Ve čtvrtek 10. srpna 2017 dopoledne (11.10 hodin) Bůh povolal na věčnost Básníka Jiřího Kuběnu. (Vlastním jménem Jiří Paukert, nar. 31. května 1936 v Prostějově - pozn. red.) Na svůj Nebeský Bítov odešel jeden z nejvýznamnějších českých a moravských básníků (přinejmenším) 2. poloviny 20. století. Jiří Kuběna byl Básníkem od Boha, Básníkem od podstaty, Básníkem velkého Slova (v pozdější tvorbě včetně velkých písmen), Básníkem Ducha i Těla. Patřil do skupiny Šestatřicátníci (Václav Havel, Jiří Kuběna, Josef Topol, Věra Linhartová, Viola Fischerová, Pavel Švanda, Alena Wagnerová a další).
Za svůj 81 let trvající život Jiří Kuběna vytvořil neuvěřitelně rozsáhlé básnické Dílo, které mohlo být veřejně postupně publikováno až po roce 1989, kdy měl Kuběna za svých přibližně čtyřicet let tvorby na svém básnickém kontě již okolo dvaceti ucelených sbírek. Některé z nich vyšly s odstupem mnoha let samostatně, jiné ukázkově v autorském výboru Krev Ve Víno (Votobia, 1995), později pak v souborném vydání o sedmi dílech Dílo I-VII (v 8 svazcích; v edici nakladatelství Vetus Via navazuje nakladatelství HOST), na vydání ještě čeká Dílo VIII-IX. Své eseje a teoretické texty Kuběna publikoval v knize Paní Na Duze (Petrov, 1998).
Odešel Básník, který stál často mimo hlavní proudy, přitom je jeho tvorba výrazně ukotvena v kontextu české i světové poezie, české i světové kultury. Opustil nás Básník antiky, baroka, romantismu i avantgard 20. století, a také katolicismu a mariánského kultu, Ducha, mystiky, eruptivního pathosu, mužského Eróta, klasické Evropy, Velké Moravy a všude ho doprovázejícího velkého gesta, neúnavný a energický organizátor, iniciátor, inspirátor, učitel i žák.
Na někoho mohl Jiří Kuběna působit nepatřičně nebo příliš provokativně, pro jiné se stal velkým guru. Pro mě osobně byl vzácným přítelem, jemuž vděčím za mnohé, především za iniciační vhled do dějin i současnosti kultury a umění a za seznámení s mnoha osobnostmi ze svého okruhu. Vlastní znalosti a názory Jiří předával dál s vášnivým zápalem a zaujetím, a přitom zcela přirozeně, samozřejmě – nemluvil o banalitách, ale o podstatných věcech, a přitom s vtipem, humorem a někdy i s hurónským smíchem. Jeho výklady se měnily v diskusi, a i přes rozdíl více než dvou generací (padesát let zkušeností a hlubšího poznání života a světa) mi dal v mládí pocítit rovnost našich názorů. Je to pro mě inspirace navždy. Cením si všech našich setkání, především na tom moravském Olympu – na hradě Bítově, ale také například týdne stráveného v Praze, kde mě v mém mládí provedl po svých někdejších mladých stopách, když byl hostem Pražského festivalu spisovatelů 2005.
Jako vzpomínku na tuto výjimečnou osobnost české kultury jsem sestavil následující výběr z rozsáhlého díla Jiřího Kuběny. Těžiště tohoto skromného výboru pochází ze staršího průřezu Kuběnovou tvorbou s názvem Sedmnáct básní Jiřího Kuběny, který samotný autor schválil jako reprezentativní (vyšel v knize Pocta Kuběnovi – Sborník k sedmdesátinám básníka Jiřího Kuběny, kterou jsem v roce 2006 vydal). Z původních sedmnácti básní jich zde vzhledem k rozsahu publikuji celkem osm (Svatý Jiří, Je noc..., Věčný Bítov, Sonet na omluvu netrpělivého echa, Múzy, Co nepomíjí, Jarní strom na hřbitově bítovském, Sen, Smrt, Zeus), přičemž oproti znění ve zmíněném sborníku se řídím redakcí těchto textů z jejich pozdějšího opraveného vydání ve výboru Pramen Bítova (HOST, 2011). Těchto osm básní doplňuji dvěma básněmi z posledních let (2008-2013) autorovy tvorby (Nový Orfeus, Apollův Triumfální Vůz) – s vědomím toho, že po nich ještě následovala další Kuběnova tvorba, která jeho básnické Dílo uzavřela, ale dosud publikována nebyla. Podle verše z básně Nový Orfeus je pak tento výbor pojmenován.
