Za týden, v sobotu 1. července, začíná už 18. ročník festivalu Měsíc autorského čtení (http://www.autorskecteni.cz/). Většina autorů navštíví pět evropských měst (Brno, Vratislav, Ostravu, Košice, Lvov), čestnými hosty jsou letos literáti z Gruzie. Mezi nimi i řada básníků.
Jednou z autorek, které návštěvníci festivalu uvidí, je i básnířka Lia Likhokeli. (http://www.autorskecteni.cz/def/akce/lia-likhokeli--sm-ch-deviho--eny/9496)
Lia Likhokelise narodila v roce 1986 v Chevsureti, odlehlé vesničce o padesáti obyvatelích, která se nachází vysoko v gruzínských horách. Mladá autorka, která začala psát v pětadvaceti letech, je stoupající hvězdou na poli současné gruzínské literatury, s hlasem stejně výrazným a originálním jako místo, odkud pochází. V roce 2013 zakoupilo nakladatelství Saunje všechny její básně a vydalo je pod názvem Smích deviho ženy (devi je mýtická bytost podobná evropským obrům). Prvotina vynesla autorce následující rok nejprestižnější gruzínskou literární cenu Saba.
Básně Lii Likhokeli přeložili Zuzana Fuksová a Jan Marek Šík.
Nejdůležitější je, abych zklidnila dech
Půjdu tam a zabiju ho, pomyslela jsem si.
Vezmu pušku a zastřelím ho.
Nemůže to být tak těžké.
Nejdůležitější je, abych zklidnila dech.
Ponesu tu pušku, jako kdybych nesla lahev mléka,
někde si na něho počkám,
schovám se sama za sebe,
položím se pod svůj stín a vypálím na něj.
Musím pořádně zamířit,
nejdůležitější je, abych se uvolnila,
aby se mi slunce, které sklouzne z jeho ramen, nepřichytilo ke krku.
Celou cestu až k jeho čelu musím být v klidu.
Jak bych jen mohla být v klidu, přemítám,
to nejde, když mám vypálit,
to nejde, když jsem zamilovaná.
Není to muž, je to zeď, říkám si.
Proč se mi nerozskočí srdce.
Prorazím mu oči
jako červené cihly,
nejdůležitější je, abych zklidnila dech.
Nejdůležitější je, abych si nemyslela, že je to skutečnost.
Nejdůležitější je, abych nemyslela na to, že si mě možná pamatuje.
Nejdůležitější je, abych nemyslela na to,
jak lepím své ruce
k muži
jako vlhké listy ke zdi.
Zastřelím ho. Odejdu odtamtud.
Nejdůležitější je, abych se na něj nepodívala –
dokázala bych se do něj ještě víc zamilovat, až bude mrtvý.
Zemřel, řeknu,
jako by si z obličeje sundal bílou sádru.
Zemřel, řeknu,
jako by si sebou v srdci odnesl mé oči plné munice.
Pak budu hledat oporu ve zdech
a chodit s hlavou v dlaních
a zklidňovat dech.
Zastřelila jsem ho a zabila ho.
Zabila jsem toho muže, řeknu.
Už jsem nedokázala stát před zdí.
(Překlad Jan Marek Šík)
Jak jsem se zamilovala do havrana
Nech mě na chvíli spočinout a povědět ti,
jak jsem se zamilovala do havrana.
Nechápej to špatně: není na tom vůbec nic směšného.
Tehdy jsem ještě nebyla tak průsvitná.
Celou zimu jsem hleděla do země
a přemítala nad tím, že z půdy povstává sníh.
Celou zimu jsem hleděla na sníh
a přemítala nad tím, že ze sněhu vyrůstá nebe.
Pak se mi oči nachladily.
Byly nemocné a pofňukávaly.
Dívala jsem se na ně a říkala si, že umírají.
Dívaly se na mě a říkaly si, že umírám.
Krmila jsem je medem a brala je na procházku.
Oči mě plnily sněhem a braly mě na procházku.
Tak jsme se setkali.
Seděl na okraji nebe
a s ním křivé paže zimy, holé stromy, které vzal sebou na procházku.
Létal ve stopách zapadlého slunce
a sbíral zbytky, které za sebou na nebi zanechalo.
Šla jsem domu a řekla, že jsem se zamilovala
a že s ním chci žít.
Táta na mě křičel.
Máma plakala a řekla, že to neunesu,
že havraní život není nic pro mě.
Ale když jsem se jí zeptala, jaký život by tedy pro mě byl,
neměla na to odpověď.
Následovaly tři dlouhé noci bez nejmenšího náznaku svítání.
Na elektrickém vedení před domem povlával a křičel
nejdůležitější černý havran mého života.
Sbalila jsem si kufr a vyplížila se oknem
podle všech pravidel hry.
Podle všech pravidel hry jsem zanechala dopis
a telefonní číslo na strom, na kterém budeme bydlet.
Takhle jsme spolu začali.
