznuté paži,
nedaří se mi to.
Chtěl bych si prokřupat prsty, chtěl bych
zamávat.
Proč moje paže spěchala napřed a už
odešla?
Jsem teď napůl pohřbený.
Vrším trochu hlíny tam, kde jsem měl ruku.
Prsty nedorůstají.
Škrábu hlínu a sypu ji po hřbitově.
Chlad tady mě nebolí,
ležím v šupleti, v kovové lednici,
možná jsem cestou domů umřel …
Nejsem ten zabitý syn, ani ten ztracený.
K těm obdélníkovým truhlám přišla
spousta matek,
nikdo mě už nepoznává.
Možná se můj zevnějšek změnil strachem,
nebo některé rysy v mé tváři
zanikly,
když zastavil ten vůz, co vede k Bohu.
Bez zápachu ležím v tom chladném obdélníku,
nemůžu se pohnout.
Probouzím se ze spánku,
ten smrad mé mrtvoly mě bolí.
Nemůžu sám sebe pohřbít,
a vrány mě teď nežerou.
Brzy budu jen hnisavý flek,
vykašlaný tam, kde začíná naše čtvrť,
a můj smrad bude všem sousedům krást spánek.
Moje shořelé srdce chutná na jazyku hořce,
hořce vší tou nenávistí,
hořce jako vraní maso.
Okna bytu každou chvíli praskají,
vrány se vrhají na můj jídelní stůl.
Před těmito jsem žádné nevařil: to je moje srdce,
hořčejší než jejich maso.
Hrozně to smrdí, přesto to zhltnu,
mám vetché zuby,
hořké maso je tuhé.
Bolí mě zuby,
vraní maso je tužší než to moje.
Možná mi polovina chrupu vypadá,
možná mi z tváře vyroste černé
peří,
jsem vrána, co žere vrány?
Zkouším krákat,
jako děti zkouší chytat mouchy.
Bolí mě zuby,
k vaření mých obětí
je mi dána jen voda a sůl.
V pokojném exilu
jsou zuby dražší než lidi v mé zemi,
proto jsem na své spodní čelisti zasázel hřebíky.
Vraní maso je tuhé.
Dnes jsem všechny vrány z okolí
pověsil do okna na sušení
a modlil se, ať ta horní čelist drží,
neboť rezavé hřebíky jsou hořké
a vraní maso tuhé.
V kuchyni jsem zřídil malý hřbitov
peří a vnitřností,
a když mě v zimě souží hlad,
vařím je.