A ještě o jeden dodatek je tento malý výbor doplněn – o báseň Nanebevzetí Panny Marie, která si o to řekla sama, zdánlivě náhodně, přestože jediná ze zde publikovaných básní není obsažena v posledním knižním výboru z Kuběnova díla Pramen Bítova, sestaveném samotným autorem za asistence sochaře Karla Žáka – ale navzdory tomu nemohu jinak, než také tu zde nyní publikovat. Když jsem večer 10. srpna 2017 – v den Jiřího úmrtí – kontemplativně rozevřel výbor Krev Ve Víno, kniha se otevřela na stránce s básní Slávy dcera. Po jejím přečtení jsem rozevřel také knihu Kuběnových vzpomínek Paměť Básníka – Z Mého Orloje. Otevřela se zrovna na kapitole Nadpřirozené jevy, začetl jsem se tedy do vyprávění o tom, jak se Jiřímu zjevil jeho mrtvý strýc, a v tom v mé knihovně z ničeho nic spadla Kuběnova sbírka Nelítostné zastaveníčko. Tedy jsem se na chvíli rozechvěle pozastavil a vzpomínal, Krev Ve Víno jsem jedním tahem prolistoval a ukázala se mi právě báseň Nanebevzetí Panny Marie – při její četbě přes ni přeběhl malý pavouček... Mystické momenty Jiří miloval. A možná si tak právě o tuto báseň sám řekl.
S vděčností
Zdeněk Janál
(autor je divadelní dramaturg)
V neděli 13. srpna 2017, 16.52
Básně publikovány se souhlasem nakladatelství HOST.FOTO: Bohdan Holomíček
SVATÝ JIŘÍ
Skoro jako ten Václav v šípkových růžích
Když doznívala gotika
V baretech
A mandlových očích
Ústa tak sevřená
Má ten tichý milenec když hladí laně
Jen podle brady a nosu poznáš
Že zabil draka
Protože byla gotika
A kvetly růže plané
(Zpívající Voliéra, 1953)
JE NOC...
měsíc polévá nehašeným vápnem bílou zeď,
světlo a tma,
nahost Tvých zad, Ty krutě spíš.
(Aby muži museli vždycky v noci přemýšlet.)
Jsem vzděláván rytmem básně,
jež už se ve mně chystá a hotuje,
je teď jediná přítomnost,
jíž se věří.
Vstávám;
nad řekou strmě jako somnambul,
je to poesie, stále stejná,
to jen svět okolo ní plyne,
volá, stojí, bylo by možno vyskočit...
Ale náhle zahřměla, a je to ona, jež se dala do pohybu,
pryč, pryč s vlnami básní! – – – – – –
Je noc,
na loži ležíš Ty,
s široce otevřenýma očima.
(Jiný Vesmír, 1955)
VĚČNÝ BÍTOV
rodný domove můj, tady jsem prvně
lunu v úplňku zřel, a spanilá záda
holá Zdeňkova shora,
jak dole brázdil si v tmě
sladkým jezerem cestu.
A tady též prvně
Venuše spjala nás, panensky cudná, na mosazném loži,
a tady pokoj
v komnatce vždy znova našel
tiché můj trýzněný hlas.
Bítove, k Tobě se vždycky
budeme se Zdeňkem navracet, neklamou Tvoje
skály věkovité, a ani loďka
neváhá svěřit nás zas
klidné hladině vod;
červeným listím
terasa opláče za nás,
věrná, mizící čas, a mocný javor
lhoucí pád listí jarem
zas novým přizastře.