Létání mi nedělalo potíže.
Jsem nadaná a vše se učím velmi lehce.
Stále mě tíží nespavost
a po nocích se cvičím v krákání.
Stále se oblékám do šatů křiklavých barev,
i když si havran myslí, že se nehodí ani k zimní krajině,
ani k havranímu životu.
Když se hádáme, skočím z mostu,
ale můj havran všechny mosty varoval
a ony mě zachytí ve vzduchu.
Nejdůležitější je, abych nevyskočila až do nebe.
Sem tam si o víkendu vyletíme z města
a nasloucháme tichu opuštěných domů.
Pak přistaneme někde na poli
a havran mě rozechvívá,
zobákem mě laská podél páteře.
Vím, trápí ho, že nemáme děti,
a pokouší se svůj neklid skrývat.
Ale občas, když sedí otočen zády,
se mu kolem krku chvějí šedá pírka.
Tehdy ho obejmu,
položím jeho křídla na svá ramena a,
zatímco osamělé stromy na cestách zpívají o
zamilovaném havranu, v pláči na širých lukách,
tančíme.
Proč jsem tolik zhubla?
Proč tak pobledla?
Nevím. Takový je život.
Již brzy propukne pravidelná nemoc mých očí -
jarní déšť.
To dostávám chuť na chvíli spočinout a s někým mluvit.
A letím dny v kuse a vypravuji,
jak jsem se zamilovala
do jednoho vzdáleného černého bodu na zimním nebi.
(Překlad Jan Marek Šík)
Kdybys nebyla moje máma
Kdybys nebyla moje máma
a někde jsme se potkaly, poznala bych tě,
spatřila bych tě na ulici a pochopila
že jsem někde zapomněla ten život,
ve kterém jsi moje máma
Když pracuješ jako moje máma
nenachystám ti snídani,
nedám ti pusu.
Jsem příliš líná seškrábnout si spánek
z obličeje a otevřít oči, abych tě viděla.
Než ses stala mojí mámou
visela tvá radost jako náhrdelník z barevných perel
okolo každého úsvitu.
A já, tak nestydatě žárlivá,
tě podezřívám, že svůj nejdůležitější smích jsi prožila
ještě předtím, než ses stala mojí mámou.
Že jsi moje máma, to téměř chápu,
když mě sesbíráváš, odranou a rozsekanou na kousky,
v rukách schraňuješ ty části mě, které jsou už jen na vyhození,
a dvě podlouhlé rány na mých lopatkách
čistíš lihem a jódem.
Jestli jsi skutečně moje máma
nejlíp uděláš, když se na mě nebudeš usmívat,
jinak nebudu moct nikdy umřít.
Jsi totiž ta matka,
co se mě
nenaučila proklínat.
Dokud jsi moje máma,
nesmíš ani pomyslet na to, že by ses za mě modlila,
jinak se proměním v hada.
Jestli nezvládneš být moje máma
můžu já být tvoje máma.
Kdybych se narodila devětkrát
pokaždé bys mě porodila ty.
Kdybych měla devět matek
každou z nich bys byla ty.
Ty, všech devět, byste se posadily vedle mě
po několikaletém půstu,
vedle mě, jež stojím ve vražedném tichu,
a mé zčernalé dny odvaneš
ode mě pryč
jak prach ulice.
Zřejmě i ty víš,
že jsi moje máma.
Prosím tě, aby sis to nerozmyslela, abys jí i zůstala.
Ty, která jsi mě nosila ve svých devíti břichách,
ty, která překonáváš své zimy ve stínu mých řas,
jsi moje máma i beze mě.
(Překlad Jan Marek Šík)
***
Nenáviděla jsem svého dědu a přála si jeho smrt.
Nenáviděla jsem jeho oči, které byly vodově modré, když se na mě díval
a já u toho cítila,
že by raději býval viděl někoho jiného než mě.
Nenáviděla jsem jeho klobouk, který odkládal jen na noc.
A věděla jsem od dětství, že bych byla potrestána,
kdybych po něm sáhla.
Nenáviděla jsem to ticho v domě, když tu nebyl,
a já musela jít na špičkách a nesměla se smát, když tu byl.
Nenáviděla jsem jeho hůl, kterou bil krávy a někdy i moji kočku,
a jeho sekeru, kterou si vzal do lesa a zabíjel s ní stromy,
každý den, jen o víkendu ne, dokud mohl chodit.
Nenáviděla jsem jeho lehké, pružné tělo,
které stáří nebylo sto dohonit,
dokonce ani smrt, jak jsem se domnívala.
Jel dvakrát do roka do Tbilisi,
aby koupil náhradní díly pro své auto,
nebo zařídit něco jiného.
Nutností byla návštěva sirnatých lázní a trhu na Navtlughi,
odkud přivezl hodně zbytečných věcí,
mezi jiným také barevné
střihy na šaty pro moji matku.
