Vít Janota (* 1970) se narodil v Praze, kde žije dodnes. Vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, vystřídal různá zaměstnání a nyní pracuje jako programátor. Je ženatý a má dvě děti.
Vydal básnické sbírky K ránu proti nebi (Dauphin, 2002), Fasování košťat (Dauphin, 2004), Praha zničená deštěm (Dauphin, 2006), Miniová pole (Dauphin, 2008), Jen třídit odpad nestačí (Dauphin, 2011) a Noc a déšť (Dauphin, 2013) a je též zastoupen v rozličných almanaších, sbornících a antologiích.
Následující básně jsou z jeho nové sbírky Víkend v jakémsi Švýcarsku, která vyšla před nedávnem také v nakladatelství Dauphin.
(***)
Jako uhlík odskočit
jako rampouch se odlomit
jako kámen převalit
Roztát
anebo vychladnout
Anebo
se jen neznatelně obalit
zelenkavým mechem
Cokoli
Kdybych měl psací stůl
právě teď
uklidil bych na něm
(víkend v jakémsi Švýcarsku)
Obrácená perspektiva
krajiny
Vrchol
zdejší druhé nejvyšší hory
(107 metrů nad mořem)
jako znovu nalezený obzor
Bludný kořen
překročený
v šeru lesních cest
Tady by ještě tak mohl
výstup bez kyslíkových přístrojů
trénovat spolek alpinistů z Polabí
Zde se zjevně
Bertold Brecht učil
oplakávat majestát velehor
V průsečících
lipových alejí
V bukových hájích
na březích jezer
Mezi muldami
rozorané hlíny
Rozpačitě
v rukou obracíme
kolibří vydání
našich nejtajnějších přání
Mlčky pozorujeme
odlesky na vodě
Zde
in der Märkischen Schweiz
(český sen)
Vidět sny
stále více prorůstat realitou
Zatvrzele kolíkovat
vlastní
uzavřené světy
Večerní slunce
na podhorských loukách
Dlouhé stíny
obludných hydraulických paží
Gigantické traktory svážejí
poslední balíky posečené trávy
V tomto smyslu
žádná báseň
nekončí ani nezačíná
Jen cosi
se nečekaně vynořuje
a mizí pod hladinou
podobné šupinatému hřbetu
v kalné vodě
Podobné noční bouřce
chrchlající popuzeně
v klínu skal
Sinalé záblesky mezi mraky
páchnoucí srst tmy
těsně před svítáním
Když naboso stojíš
v zahradě
v prvním řídkém dešti
To je tvůj sen
Vlhké pyžamo
najdeš pak ráno
viset zplihle
přes opěradlo židle
(americký sen)
Vstoupil jsem na cestu
abych spočinul
Spočinul jsem
abych vstoupil na začátek cesty
Tak je psáno
v nekonečných hodinách čekání
za vysokými okny
letištních terminálů
Detenčních táborů
říše nehybnosti
V noci pak
zdál se mi sen
Sen o snu
který ve snu
zdál se být skutečností
Jako bys z vrcholu hory
oblaka pozoroval
plynout v několika vrstvách
nad sebou
I probuzení
spirálovitě stoupalo
po strmých úbočích neklidu
Neboť na malou chvíli se zdálo
že vlásečnicové pouto krve
bylo obnoveno
že pradávný dluh
může být splacen
Kdesi před námi
ve vlnách žáru
zmítal se oceán
Převracel se
jako pod zablešenou dekou
proti písčitému břehu
zatvrzele vrhal
všechen svůj um
(básnířkám Mariím celého světa)
Básnířka Marie
má lehkou ruku
Když do vzduchu črtá
letmé portréty
svých imaginárních přátel
Básnířka Marie
je mladá a krásná
Všechno to úžasné
má samozřejmě ještě před sebou
Básnířka Marie
vydá knihu
Básnířka Marie
dostane literární cenu
Ne dnes
ne zítra
ale ten okamžik
se nezadržitelně blíží
Přijme tu zprávu
jak se sluší a patří
S hlavou mírně nakloněnou
se zasněným úsměvem
s tou přesně odměřenou
dávkou překvapení
To jsem tedy
opravdu nečekala...
Slova proplouvají
jak oblaka
Jak zneklidňující depeše
z příhraničních stanic
To není ironie
To se jen tiše směje
básnířka Marie
To jen vítr přesýpá
zlatavé písky
exotických pláží
(Advent v Zakázaném městě)
Tam někde
v kasematech osamění
stále ještě dlí
mlčenlivý císař
obklopený padělky
a lacinými tretkami
z umělé hmoty
Tam někde
nejasný účel
záhadných budov
stále ještě střeží
armády potkanů
po léta živené
čerstvou jateční krví
Tam někde
je na nebi dosud možné spatřit
zářící znamení
V ekliptice obzoru zavěšeného
ocelového netvora
tolik podobného
zlatému čínskému draku
Hedvábím noci prosvítá
rozpitá kontura
prastaré tušové malby
Omšelé
pilíře mostů
Lampióny
utržené ze vzdálených břehů
klesají majestátně
k dávnému dnu říčních tůní
Čekáme
Na první sníh
na Spasitele
na tramvaj
(variace na stará témata I)
V knihovně
večer s občerstvením
Matka posílá
dospívajícího
retardovaného syna
přes sál pro pečivo
Chlapec krouží nerozhodně
ve velkých obloucích
ostražitě hledá skulinu
Pozorovat ho
a najednou vidět
veškerou energii vesmíru
proudit skrze tu neduživou
tančící postavu
Najednou vidět své vlastní děti
zoufalou bídu
špinavou vodu po pás
Nevěděl jsem
co si počít
s takovou lítostí
Chtěl jsem ho obejmout
ale zároveň jsem cítil
že to není možné
Pomohl jsem mu vybrat
dva krajíčky
pro které přišel
Odvrátil jsem se
Svět spočíval nehybně
Lastura hladká a uzavřená
Ranec hozený
na shrbených ramenou