Od slunce k slunci,
od luny k luně, a ode hvězd k hvězdám
zní, Bítove, a znovu trvá
Tvůj božský čas, a kdyby i snad
jednou utichl kašny
veselý proud, potom by ještě
nad ssutí Tvých slavných zdí
vznášel se Aeolův kvil.
Ty totiž ne lidem,
ale jen bohům, Bítove, vydáváš čirý svůj taj,
od bohů Tvoje místo
k hostinám ticha je vybráno,
a jestliže jednou
k tabuli bohů zde, nepoznán, zased smrtelník,
neumře, ale bude věčně,
dík Tobě, Bítove, žít.
(Den, 1960)
SONET NA OMLUVU NETRPĚLIVÉHO ECHA
(XIV.)
Každý ať mluví svou řečí.
Ale na celém světě přeci
stejně píchají trny
a Řeci.
Toho jezera vlny
svobodných jeřábů jsou klecí.
A ticho kol.
Ač jako mol
jsem zmámen
Ty jako pramen buď!
K mé jeskyni už přivalili kámen.
A to stačí.
Ale nad samu krev ty trny jsou sladší
a ne vždy, a ne vždy z mramoru bude Tvá hruď.
(Krev Ve Víno, 1962–1963)
NANEBEVZETÍ PANNY MARIE
Neposkvrněná Matka
Noci Jednoho Početí
v Kostele i Svého Nanebevzetí
jednou ráno na hradě Bítově
(Právě že : skrze Jirku : pro Zdeňka)
Nebe jak moře bylo beztlaké : bez obláčku a kouře : a také
má kaple (či kostel) otřásala se nebesy
jak kuře které : Zadarmo : Ne: krákoře na dvoře : ale pláče !
a hrabe : špendlíčkem : nahoře v komoře : a Ne: Nadarmo – sluníčkem
(jak paraple) vzhůru nohama obrácená
cloumala Vichřice
Mého Jména : ale toho všeho
ani tak ani onak jsem se : Ne Nadála – ač Tvá postel byla na dostřel :
a čeho : a oč že ! víc bych se bála – už na omak ! – jako spíš Nenadála
Tebe !
Tvoje : Bohu: Věrná troufalost je Nemalá
a i před mýma očima : a i Ty víš : že ano ! Bože ! Už dávno obstála.
V Červnu vykropím Tvoje i jeho svatební lože : vyřiď to svému
Mládenci : už jste dost dlouho milenci : a – bez urážky na cti :
v Červenci sáhnu (jak Čehona) po Věnci a do svých nozder : já Celá Žhavá : jak vítr : vás vtáhnu
aby už nikdo nebyl za lásku Tupen a ba ani Trpěn (a byť i Kuběna !):
Také Já nejdřív v Plameni (tak jako Znamení) jsem stála a pranic
nechápala:
Kde Jsem Se Tady (a jak daleko je odsud – Na Nebe ?!) – ale ne...
Kde jsem se to tu... ? – na Zemi !
(v tu noc za Čtrnáctého na
Patnáctý Srpen) – Vzala !
(Matka Zjevení, 1965)
MÚZY
(Na Úprku Před Deštěm: Poselkyním Duhy)
Armae Et Musis
(Za Všechno Díky !)
Mamince
Za Oněch Blahých Dnů, Kdy Jsi Otvíral Oči Jak Mračna
Rosou Milosti, A Kdy Učily Tě Zpět, Zdávna
Co Ti Vrozeno, Tehdy's Ó Smrtelný, V Božství Své Věřil,
A Vzýval, Ó Štěstěno Zlá, Múzy Míň Než Sluší.
Noha Pískem Ráje Se Ubírala, Mez Všeho I Střed,
A Všude Kolem Voněly Stromy. Teď Však Zvadly, Ó,
Růže Z Rhodu, Dopískal Už, Co Sám Si Spískal, Faun: Běda !
Stojíš Bez Rady V Průtrži Mračen. A Dvojznačně Jen,
A Jen Jednou, Ach A Jen Námi, Jejich Milost Hovoří:
Jaká Radost I Žal: Totéž Vždy, Devětkrát Jinak,
Rosa I Déšť: Ó Múzy, Ó Slzy.
