Přinášíme vzpomínku Dory Kaprálové na Františka Listopada. Český a portugalský spisovatel, básník, esejista, kritik, překladatel, novinář, divadelní a televizní scenárista a režisér František Listopad zemřel 1. října 2017 ve věku 95 let v portugalském Lisabonu. Spisovatelka a rozhlasová dokumentaristka Dora Kaprálová o něm natočila před 18 lety rozhlasový dokument, který si můžete pustit ZDE.
(Foto: citarny.cz)
(V pekárně Brottmeister, v berlínském Dahlemu, dnes)
Myslíme si, že se vlastně nic nemění. Pořád to samé: všednost, svátky. Noc a den.
A potom hledáme jednu knihu v knihovně, protože básník, o kterém jste si mysleli, že tady bude napořád, už není.
Zvláštní pocit. A zvláštní den. Ani svátek ani všednost, něco mimo neměnnost.
Čtvrtek ráno.
Den, kdy to začne padat.
Kdy to začalo padat na mě. V pokoji na Krossener strasse... Padaly na mě z knihovny knihy nedávno zemřelých básníků a jedné mrtvé básnířky, mých blízkých i blízce vzdálených. Padaly na mě sbírky, které jsem přestala před pár lety až na výjimky číst, kdysi jsem básničky četla jako posedlá.
A teď stojím na židli před knihovnou, šmejdím s výčitkou zaprášenými sbírkami v nejhořejší m patře - a hledám Františka Listopada. Hledám Listopada a nacházím Violu Fischerovou, vidím hřbet z Jiřího Kuběny, ze Zbyňka Hejdy se odlupuje obal, padají na mě...Prstem otírám prach z Magora a říkám si, že se přece jen něco mění, darmo schovávat básně na jiné časy. Najdou si vás, ať jste kdekoliv. Jiné časy jsou třeba už dnes, ve čtvrtek. V berlínském Dahlemu.
Tak tedy František Listopad.
Ne v listopadu. V říjnu. Nebo bylo ještě září?
Ten František Listopad, o kterém jsem před osmnácti lety natočila dokument. Šli jsme na houby, po bítovských lesích. Jedli jsme lesní jahody, on řehtal jako kůň. Já přerostlé dítě, on stárnoucí muž. V radiodokumentu zařehtal dvakrát, třikrát, čtyřikrát; písnička mužské troufalosti, hudba kohouta opilého babím létem.
Říkal, že spontánnost nesmí být nikdy rozpustilá, ale vždycky soustředěná.
Funguje to.
Jsou věty, které se do vás zaseknou.
Jsou osudy, které vás nepustí.
A nemusí jít o intimitu erotickou, vždyť jsem byla dítě a F.L. byl už tehdy starcem. Jde o intimitu sdílení.
O pár vzájemných, dávno ztracených dopisů. O pár vět, které se neztratí.
O slova a básně, která v cizích domech cizích měst znamenají příslib ráje.
Exil básníkům prospívá.
Takhle čtu básničky Františka Listopada dnes. Ty ze sbírky Rosa definita. Ze sbírky, která mi dnes po ránu spadla spolu s dalšími na hlavu a sypal se z ní jemný prach. Hřbet Rosy se dotýkal Zádušní mše za Pavla Buksu mé milované Violy F .. .Knihy se vzájemně dotýkaly hřbety, mrtvý vedle nežijící. Možná to tak nakonec bude: hřebíky slov jsme přitlučeni k životu. Nic se nemění a mění se vše.
V Lisabonu, v pekárně berlínského Dahlemu, v bítovských lesích, kde každý pařez přece ví, kudy kráčel Jiří Kuběna a kde snil o hostině s Marií.
Mimochodem. Pro mého tatínka jsou Listopadovy verše zjevením od šedesátých letech.
Pro mě jsou zjevením dnes. V dahlemské pekárně Brottmeister.
Spontánnost musí být soustředěná.
Věčnost jakbysmet.
Kdo tohle pochopí v Lisabonu, má vyhráno. Už napořád.
František Listopad třeba.
František Listopad
V zimě u moře
V zimě u moře je to horší
hoře má jinou polohu
vítr otevírá prostor
a metafyzika touží po něčem jiném
Přibouch jsem dveře prázdného autobusu
Chtěl bych jít s Josefem do teplé krčmy
Ryby se živí pod vodou
pod nimi jiné ryby
V zimě moře nic nevrací
Nikoho vůkol koho bych pozdravil
píšu ve dvou rovinách
moře a já
a pak jen ptáci zmítající se jak plátno praporů
Psi by vyli kdyby
psi by vyli kdyby nebyly ryby
- Kde je tvá žena, ptá se
už dávno jsem ji neviděl
- Co je neviditelné, někdy lze vidět,
odpovídá. Odpověděl jsem.
Stín ani přede mnou ani za mnou
Opilec dívá se na moře
(2001)