Jednou jsem slyšela, jak někdo říkal,
že měl ve městě milenku
a jí měl dvakrát do roka přivést sýr,
který vyráběla moje babička.
Když se vrátil zpět, dovezl s sebou perníky,
který koupil na nádražích.
Byly staré a bylo těžké je rozkousat.
Já jsem měla tyto perníky nejraději a jedla je potichu a tajně,
aby to ostatní vůbec nezpozorovali.
Jedla jsem a myslela si, že tenhle člověk nikdy neumře.
Když zemřela moje babička, říkali všichni, že ji velmi postrádal.
Já jsem si ale myslela, že se mu teď dařilo mnohem lépe, protože
teď ustala ta každodenní hádka s mojí babičkou zohnutou až k zemi,
které její život visel na zádech,
a věděla jsem úplně přesně, že ON mohl za její smrt –
on přelstil smrt, která si ho chtěla odvést
a podstrčil jí místo sebe moji utrápenou babičku.
Pak se ale úplně vyčerpal,
nemohl nadále chodit do lesa.
Byl čím dál těžší a komplikovanější.
Moje kůže pálila od jeho očí
a já mu sypala obzvlášť hodně soli a pepře do jídla,
tolik, že musel celý den kašlat.
On ale nic neřekl, jen se na mě díval a jedl.
A já si myslela, že tahle nenávist je moje peklo.
Pak jsem mu párkrát
dala k snědku vodní meloun nasáklý vinným octem.
Neřekl ani slovo
a já si myslela, že to je horší než peklo
a nebyla už schopná žít sama v sobě.
Na konci se pořád zmenšoval.
Ztratil paměť, pak schopnost pohybu.
Můj otec se o něho staral jako o kojence,
krmil ho lžicí, vyměňoval mu pleny.
Jeho umírání trvalo přesně jeden rok
a když ustalo,
zdálo se mi dlouho, že se můj zaručeně pohřbený děda
vrátil domů,
díval se na mě svýma očima nasáklýma vinným octem
a že mu ta pepřová omáčka ztékala dolů po bradě.
A já vím, že mé dítě, které porodím,
mě kvůli tomuto příběhu
bude milovat teprve
až budu mrtvá…
Jen proto.
Teď vím, jak bych musela milovat.
Milovat tohoto neklidného, obtížného, mrzutého člověka,
který byl jako já,
kterého nemohl nikdo milovat,
který z města přivezl perníky pro své vnouče budižkničemu.
Muž, který šel a šel a na konci
se na opuštěném vesnickém hřbitově
položil vedle moji babičku.
Teď vím, že je tu každý další nadbytečný,
Každý člověk je tu nadbytečný.
Oba
tu leží vedle sebe a vědí,
že už je nikdo nevidí.
(Překlad Zuzana Fuksová)
Nemluv o tom, děvče
Nemluv o tom, děvče.
Jinak budeš pobíhat dokola
s nadmutým břichem
plným příběhů
a povyprávíš prvnímu, kdo se namane,
že venku svítí srpnové světlo
a všechno je možné.
Buď potichoučku, děvče.
Nevyprávěj o těch nocích,
které vichřice roztrhala
jako odkryté střechy,
a tebe vichřice zanechala nahou.
Buď potichoučku a teple se přikryj,
nech spočinout své ruce,
které s sebou škubou jako právě chycené ryby,
když vyprávíš o tom, jak jsi líbala.
Nemluv jako bys máchala pokousanými pažemi,
že se člověk cítí, jako kdyby někde sněžilo.
Pobíháš tady dokola a mluvíš o tvých nocích
jako vyprávějí kobylky
o polích uplynulých let.
Ty mluvíš, jako by ses položila do tisíckrát vysněného snu
pokoušíc se dostat celý svět do postele.
Buď potichoučku, děvče.
Nevyprávěj prvnímu, kdo se namane,
že tvoje mladé tělo v průběhu jednoho roku zestárlo.
Neříkej, že jsi tak zežloutla a zhubla,
že v podzimu napjatém nad tvými žebry
lze vidět jeho první dotyk.
Neříkej, že tvoje slova tak ztěžkla,
že jsi je nemohla vtěsnat do dopisu určeného jemu.
Nevyprávěj, že tvoje příběhy
pukly jako kameny hozené do ohně.
Začala jsi zavařovat a převařovat.
Neříkej, že jsi se v prachu kvetoucích lip
proměnila v přání.
A když on nepřijde a když ho není,
sama si ho vybájíš.
Chodíš tady dokola a vyprávíš
a roztříštíš se o vlastní, zaminovaná slova.
A tvůj stín se napíná jako prádelní šňůra čekání,
vlaješ na ní jako košile pověšená, aby uschla.
Když venku svítilo srpnové světlo
a ty jsi věděla,
že tvé břicho
nic neporodí.
Teple se přikryj, děvče,
obejmi své břicho
a nemluv o tom – ach, pohana a ostuda!
Buď potichoučku, děvče, buď potichoučku.
(Překlad Zuzana Fuksová)