(Blíženci V Krvi, 1984)
CO NEPOMÍJÍ
Svému Synu (JedenKaždému): V Poesii
Mým
Olomouckým
Třem Králům Poezie
Rosťovi Valuškovi
Eduardu Zachovi
A
Tomu Černému Vzadu
Že Něco Nepomíjí –
Ach, Co To Znamená?
Stokráte Červ Se Svíjí,
Oblak Svá Města Staví Bělokamenná,
Člověk Se Vyhýbá Zmiji,
Strom Kolem Míjí
Jak Věčná Proměna
A Přece: Červ Je Červem, Kámen Kamenem,
A Člověk Není Zmijí –
Od Pokolení Do Pokolení Padá Na Tatáž Kolena,
Tatáž Pata Každý Den Drtí Hada,
Tatáž Hlava Se Bije A Totéž Srdce Bije Celou Noc V Nebi O Poesii,
Třeba Už Stokrát Vyměněna, Ano, Odjakživa Celá Vyměněná,
Zato Navěky Nevyměněno
Zůstává Jedno Podstatné (A Nezvratné)
Ach Můj Bože,
Tvé Jméno
(Tvé I Mé Jméno), Doslova Jméno,
Žádná Záhada:
Jenom Tvé Slovo.
– – –
Věčnosti, Ty Mě Měj Ráda
I S Celou Svou Demagogií!
Věčný Je Obrys Jen, Věčná Je Idea, Už Ne Já Sám, A Přece Věčně Já:
Já Lidský Už Jen Tím, Že Dávno Nežiji !
A Hotovo!
(Ukřižování Vína, 1989)
JARNÍ STROM NA HŘBITOVĚ BÍTOVSKÉM
Maria V Okně Bítovkého Ráno
Matka Kříže Večeřadla Na Sv. Jiří
("U Lišek")
Aleně Blažejovské
Za "Zelný rynk"
Ale Ty Jsi Tam Stála
Jako Strom
A Skála,
Jak Hrom Drolený Na Atom,
Jak Jitra Strom V Němž Míza Vybuchla A Vzplála,
Jak Říza,
Světlezelený Jara Dóm,
Křídla Složená Pro Íkara
A Srdce Mého Na Rudej Kámen Lom,
Ty Tam Stojíš Jak Výkřik Lidského Aspoň Mála
Po Boku Božství Odloženého Na Potom,
Samojediná Uprostřed Množství
Tam Přímo U Zřídla S Dírou V Boku:
Naděje Zasnoubená S Vírou Ve Stejné Lásky Vdovství V Jediném Krvotoku
(S Posledním Indiánem Při Orinoku: Ach Bože, Janem!)
Jako Býk Rozkročený Nad Altamirou V Okamžiku Sluncovraždy:
Jako Nikdo A Každý
(A Jako Žízeň Ještě Po Všech A Už Po Nikom).
Ty Tam Budeš Stát : Navždy : Nedočesaný Rajský Strom.
(Orel Nad Propastí, 1994–1998)
SEN, SMRT, ZEUS
Kájovi
Jaká
Slast Žít, Jestliže Plníš Vůli Nebes A Země.
Vítr Zpívá V Poryvech. Všechny Chvíle Jsou Tady,
Hotovy Sloužit Nám Důvěrně. Ale Ty Spíš, Sám
Sobě Už Jen Sen. Jen Podsvětí, Které Sdílíš, Ach,
Se Svým Kastorem. Ale Zítra Bude Zas Sdílet
Lože Jitra Tvůj Kastor, S Tebou, Ó Polydeuku
Můj : Bobr Pít S Tebou Bude Sladké Víno: Krev Mou!
Leč Ty Už Teď Tam Dole Mocněj Než Léthé Proudíš:
Všechny Přehrady Boří Tvá Božská Krev.
(Mimo knihy, 2005)
NOVÝ ORFEUS
(Raptus)
Orel Pro Ganymeda NA SHLEDANOU! Na rozloučenou!
K.
Mirku Balaštíkovi & Co.Jeho HOST
Už Vidím Nové Kraje
A Nový Vítá Mne Lid.
Zas Vítr U Srdcí Hraje
A Do Strun Mých Snáší Se Klid.
Zde Na Zemi Byl Jsem Syn Ráje
A Z Orku Jsem Neváhal Pít.
A Ač Jen V Nebi Mé Ovoce Zraje,
Já Jen Tu U Vás Mám Je Mít
(Ach, Musím Mít)!
To Pro Vás Až Z Nebeské Stáje
Můj Pegas Jak Vítr Slít
A Teď Nad Hlavou Vám O Hlavu Hraje:
Teď Nad Hlavou Vám U Srdce Hraje,
A Kopyty Hraje, Křídly A Kopyty Hraje
– Ach, O všechno Hraje! –
Hle Báje
– Má Báje –
(A Jaká Je?!)
:
Já Přišel Jsem K Vám Z Ráje,
A Do Ráje Jen S Vámi Chci Jít.
(Ráno Na Olympu, 2008-2013)
APOLLŮV TRIUMFÁLNÍ VŮZ
Bítovské Zátiší
(Menší Zastávka Pro Smrtelníka)
K.
I
Co Jsem, To Jsem A Moc Se Nemiluji.
Jenom Co Ještě Není, Má Se Stát,
Na Straně Severní, Kde Víno Psí Si Bují
A Léto Nařizuje Světu Nepřestat,
Na Straně Jezerní, Kde Denně Bohům Obětuji (Dokavad Ještě Jde To)
Své Mládí Já, Který Už Nejsem Mlád,
Už Dávno Nejsem Mlád, Já, Který /Za Vlast/ Pad,
A Už Jen Noc, Co Noc Co Utonulý Měsíc V Léthé Pluji:
Ne, Tady Nesmíte Mne Pochovat
Na Straně Severní, Kde Ční Můj Z Ruly Hrad A Kde Já Vyrůst Dal Jen Řadě Thují,
Na Straně Jezerní, Kde Hřbitov, Ach Můj Hřbitov!,
Už Dávno Proměnil Se V Libosad -
Co Jsem Žil, To Jsem Žil, A Žil Jsem Tady Rád,
Leč Zcela Jinam Míří Už Můj Spád, Nejsem Tu Poután Citově,
II
Já Bítov
Jsem
Ten, Který Jsem
Tvůj Božský Hrad,
Ten Vytyčený, Ach, Nad Všechny Poklesky
Tam U Kol Apollinské Kolesky,
Nad Všechny Netřesky, Nad Harf I Larv Stesky,
Já
Duha,
Nebes Výztuha, Vždy Jen Vzhůru, Jen Vzhůru Kol Kol Tvých Se Derouc –
Tam
Už Jen Mezi Blesky
Já Sám /Ach Jen Já Sám/
I Ucho Jehly, Kterým Vidět Skrz, I Afroditin Prs, Tvrz Tvá I Chrám –
III
Herouc!
Já, Který Nikdy Nejásám,
Leda U Thermopylské Soutěsky
(Žil Jsem, Jak Žil),
Já Bítov Oslavil
A vím:
Oslavil Jsem A Ještě Oslavím
Svůj Už Ne Hřbitov, Ale Bítov,
Hle, Bítov Už Ne Můj, Ale Tvůj, Navěky Už Tvůj Bítov,
Bítov Možná Ani Ne Tak Daleký,
Bítov Obětovaný Za Řeky,
Bítov Jediné A Věčné Lásky Lože,
Nad Kterým Držíš Stráž,
Ach, A Jen Ty Držíš Stráž –
FIN
Bítov,
Hle, Bítov,
Bítov Pro Všecky,
Bítov Konečně Už Pro Všecky, Už Nekonečně Pro Všecky,
Ach Ty Můj Bože, Ach Bože!
Nebeský
Ty Bítov
A Jen Ty Bítov, Ty Věčný Šturm A Příkrov,
Ty Pán A Hrad
Náš
Nebeský:
Ó Ty Náš
Nebeský
Bítov!
(Ráno Na Olympu, 2008-2013)